(ČB 3/2015) Jestliže se od dob staré Římské říše říkávalo, že všechny cesty vedou do Říma, před 600 lety to platilo o Kostnici, neboť po dobu zasedání koncilu zde pobývala největší evropská honorace. Do této „jámy lvové“ se nakonec odhodlal zamířit i mistr Jan Hus, a to nejen v závislosti na glejtu od krále Zikmunda. S Husem se v Praze 11. října loučil se slzami v očích velký zástup lidí. Ne však úplně všichni – jeho doprovod totiž zahrnoval asi 30 osob, mezi nimi pány Jana z Chlumu a Václava z Dubé. Výprava do Kostnice – kolona několika vozů tažených koňmi – byla sponzorským darem jeho fanoušků z řad šlechticů.

HUS: MOJI NĚMCI MI ROZUMĚJÍ
Husova osmidenní cesta z Prahy přes Beroun, Žebrák, Plzeň, Přimdu a Sulzbach do Norimberka nabyla až triumfálních rysů. Všude byl vítán přímo hostitelsky. Český reformátor v obcích, jimiž projížděl, lepil či přibíjel oznámení, že jede na koncil vydat počet ze svého učení. Při svých zastávkách vášnivě diskutoval, vysvětloval své názory a nemohl si vlídnost Němců vynachválit. V hostincích, kde nocoval, nechával místním na památku opis Desatera.
V Norimberku, kde totéž pokračovalo, však Hus podle historika Flajšhanse učinil osudovou chybu. Raději měl odtud zamířit do Špýru, kde právě dlel král Zikmund, aby pak v jeho průvodu a pod jeho ochranou vjel do Kostnice. Tak to údajně Zikmund zamýšlel. Hus však do Špýru poslal jen Václava z Dubé, sám se vydal se zbytkem doprovodu přímo do Kostnice. Tento úsek cesty už nebyla taková pohádka, protože před ním cestoval po téže trase lübecký biskup, který před Husem obyvatelstvo varoval.
Konečně však pražský kazatel spatřil před sebou bílé vrcholky Alp, modré vody Bodamského jezera a obrysy majestátního dómu. Dne 3. listopadu 1414 – poté co přeplul „Švábské moře“ – dorazil do cíle. Tento jinak působivý výlet ovšem měl jeden háček – Husova zpáteční jízdenka ztratila platnost dřív, než se nadál.

V ZÁMKU A V PODZÁMČÍ
Kostnice. Říšské město o necelých deseti tisících obyvatelích se stalo v době největšího lesku církevního sněmu hostitelem desetinásobku svých obyvatel.
Jen papež Jan XXIII. (později sesazený) se dostavil s doprovodem 1600 osob. Ale přítomno bylo i 18 tisíc duchovních, tři patriarchové, 29 kardinálů, 33 arcibiskupů, 150 biskupů, 300 doktorů teologie a ještě více světských knížat v čele s králem římským – Zikmundem Lucemburským. Ten dorazil na koncil s průvodem čítajícím ne méně než 1000 koní! Zkrátka kostnický koncil znamenal evropskou událost prvého řádu.
A tomuto velkolepému zámku odpovídalo i podzámčí. Každý biskup, každé kníže, každý velmož měl i své služebnictvo, které tolik nezajímalo jednání koncilu a tím méně Husova kauza, jako spíš zábava, která na této neobvyklé zahraniční „služebce“ dokáže ukrátit dlouhou chvíli. Víno proudem, v kostky se hrálo o stošest a muzika se nezastavila. Hráčů na píšťalu a jiných hudebníků bylo údajně 1700, což je počet stěží přestavitelný, ale prostitutek čili nevěstek tu mělo být ještě mnohem víc. Ostatně „pobožní Švábové si stěžovali, že za 100 let se nezbaví město hříchů, které v něm koncil napáše,“ jak uvádí ve své dnes již klasické husovské monografii Václav Flajšhans.

KRÁLOVA INICIATIVA
Nebylo jednoduché tento sněm svolat. Vždyť tehdy měla církev nikoli jednoho, ale dokonce tři papeže! „Nemůže být pochyb o tom, že králi Zikmundovi náleží největší zásluha na uskutečnění koncilu v Kostnici, kde bylo překonáno papežské schizma a dosaženo jednoty církve,“ tvrdí ve své ještě nezastaralé monografii o císaři Zikmundovi německý badatel Wilhelm Baum. Církevní hierarchie byla trojpapežstvím římského Řehoře XII., avignonského Benedikta XIII. a pisánského Jana XXIII. ochromena natolik, že nebyla schopna účinně jednat. Iniciativy se tedy chopil před pár lety zvolený římský král Zikmund Lucemburský, syn již zesnulého císaře Karla IV. a bratr českého krále Václava IV. Už to, že všichni tři papežové nakonec s koncilem souhlasili, bylo výsledkem Zikmundovi umné diplomatické aktivity. A že nakonec i Jan XXIII. abdikoval, i když předtím uprchl a král ho musel bleskovou akcí znovu zajistit, nebylo samo sebou.
Když nakonec byl na svátek sv. Martina v roce 1417 papežem zvolen Odo z Colonny (1368–1431) a přijal jméno Martin V., bylo to Zikmundovo vítězství i zásluha. Král ale místo ovací na vlastní adresu se před nově zvoleným papežem bleskově sklonil a vyjádřil mu svou oddanost.

ANGLIČANI COBY SPOJENCI
Takový výsledek vycházel z promyšlené strategie. Formálně bylo zejména zapotřebí „vyšachovat“ Italy, kteří tvořili početně nejsilnější skupinu a podporovali z větší části Jana XXIII. Pokud by se tak nestalo, koncil by uvízl v patové situaci. Po řadě jednání padlo konečně rozhodnutí hlasovat na koncilu podle národů, a nikoli jednotlivě – a národy zde figurující byly německý, italský, francouzský a anglický. Jelikož Angličani byli Zikmundovi, a tím i Němcům od počátku nakloněni, bylo třeba zlákat pro tento postup už jen Francouze, což se podařilo.
Jan XXIII. však neodstoupil rychle a ochotně, ale nakonec tak přece jen učinil. Baldassare Cossa, jak znělo jeho jméno, zemřel 22. prosince 1419 ve Florencii, když jej o něco dříve Martin V. jmenoval děkanem kardinálského sboru.

To už byl ale Kostnický koncil ukončen. Některá jeho reformní témata nebyla dovedena do konce, ale církev měla aspoň zase jen jednu pozemskou hlavu. Husovská hranice – ačkoli koncil nebyl zprvu příliš nakloněn českého reformátora trestat a snažil se mu vyjít vstříc kompromisními formulacemi – na něm přece ulpěla jako něco nepatřičného a zatěžujícího. Každopádně ani římský král Zikmund ani nový římský biskup Martin V. nerozpoznali plně hloubku krize, v jaké se tehdy církev nacházela, a to prvořadě v Čechách. Později se to ve střední Evropě papeži i králi (císaři) vymstilo. Nejspíš ne zcela spravedlivě.

Martin T. Zikmund