(ČB 5/2015) Jan Hus náležel ke vzdělancům, o jejichž ryzosti víry nelze pochybovat. Evangelium vyjasňovalo jejich porozumění pro náboženskou i společenskou spravedlnost. Proto jim vadila komercializace odpuštění a zázračných úkazů, rozevírání sociálních nůžek a inkviziční atmosféra. Papežové běžně posvěcovali křížové násilí proti jinak smýšlejícím. V jižních Čechách si takový zásah od papeže vyžádal Oldřich z Hradce (1340). Na zámku v Jindřichově Hradci dodnes fresky zobrazují Oldřicha jako vítězného rytíře, který na svých statcích zlikvidoval valdenské kacířství. Roku 1392 hořely v Praze hranice s valdenskými kacíři. Likvidovat kacíře bylo velmi výhodné, třetinu jejich majetku získala inkvizice, dvě třetiny světská vrchnost.
Jan Hus patřil mezi reformátory církve, kteří chtěli krizi církve řešit smírnou cestou. Již v průběhu 14. století vzniklo tzv. konciliární hnutí, které chtělo reformovat církev věroučnými výnosy a církevněsprávními nařízeními omezit moc papežů. Jan Hus nebyl naivní a přesně věděl, co ho na koncilu v případě nezdaru čeká. Netoužil po mučednické koruně. Vydal se do Kostnice, aby univerzitní vzdělance a církevní funkcionáře přesvědčil o mírové působnosti Kristova zákona v životě osobním i církevně společenském. Proto sepsal několik teologických pojednání.

Poctivá teologická příprava na koncil
Teologicky nejzávažnější vědecké dílo O postačitelnosti zákona Kristova mělo posluchačům představit nejdůležitější teologický princip – zákon Kristův. Ten dává rozumným věřícím rozpoznat spravedlivý církevní zákon od nespravedlivého a též zaslibuje odvahu neuposlechnout nespravedlivý zákon. Hus k neposlušnosti vyzval všechny věrné dopisem z kostnického vězení 21. června 1415.

Řečí o míru chtěl vysvětlit trojí rozměr míru – osobní, Boží i společenský. Tehdy mezi církevníky platilo dogma, které vyslovil též zbožný císař Karel IV.: „Proti nepřátelům Boha i lidí se musí vytasit meč povinné pomsty.“

V Řeči o víře chtěl Hus vysvětlit své pojetí víry. Dále si přichystal obranu svého latinského spisu O církvi. A v samotné Kostnici sepsal traktát o kalichu, několik písní a desítky dopisů. Hus chtěl proměnit zákonodárný koncil na teologické těleso, které reformu církve nastartuje debatou o dogmatech, církevní správě i zákonech. Někteří církevní funkcionáři ho však považovali za kacíře, který kazí reformu církve, proto ho uvěznili poměrně brzo po příjezdu do Kostnice. Vzdělaní členové reformního koncilu nedovolili Husovi přednést nic z toho, co si přichystal.

Brzké uznání kvality Kristova zákona
Co se nezdařilo Janu Husovi v Kostnici, prosadili husitští bohoslovci o necelých dvacet let později na koncilu v Basileji. Koncilní otcové nakonec museli diskutovat s husitskými teology o kalichu, kázání slova, rovnosti před zákonem a majetkových záležitostech církve. Důraz na autoritu „zákona Kristova“ uznali již za Husova života nejen mnozí teologičtí kolegové, ale též právníci a mistři svobodných umění, jak dosvědčuje např. dokument, zaslaný pražskou univerzitou do Kostnice roku 1417, který koncipoval právník Jan z Jesenice. Týkal se vysluhování kalicha. Také list 452 českých a moravských pánů z 2. září 1415, poslaný kostnickému koncilu na protest proti upálení M. Jana Husa, ho hájil, že věrně vyučoval pány i poddané podle evangelického zákona, dosvědčeného knihami Starého a Nového zákona.

Pánům byla zřejmá kvalita Kristova zákona. Zákon Kristův neodsuzuje, netrestá, nezavrhuje, proto jej nelze ztotožnit s právnickým dokumentem, s nařízením koncilu. Zákon Kristův je pomocí pro lidsky rozumný a společensky odpovědný život víry.

V duchu hledání pravdy a zákona Kristova napsal Jan Hus již roku 1410 příležitostný traktát O nutnosti číst kacířské knihy. Odpověděl tak na arcibiskupovo zavržení teologického díla Jana Wyclifa, které později skončilo veřejným spálením jeho knížek (1412). Konečnou odpovědí na církevní spory v Praze je Husovo Odvolání ke Kristu z roku 1412. Odvolal se k nejspravedlivějšímu soudci, protože pozemské autority selhaly. Nestály o pravdu, ale o udržení své moci. Proto byl Hus arcibiskupem obžalován a proklet. Odvolání ke Kristu Hus před odchodem do exilu v Praze na několika místech vyvěsil. Toužil prostě dál zvěstovat v Betlémě, učit na univerzitě, zpívat písně a účastnit se eucharistických oslav spolu s ostatními. Nakonec z Prahy odešel, aby ji nezatížil interdiktem, nařčením z podpory kacířů a případnou křížovou válkou.

Svědomí a nejvyšší autorita
Každý žurnalista, mediální redaktor, učitel či farář stojí před otázkou, zda bude ctít autoritu pravdy, anebo bude psát a mluvit podle přání svého zaměstnavatele: „koho chleba jíš, toho píseň zpívej“. Někteří redaktoři utíkají před problémem pravdivosti, dohodnou-li se mezi sebou, že mediálního vlastníka nebudou ani chválit ani kritizovat. Mlčením utíkají před společenskou odpovědností. Nechtějí přiznat strach z vyhození na dlažbu.

Hus odmítl mlčet o nešvarech zaměstnavatelů. Dostal se tak do sporů s arcibiskupem i papežem. Bránil se proti nim, a to právně i teologickým učením. Vyhlásil Boží zákon za nejvyšší autoritu, kterou je zapotřebí měřit společenské i církevní poměry. Kristův zákon nabídl univerzitním učencům i prostým lidem. Za touto rozpoznanou pravdou pevně stál až do trpké smrti. Jeho učení se ujalo, neshořelo s ním na hranici.

Odvoláním ke Kristu Hus objasnil, jakou cestou odporu jít, aby církev byla napravena. Jako by dnes někdo napsal do novin „Odvolání k Všeobecné deklaraci lidských práv z roku 1948“ a pominul by Ústavní soud, protože v něj již přestal doufat. Za koho by lidé takového člověka považovali? Mnozí za snílka, který se naivně domáhá důstojnosti a životní opravdovosti náboženské i společenské. Ale o to Husovi právě šlo! Šlo mu o pokojné prosazení důstojnosti bezmocných, byť se některým vzdělancům zdálo, že to nikam nevede. Někteří naopak vzali jeho výzvu vážně a o reformu církve se ve svém regionu pokusili.

Pavel Keřkovský
autor vyučuje na katedře teologické etiky Evangelické teologické fakulty UK