(ČB 9/2015)  Město Kostnice si v rámci 600. výročí konání koncilu připomnělo mučednickou smrt mistra Jana Husa, k čemuž na 3.– 4. července pozvalo představitele českého státu i českých církví. Vládním letadlem přicestovali předseda poslanecké sněmovny Jan Hamáček a místopředsedkyně senátu Miluše Dvorská spolu se zástupci Církve československé husitské a Českobratrské církve evangelické. Naši skupinu tvořili synodní senior Joel Ruml, synodní kurátorka Lia Valková a pět dalších členů církve.

První zastávkou a vlastně i možným nadpisem našeho kostnického pobytu bylo čerstvě odhalené umělecké dílo. Nápis „Wahrheit“ (německy „pravda“) upevněný na stěně jednoho z historických domů vynikne na fasádě teprve, když jej prosvítí slunce. Obdobný výtvor s českým nápisem „Za pravdu“ je od června umístěn také na Betlémské kapli v Praze. Slovo „pravda“ se nejenom v Kostnici stalo určitým shrnutím Husova zápasu a my jsme se s touto zkratkou setkávali až příliš často.
Že to s pravdou kolem Jana Husa není až tak jednoduché, naznačila návštěva v Husově domě – údajném Husově kostnickém bydlišti a nynějším malém muzeu. Přehledně pojatá expozice hned na začátku návštěvníkovi prozradí, že Husovým rodištěm může být kromě známého Husince v jižních Čechách též i Husinec v Řeži u Prahy. A to jsme si mysleli, že Husa známe. …

Hlavní slavnostní shromáždění se konalo v pátek večer v Koncilním domě. Ohromná budova na břehu jezera sloužila ve středověku obchodníkům a lodním dopravcům jako prodejní sklad, během koncilu pak hostila část pracovních jednání. (Z kacířství obviněný Hus se hájil, byl odsouzen a odsvěcen na půdě více církevní – v městském chrámu sv. Štěpána.) Složení řečníků bylo pestré: starosta Kostnice, místní poslanec Spolkového sněmu, rektor kostnické univerzity, v úvodu zmínění představitelé českého parlamentu, rektor Karlovy univerzity, děkanka filosofické fakulty, kde Hus působil, patriarcha Církve československé husitské, bývalý pražský arcibiskup, náš synodní senior. V mnohých proslovech se objevilo slovo „pravda“, za níž Hus zemřel a jež ho vedla k dialogu, který nás má inspirovat atd. Zřetelně však nebylo řečeno, k jaké pravdě se Hus vlastně hlásil. Kardinál Miloslav Vlk coby mimořádný papežský vyslanec připomenul přejná vyjádření papeže Františka k Husově osobě a označil Jana Husa za provokativního křesťana, jímž se nechat vyprovokovat má smysl. Rektor Tomáš Zima vyzdvihl „Řeč o pokoji“, kterou si Hus připravil pro koncil a ve které namísto pravdy zdůrazňuje pokoj a mír mezi lidmi. Joel Ruml v závěrečné glose poukázal na to, že na rozdíl od minulosti, kdy Hus rozděloval, nyní – jak zrovna prožíváme – napříč Evropou spojuje.

V dobře připraveném programu se svižně střídaly projevy s uměleckými výstupy. Pro evangelické uši velmi zvláštně zněl zpěv mužského pětihlasu, jenž v latinské modlitbě opěvoval svaté mučedníky Jana a Jeronýma. Píseň vznikla v 16. století v Praze, nedávno byla znovu objevena a nám ukázala, jak velké mezery máme ve vědomostech o svých kališnických předchůdcích. Hudba pokračovala i dále v jednom blízkém klubu, kde koncertovala kapela Oboroh. V komorním prostředí zaznělo i pár Husových písní, svědčících o jeho víře.

Sobotní program zahájila v evangelickém kostele husitská bohoslužba spojená se slavnostními projevy. Všechny lavice se zaplnily hosty jak z České republiky, tak i z dalších zemí, včetně řady krajanů. Tak jsem potkal kupříkladu krojované sokoly ze Švýcarska nebo partu místních skautů, jejichž oddíl nese jméno Jana Husa. Kdo čekal úvahy o pravdě, nebyl zklamán, já osobně mám však v kostele raději vydatný biblický výklad. Před kostelem byl pak odhalen nový pomník Janu Husovi a Jeronýmu Pražskému. Pískovcová socha představuje kalich vystupující z plamenů. Škoda jen, že množství doprovodných slov umocněné slunečním žárem bylo děsně úmorné. (Chvíli jsem rouhavě přemýšlel, zdali pravda nemá náhodou něco společného i se svěžestí.)

Místo mučednické smrti mistra Jana Husa označuje mohutný kámen na malém náměstíčku uprostřed běžné obytné zástavby. (Mimochodem – břeh Rýna, na jehož břehu „hranice vzplála“, je vzdálen několik set metrů.) Na závěr oficiálního programu právě sem přišli přítomné delegace i řadoví účastníci husovských dnů položit květiny a věnce. My jsme místo květinového věnce položili nevadnoucí věnec trnový, převázaný stuhou s žalmovým veršem: „Ty, Hospodine, nevzdaluj slitování svých ode mne; milosrdenství tvé a pravda tvá vždycky ať mne ostříhají.“ (Žalm 40,12)

Poblíž Husova kamene sídlí Německo-český spolek, který v zahradě u svého domu přichystal společenské odpoledne, otevřené všem příchozím. Zábava se slibně rozbíhala, když jsme museli vyrazit zpátky na letiště. Cestou domů jsem si říkal, zdali těch slov o pravdě nebylo příliš. Z věrnosti pravdě se stal výkladový klíč k Husově osobnosti, mnohdy se ale řeč točí jen kolem jakési obecné neosobní pravdy, a už se neříká, za jakou pravdu Hus zemřel. Neochudili jsme a nezkreslili mistra Jana, když z něho děláme bojovníka za pravdu? Neochudili jsme sami sebe, když uvažování o Husovi naroubujeme pouze na pravdu a nedáme si práci hlouběji pochopit jeho víru? Jak víme z kronik, když Hus šel na smrt, nezpíval pravdě, nýbrž Kristu. Jsem velice vděčný kostnickým křesťanům, kteří při ekumenické bohoslužbě 6. července zveřejnili své prohlášení, v němž pravdu jasně spojili s Ježíšem Kristem. O povaze Husova životního zápasu tak vypověděli více než mnozí jiní.

Jiří Tengler

Prohlášení společenství křesťanských církví v Kostnici

Členské církve „Pracovního společenství křesťanských církví v Kostnici“ se považují za pokračovatele odpovědnosti západořímské církve, která byla v 15. století dosud nerozdělena. Litují bezpráví, jež bylo během kostnického koncilu (1414–1418) na Janu Husovi a Jeronýmu Pražském spácháno ze strany politické i církevní.
Prosíme všechny lidi, jimž jsou Jan Hus a Jeroným blízcí, aby prominuli zradu, které byli oba vystaveni, i jejich zabití a odepření křesťanského pohřbu.
Nabízíme všem lidem ruku ke smíření a zveme všechny křesťany k vyznání Ježíše Krista, jenž zosobňuje lásku, pokoj a pravdu.

Kostnickými církvemi katolickými, protestantskými a pravoslavnými přijato jednomyslně 17. 1. 2015, slavnostně zveřejněno 6. 7. 2015 při bohoslužbách v Kostnici a v Praze.