(ČB 6/2015) Pavel Klinecký (*1954) se vyučil automechanikem, po strojní průmyslovce vystudoval evangelickou bohosloveckou fakultu a službu faráře koná celý život. Jeho spolupráce s Českou televizí má kořeny už v době revoluce. Lidé, kteří měli v té době nějakou zkušenost s prací se zvukem či obrazem, byli zváni do různých komisí a rad veřejnoprávních médií.

Pořad Uchem jehly, který moderuješ, běží v České televizi už třetím nebo čtvrtým rokem. Můžeme se těšit na pokračování?
Neslyšel jsem poslední dobou, že by měl končit. Původně to vypadalo, že to bude seriál rozhovorů s různými osobnostmi na rok, pak najednou v listopadu řekli: jede se dál, ještě asi rok. Na sklonku dalšího roku jedni říkali končíme, druzí nekončíme, pak nám dali peníze na leden a točilo se dál. A tak to jde pořád. Jsme v provizoriu, ale pokračujeme. Je to podobné, jako když neziskovky žádají peníze a nikdy neví, jestli je dostanou.

Kolik rozhovorů jsi pro pořad Uchem jehly natočil?
Nevím to přesně, to bych musel spočítat scénáře, které mám někde v počítači, ale blížíme se ke stovce.

Máš možnost zasahovat do výběru osobností, s kterými se bude točit?
Samozřejmě. Výběr je vždycky souběh několika siločar. Něco navrhnu já, něco dramaturgyně, režiséři nebo ostatní z týmu. Pak je jakési vnitřní recenzní řízení. Já můžu říct, že toho navrženého nechci, oni můžou mnou navrženého odmítnout nebo někdo řekne toho ne, toho já znám, s tím si nepokecáš, to by špatně dopadlo. Někdy se shodneme, ale odmítne to oslovený. Všechno toto se do výběru hostů promítá.

Spolupracujete nějak s druhým moderátorem pořadu Zbigniewem Czendlikem a jeho týmem?
Ne, každý máme jiné spolupracovníky. Když byl pořad ve stádiu úvah, řekla dramaturgyně, že by za moderátora chtěla faráře, že by bylo zajímavé, aby byl v nenáboženském pořadu nositelem jakéhosi přesahu, vertikály. No a protože jsme pak nestíhali natáčet každý týden jeden díl, vznikl nápad pozvat ještě jednoho faráře. A když je jeden evangelický, ať je druhý katolický. S kolegou Czendlikem natáčí brněnská redakce. Děláme to každý po svém, nezávisle na sobě. Myslím, že to je na pořadu i vidět. Konzultujeme jedinou věc – abychom neměli náhodou stejného hosta.

Jak vypadá příprava pořadu?
Když padne rozhodnutí, koho do pořadu pozveme, musím ho takzvaně nastudovat. Dnes především s pomocí internetu. Čtu texty o něm, rozhovory s ním, zaběhnu do knihovny a půjčím si třeba jeho knížku, kterou přečtu nebo prolistuju pasáže, které mě zajímají. Někdy sháním i osobní informace, když znám někoho, kdo dotyčného dobře zná. Musím zjistit, co je na tom člověku zajímavého, jaká témata můžu nadhodit, o čem se budeme před kamerou bavit.

Co když jste se s hostem ještě nikdy neviděli?
Sejdeme se on a já, dramaturgyně a režisér nebo režisérka. Seznámíme se a řekneme si, o čem to tentokrát bude. Sepíšeme návrh scénáře v bodech, režisér sestaví kostru scénáře. Já si to přečtu, doplním, rozpracuju nebo předělám. Scénář se nechá schválit, ale nakonec je „na place“ často všechno trochu jinak. Ale ta příprava je nutná.

Nevystřílíte si někdy příliš broky při přípravě?
To nebezpečí tady je. Pokud host začne moc vyprávět při přípravném setkání, říkám mu vždycky: zarazte, nechte si to před kameru! Aby to bylo nové, bezprostřední, autentické. Já si na hosta někdy záměrně nachystám něco nečekaného, překvapivého. Ne abych ho vyvedl z míry, ale aby to chytlo takový ten živý šmrnc. Aby tam bylo trochu koktání nebo překvapivého tváření. To mě naučil pan režisér František Filip. Když jsme se kdysi před natáčením domlouvali, jak ho mám v pořadu oslovovat, jestli pane režisére, řekl: jo, pane režisére. Pak přišla akce, klapka, jedem. Já se před kamerou ptám: Jak vás mohu oslovovat? Pane režisére? A on na to: Né, říkej mi Franto! Tak to vyvedl z míry on mě. Takovými drobnými záludnostmi získává pořad šťávu. A někdy něco podobného svým hostům dělám taky.

Jak na moderátora-faráře hosté reagují?
Všiml jsem si, že většinou se bojí mého úřadu, toho faráře ve mně. Někteří mně to i přiznali. Asi mají strach, že je budu grilovat na Desateru, na tom, že jsou rozvedeni nebo mají někde ženskou nebo že nechodí do kostela. Velice často je na začátku host kožený, ostražitý, neví, co může od flanďáka čekat. Pak, když udělám nějaký fórek nebo prostě zjistí, že jsem docela normální, roztaje a je to výborné.

Jsou některé osobnosti, které jsi měl v pořadu a obzvlášť rád na ně vzpomínáš?
Třeba vynikající buddhisticko-šamanistický filmový dokumentarista Viliam Poltikovič. To byl pán se zvláštním zářivým pohledem, aniž by se usmíval. Vyzařoval tajemný vnitřní klid, jako by byl odjinud. Jiní hosté mají v mých vzpomínkách zvláštní místo, protože si jich velice vážím. Třeba Jiří Suchý. Pak přátelé, kteří už tu nejsou – Irena Škeříková, Sláva Hubálek, který se nedočkal výsledku, umřel mezi natáčením a vysíláním. Výborný byl Max Kašparů, Ondřej Vetchý. Ten roztrhal všechny ratingy! Zážitek byl rozhovor s Veronikou Žilkovou, s Achabem Haidlerem, Židem – s tím jsme rozebírali starozákonní příběhy. Mohl bych pokračovat ještě dlouho.

Dostal ses někdy do takové situace, že ses potil až na zádech a říkal si: tohle asi nepůjde, to se bude muset vystřihnout?
Když jsme točili s českoamerickým fotografem Antonínem Kratochvílem, mluvil roztomilou americkou češtinou jakoby s horkým bramborem v ústech, ale peprnými výrazy, které se musely vypípnout, se to jen hemžilo. A co s tím? Po střihu by z toho nic nezbylo. To jsem se teda docela potil.

Jaká je spolupráce s televizním štábem?
Ta je moc fajn. Jsou to příjemní lidé, za ty roky už se známe. Dva kameramani, dva režiséři, dramaturgyně a já. Zcela jim důvěřuju, do střižny ani nechodím. Vím, že to udělají dobře. Někdy bych třeba nevystřihl nějakou pasáž, kterou oni dají pryč, ale věřím jejich profesionalitě a tomu, že to zapadá do jejich koncepce, kterou třeba já zblízka tak dobře jako farář nevidím. Křesťanské motivy mám v pořadu rád, ale nesmí vyznít lacině propagandisticky. A to lidé zvenčí dokážou líp poznat.

Máš nějaký vzkaz pro čtenáře Českého bratra?
Pokud se vám milí čtenáři pořad Uchem jehly líbí, napište to České televizi. Stačí pár slov mejlem. Když se totiž rozhoduje, co se v budoucnu bude točit, a co ne, důležitým ukazatelem je divácká sledovanost. A na podněty diváků se hodně dá.

Ptala se Daniela Ženatá, foto: archiv ČT