(ČB 11/2015) Poměrně často se v dnešní době můžeme setkat s termínem „hyperaktivní dítě“. Jde povětšinou o označení hodně živého dítěte, které svými projevy k sobě jednoznačně přitahuje pozornost. Jde o nový problém? Módní záležitost? Jak to, že za našich mladých časů takové děti nebyly – nebo ano? Nestačilo by trochu přitvrdit ve výchově, případně ve školách znovu povolit tělesné tresty a problém by byl vyřešen?

Hyperaktivita, porucha pozornosti
Pro někoho lékařská diagnóza, pro jiného stigmatizující nálepka, ještě pro někoho dalšího společensky přijatelná omluva pro nevychované dítě… Která z těchto definic je vlastně pravdivá? Jako psycholožka jsem s hyperaktivními dětmi dlouhodobě pracovala, a to jak individuálně, tak formou terapeutických skupin. Jako dlouholetá učitelka nedělní školy jsem měla možnost i srovnání projevů dětí běžných a hyperaktivních v rámci jedné skupiny. Moji úctu mají především rodiče, kteří tyto děti dokážou trpělivě vychovávat, podpořit je tehdy, kdy je to potřeba, stanovit jasné hranice, ale zároveň prokázat toleranci ve chvílích, kdy se zdá, že se nic nedaří, komunikace nefunguje a okolí dává najevo jasná sdělení typu : „Tak už něco s tím děckem udělejte! Copak nevidíte, jak se chová a neumíte si ho srovnat?! Já bych věděl/a jak – pár na zadek by to spravilo!“ Velmi si také vážím těch osvícených učitelů, kteří dokážou k dětem přistupovat individuálně a kreativně hledají cesty, jak získat dítě pro spolupráci a jak ho podpořit pochvalou, i když zdánlivě ke chválení zase tolik důvodů není.

Porucha pozornosti s hyperaktivitou (Attention Deficit Hyperactivity Disorder) neboli ADHD – v našem prostředí dříve označovaná jako lehká mozková dysfunkce (LMD), je poruchou projevující se od dětského věku přibližně u 3–7 % dětí (častější je u chlapců). Řešit se většinou začíná (pokud nejsou její projevy nadměrně intenzivní) až po zahájení povinné školní docházky. Její projevy gradují v období dospívání a s přibývajícím věkem postupně ustupují do pozadí. Do dospělosti přetrvává tato porucha jen asi u 4–5% populace a v popředí jejího projevu jsou jiné příznaky než v dětství. Zatímco u dětí se typicky projevuje hlavně porucha pozornosti (nesoustředěnost), hyperaktivita (dítě nevydrží v klidu, je jako „z hadích ocásků“) a impulzivita (dítě se bez rozmyslu vrhá do akcí – většinou nežádoucích nebo dokonce nebezpečných), u dospělých trvale přetrvává jakýsi „vnitřní neklid“, nespokojenost, impulzivita a zhoršená schopnost soustředění, již bez projevů hyperaktivity. Porucha má dvě formy: hyperaktivní (ADHD) a poruchu pozornosti bez hyperaktivity (ADD).

Jak tato porucha vzniká? Jak se dá zjistit?
ADHD je typická genetickým přenosem (může se projevovat v linii rodiny dlouhodobě – často si rodiče vzpomínají, že „byli sami taky takoví“ anebo někdo z jejich blízkých příbuzných), může se však vyskytnout i v souvislosti s obtížným porodem (mikrotraumata mozku novorozeněte) a u dětí, které se narodily předčasně anebo s nižší porodní váhou (a tudíž s nezralou nervovou soustavou).

Objevuje se též u dětí, jejichž matky v průběhu těhotenství nadměrně pily alkohol, byly závislé na nikotinu (silné kuřačky) anebo užívaly jiné návykové látky (drogy). Syndrom ADHD je prokazatelný lékařskými zobrazovacími metodami na změnách velikosti některých mozkových struktur, neurologickými vyšetřovacími metodami, ale nejzřetelněji je pozorovatelný na dlouhodobém způsobu chování a reakcí dítěte. Rozhodně tedy nejde o zlobivé či rozmazlené děti, jejichž výchovu rodiče nezvládli!

Pro některá období ve vývoji dětí jsou typické projevy, které bychom mohli označit za příznaky ADHD, kdyby z nich ovšem tyto děti v poměrně krátkém čase nevyrostly. Pro děti s ADHD je charakteristická dlouhodobost projevů hyperaktivity, impulzivity a poruchy schopnosti soustředění. Rodiče u nich v některých případech navíc mohou odmala pozorovat např. poruchy spánku (obtížné usínání, neklidný spánek), zhoršenou schopnost přizpůsobovat se změnám, neobratnost v sociálním chování. V raném dětství a v předškolním období to většinou ještě tak nevadí (to by musely být tyto projevy velmi výrazné), potíže začnou většinou až po příchodu do školy: dítě se musí přizpůsobit řádu vyučování. Musí vydržet delší dobu na jednom místě a mělo by být schopno na zadaném úkolu soustředěně a samostatně pracovat, když je přitom kolem něho tolik zajímavých věcí na pozorování! Tolik by se chtělo zavděčit paní učitelce, že se hlásí, aniž by si promyslelo odpověď, vykřikuje, aby na sebe upozornilo… Rychle se začne nudit – pak třeba vstane a chodí po třídě. Neumí udržet pořádek ve svých věcech (kdo by to taky dokázal?), všechno mu padá z lavice, ve školním batohu je chaos! Často se pere, má málo kamarádů. Může být motoricky neobratné. Selhává někdy i v aktivitách, které si samo vybralo (např. týmový sport, protože nedokáže spolupracovat s ostatními). Nevydrží u jedné činnosti, často střídá zájmy. Kvůli nesoustředěnosti nosívá domů špatné známky, i když má normální rozumové schopnosti. K ADHD se často přidružují specifické poruchy učení, jako jsou např. dyslexie, dysgrafie, dysortografie. Výsledkem je, že dítě bývá napomínáno za projevy chování i za špatné školní výsledky a přitom má pocit, že se snaží.

Často dostane neprávem nálepku zlobivého dítěte, „potížisty“. Rodiče nechápou, co se děje, jelikož doma se jejich dítě projevuje jinak (je v klidu, protože si může samo regulovat činnosti) a navíc jsou na jeho chování už zvyklí. Ze svého okolí však dítě dostává samá napomenutí a výtky – po čase snahu o zlepšení vzdá. Ve třídě je také terčem pozornosti – pokud se kolem něho pořád něco musí řešit, snadno se dostane na okraj kolektivu. Má málo přátel – začne na sebe proto strhávat pozornost vyrušováním nebo šaškováním a nechápe, že to může po čase ostatním vadit. Myslí si, že se spolužáci smějí jeho vtipům, přitom se pravděpodobně posmívají jemu. Hyperaktivní děti se často stávají oběťmi šikany, díky neschopnosti předvídat důsledky svých činů a snaze zavděčit se „kamarádům“ se často dostávají do vlivu různých part. Někdy se pokoušejí přízeň ostatních kupovat sladkostmi a dárky (což zvyšuje riziko drobných krádeží) anebo se stáhnou do sebe a „vzdají to“.

Samostatnou kapitolou jsou děti s ADD, které na sebe sice neupozorňují svým chováním, ale kvůli poruše pozornosti jsou jejich školní výkony podhodnoceny. Bývají sociálně neobratné, nemají kamarády. Zkuste si představit, s jakým pocitem sebevědomí, vlastní hodnoty a kompetence pak takové děti vyrůstají, nakolik si věří?

Jasné hranice, tolerance a povzbuzení
Nechci ale vzbudit dojem, že je „všechno špatně“. Pokud se k dítěti s ADHD přistupuje rozumně, tj. s jistou tolerancí k jeho projevům, ale při zachování jasných hranic žádoucího a nežádoucího chování, s pravidelným denním režimem, lze projít i školním obdobím poměrně v klidu, bez výrazných excesů. S hyperaktivními dětmi se nenudíte. Jsou nezáludné, jasně čitelné. Dokážou se pro to, co je zajímá, nadchnout, jsou tvořivé a vynalézavé. Potřebují ale hodně podpory a povzbuzení. Neopakovat výchovné postupy, které nefungují, ale snažit se rozvíjet ty, které mají výsledek. Dětem prospívá řízený nácvik sociálních dovedností v kolektivu vrstevníků i trénink těch schopností, ve kterých jsou limitovány – tzn. nácvik soustředění pozornosti a rozbor konkrétních situací s ohledem na důsledky (aby se dítě naučilo nést za své činy odpovědnost). Toto lze provádět pod vedením odborníka (psycholog, speciální pedagog) nebo ve vhodně zvolené zájmové aktivitě (kroužky, sportovní oddíly pod vedením dospělých, kteří mají u dětí přirozenou autoritu a mají pro ně pochopení).

Při výrazných projevech syndromu ADHD mohou pomoci i léky, které ovšem předepisuje jen odborný lékař (psychiatr, neurolog). Léky nevyléčí příčinu, ale mohou pomoci zmírnit projevy nesoustředěnosti (jde o stimulancia, ne o tlumivé léky) – mají krátkodobý účinek. Využití této možnosti je ovšem na rozhodnutí rodičů dítěte. (Dětem často vadí nálepka toho, kdo musí brát léky předepsané psychiatrem). Podpůrná léčba pomocí prostředků na rostlinné bázi by měla být rovněž konzultována s lékařem. Rodiče ovšem nic nepokazí tím, pokud hyperaktivnímu dítěti vyřadí z jídelníčku potraviny s vysokým obsahem cukrů a potravinářských aditiv (hlavně umělá barviva). Samozřejmostí by mělo být vyhýbat se nápojům s obsahem kofeinu (Coca-Cola, Kofola, energetické nápoje…). Dětem prospívá dostatek pohybu (pozor na dlouhé vysedávání u počítače, tabletu, mobilu…).

Protože jsem v kontaktu s hyperaktivními dětmi po mnoho let, mohu pozorovat jejich životní dráhu v průběhu delšího časového období. Vidím, jak velký vliv na ně má atmosféra, kterou zažívaly v průběhu základní školní docházky – pokud se podaří, že je vyučují pedagogové s přiměřenou dávkou tolerance a snahou společně hledat řešení, pokud funguje komunikace mezi rodiči a školou, je to pro děti výhra. Základ svého pocitu životní jistoty a pozitivního nastavení k světu a jiným lidem však získávají v rodině.

Janina Zemanová, psycholožka a speciální pedagožka