(ČB 6/2015) Martina Kadlecová (*1964) je farářkou v Silůvkách u Brna. Má ráda přírodu, angažuje se v ekologii, před teologií vystudovala střední veterinární školu a pracovala na jatkách jako veterinární kontrola. V Brně a okolí je známá jako oddávající farářka, odkaz na ni šíří sami spokojení oddaní, matrikářky, svatební agentury, nebo provozní hotelů. Je vdaná a má tři děti.

Pro hledající snoubence můžeš být andělem z nebe. Napadlo tě to někdy?
Anděl z nebe? To snad ani ne. Pán Ježíš nás ale vede k tomu, abychom se snažili vycházet druhým vstříc: „Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi; v tom je celý Zákon i Proroci.“ ( Mt 7,12) Sama se taky často obracím s prosbou o pomoc na úplně cizí lidi. Nevlastním mobil, a tak někdy nastane situace, že musím někoho poprosit, jestli by mi někam nezavolal. Někdy jedu stopem, ale to musí někdo nejprve zastavit. Úplně cizí člověk, kterému bych mohla být ukradená, mi ochotně a vlídně vyjde vstříc. To jsem pak přešťastná. To jsou chvíle, kdy cítím, jak se Boží království prolamuje do naší současnosti. Tak se i já snažím vycházet vstříc snoubencům, kteří někdy až zoufale oddávajícího hledají. Andělem z nebe bych se jim mohla stát snad tehdy, kdyby se mi podařilo jim ukázat cestu k Pánu Bohu a oni uvěřili. Doufám v to, ale cesty k víře bývají často dlouhé.

Jak se snoubenci o tobě dozví?
Původně jsem jako oddávající farářka vešla ve známost díky Štěpánu Hájkovi, který na mě odkazoval ty snoubence, které už sám oddat nemohl. Teď na mě odkazují sami spokojení oddaní, paní matrikářky, svatební agentury, provozní hotelů. Čili na faráře odkazují ti, kteří často sami sebe označují za nevěřící. Není to krásný paradox?

Stává se, že chtějí faráře jenom proto, že je to romantické, jako z filmu?
Takhle jsem to od nikoho z nich neslyšela. Možná i proto, že, ač často nevěřící, tuší, že s tímhle na faráře chodit nemají. Určitě všem snoubencům záleží na tom, aby svatba byla co nejhezčí. Jako na farářku se na mě obracejí proto, že nechtějí, aby svatba byla formalita vyřízená během deseti minut. Chtějí, aby se jich to osobně dotklo, aby svatbu prožili jako pěkný, ale také závazný životní krok. Chtějí, aby je oddával někdo, z koho cítí, že jim na nich záleží.

Co když jsou snoubenci nevěřící a o církvi nic nevědí?
Takových je většina. Po takových snoubencích by měl každý farář skočit všemi deseti. To je to pravé dobrodružství. Ale vážně. Pokud je na tom společnost, ve které žijeme, s křesťanskou vírou tak, jak na tom je, co můžeme čekat jiného? Vlastně je to něco hodně nesamozřejmého, že se lidé, kteří nechodí do kostela, na faráře obrátí. Jistě i oni v sobě musí překonat předsudky a strach z neznámého. Většina z nich třeba osobně s žádným farářem nikdy nemluvila.

Jak vypadá předsvatební příprava?
Nejprve všem posílám e-mailem jeden vzor celé svatby, aby viděli, jaké má obřad části a v jakém duchu je řeč. Také jim posílám nějaké vzory svatebních slibů třeba pro inspiraci, co si do manželství slíbit. Většinou se dvakrát sejdeme, celkem asi na čtyři hodiny. Vyměníme si nějaké e-maily nebo něco probereme telefonem. Svatbu je potřeba připravit po stránce úřední a organizační. Ovšem nejen to. Setkání s farářem před svatbou nabízí možnost zastavit se nad svým životem. To je nabídka z mé strany, na kterou snoubenci přistupují podle toho, na kolik to uznají za dobré.

Lze ji využít jako misijní příležitosti?
Využít ano, ale ne zneužít. Snoubenci se na mě obracejí s prosbou o svatbu, nikoli s prosbou o to, abych z nich udělala křesťany. Snažím se jim Boha a křesťanský život ukázat jako nejlepší životní způsob. Jenže je otázka, kolikrát bychom se museli před svatbou sejít, aby ti, co Bibli vůbec nikdy neotevřeli, uvěřili. Pokud by to u nich postupovalo tak rychle jako u mne, museli bychom se scházet léta.

Modlíte se při obřadu společně?
Pro snoubence, co nechodí do kostela, je modlitba velká neznámá. Nejsou zvyklí se modlit, všichni jejich svatební hosté vědí, že do kostela nechodí, a najednou se mají modlit nahlas Otčenáš? Často se jim to zdá falešné. Modlitba ve vzoru obřadu vždycky je, ale striktně ji neordinuji. Řeknu jim stručně, co jsem modlitbou chtěla vyjádřit, ale nechám na nich, jestli chtějí, aby modlitba byla. Jejich reakce jsou pro mě cenné. Někdy v tom nepanuje shoda mezi ženichem a nevěstou. A někdy se rozhodnou Otčenáš kvůli svatbě naučit, zdá se jim hloupé objednat si církevní svatbu a pak nechtít modlitbu. Mají ohled na mě, aby se mě to nedotklo. Někdy řeknou, že modlitba o lásce je moc pěkná a že ji chtějí a Otčenáš umí. Požehnání jejich svazku je vlastně také modlitba. To zazní vždycky. Často pak po slovech: „Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj“ zazní od ženicha a nevěsty spontánní „Amen“.

Jak se díváš na páry, které považují sňatek za zbytečný, ačkoli spolu žijí?
Na jednu stranu tomu rozumím. Když se podle statistik každé druhé manželství rozvádí, musí to člověka hrozně znejisťovat a odrazovat v tom, udělat tak závažné rozhodnutí. Padesátiprocentní pravděpodobnost, že se to stane také nám, je hrozně velká. V instituci manželství tedy není stoprocentní záruka, že nám to spolu vydrží. Ale je to něco, co pomáhá ty dva držet pohromadě. Ještě pořád je hodně lidí, kteří kulturní tradici života v manželství považují pro sebe a své děti za tu lepší možnost.

Pak je ještě zajímavé, co na takové soužití rodičů bez uzavření manželství říkají jejich děti. Slyšela jsem od jednoho snoubence, že jeho kamaráda se zeptal patnáctiletý syn: „A táto, kdy už si tu mámu konečně vezmeš?“ Nebo jedna holčička si přála, aby táta dal mámě pod stromeček snubní prstýnek.

Polovina manželství se dnes rozvádí. Hledají manželé hlubší zakotvení své lásky? Možná jako ochranu svého uzavíraného svazku?
Tuhle situaci vnímají, ale věří, že jich se nedotkne. Pána Boha neznají, tak je ani nenapadne, že tady se nabízí velká pomoc, a tak jim nezbývá než věřit v sebe sama a v toho, koho si berou.

Tuto bolest vnímají i psychologové, kteří se setkávají s lidmi, kteří trpí v troskotajícím vztahu. Dobrou prevenci nabízí například „Couple Building“, skupinová práce dvou mladých brněnských psychologů Jana Soldána a Olinky Trampotové s páry dokud se jim daří, dokud je vztah plný energie, dokud se mají rádi, dokud jednomu na druhém záleží, dokud jsou schopni spolu v pohodě komunikovat. (www.couplebuilding.cz)

Co je podle tebe pro dobrý a pevný svazek nebo vztah nejdůležitější?
Dobře si vybrat! A samozřejmě Pán Bůh, který je v našem soužití dnes a denně přítomen, aby nás vedl ke vzájemné lásce. V knize Přísloví 18,22 se píše: „Kdo nalezl manželku, nalezl věc dobrou a navážil lásky od Hospodina.“ Dobrá žena, dobrý muž je dar od Boha. Jak dar, když toho druhého jsme si vybrali a rozhodli se pro něho sami? Svého muže rozhodně jako dar od Pána Boha beru a vnímám to tak, že bez víry v Boha by ani on nebyl takový, jaký je.

Pán Bůh nám neustále připomíná, že druhého máme mít rádi jako sebe sama. Ve vztazích máme neustále tendenci hledat chyby hlavně na druhých. V manželství taky. Ježíš se ale ptá: „Jak to že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve svém vlastním oku nepozoruješ?“ (Mt 7,3) Tak obrací náš kritický pohled od druhého k vlastní osobě. Učí nás vidět naše chyby i to, čím druhému třeba lezeme na nervy nebo čím ho zraňujeme. Učí nás vidět věci očima druhého. Učí nás si odpouštět. Učí nás trpělivosti, vytrvalosti a věrnosti. Vede nás udělat první krok ke zlepšení vztahu, ne čekat, až se bude ke mně chovat dobře ten druhý… Bůh se nás jako náš Otec v nebesích pořád snaží formovat k lásce přímo nebeské… „Ach, ta láska nebeská. Bez ní život šťastný není…“

Ptala se Daniela Ženatá