(ČB 6/2015) Hráli jste někdy moře? Vymyslela jsem si tu roli sama. Budu dělat velké vlny, rozkymácím loď. Ať si zkusí, zač je toho loket, na takové lodičce vyrazit na moře. Bouřka, vichr, temné síly.Umocněné zvuky bubnu. Při závěrečném semináři kurzu bibliodramatu jsme na zahradě jednoho kláštera hráli příběh o učednících na lodi. Ježíš poslal učedníky napřed, přišla noc. Zvedl se vítr. Velké vlny. Nebezpečí. Nemáte šanci, opíral se vítr (tedy já) do lodi, křičel do uší nešťastným učedníkům. Ježíš nikde. Až pak přišel, k ránu. Blížil se k lodi. Vítr a moře se ho snažily odehnat. Ale byl silnější. Pozval Petra, aby šel k němu po vodě. Ještě jednou to moře (tedy já) zkusilo. Stáhnout Petra dolů, utopit ho. S velkým rámusem. Ježíš natáhl ruku a vytáhl Petra nad vodu. Nastoupili do lodi a bouřka přestala. Moje role rozbouřeného moře a vichru skončila. Byla jsem zdolána. Nastalo ticho. Líbilo se mi hrát moře. A říkám si, že temným hlasitým silám se jejich působení líbí. Příchod Ježíše v našem divadle byl nenápadný, tichý. Najednou se rozhostilo ticho a klid. Vanutí klidu. Že by někdo chtěl hrát toho ducha klidu, míru, utišení bouře? To je dost málo akční. Nebo to vidíme jako předem prohraný boj. Ještě že to není jen na nás.

Lenka Ridzoňová