(ČB 2/2015) Když jsem byla malá, sedávala jsem mamince na klíně a poslouchala čtení. Měly jsme starou tlustou knihu pohádek Boženy Němcové. Ráda jsem si vybírala tu nejdelší, možná proto, že jsem ráda seděla na klíně, a taky proto, že se šlo co nejpozději spát. Mezi popsanými stránkami byl občas černobílý obrázek, pod kterým byl malým písmem napsán kousek textu, ke kterému se obrázek vztahuje.

Když jsem se teď začetla do knihy Tobiáš, ten dávný pocit čtení pohádky se mi vybavil. Jak to bude dál? A jak souvisí obrázek s textem?
„Poslouchejte. Byl jednou jeden muž. Jmenoval se Tóbit…“ Jako sirotek vyrůstal u babičky, od které se toho hodně naučil. Třeba chodit do chrámu v Jeruzalémě. Nebo rozdávat chudým a cizincům chléb, ovoce, peníze a ovčí vlnu. Vyrostl z něho dobrý člověk. Jím zůstal i v cizině, když tam byl odvlečen asyrským králem. Věděl, že zemřelý nebo zabitý Žid se musí pohřbít. Dělal to, i když se to nesmělo a hrozilo mu přitom nebezpečí.
Oženil se s Annou a narodil se jim Tobiáš…
Tak nějak se před námi příběh otevírá.
Příběh o Tobiášově cestě za pokladem, o jeho návratu s krásnou nevěstou.
Příběh o rodičích, jejichž dospělé dítě se vydává na cestu. Příběh o dětech, které pečují o své rodiče.
Pohádka o dobrých lidech, kteří procházejí nebezpečím. Pohádka s dobrým koncem.
Příběh o víře. O rodině, kde se víra a životní postoje předávají z generace na generaci.
Příběh o naději na uzdravení a naději na návrat z ciziny. Proto si jej Židé vyprávějí tak rádi. Čerpají z něj naději.
Tobiáš je příběh o tom, že má smysl postavit se zlému. Příběh s pohádkovými rysy. Nebezpečná ryba Tobiáše málem zabije, ale když ji přemůže, získá z ní zázračné vnitřnosti. S játry zvítězí nad zlým duchem v domě své vyvolené. Žlučník vrátí zrak osleplému otci.
Tobiáš je taky příběh o modlitbě, která je přirozenou součástí našeho bytí.
„Ach, dobrý Bože,“ modlila se Sára. „Jsi přece dobrý? Jestli je to pravda, vezmi si můj život, já raději zemřu, takhle nemohu žít. Amen.“
Otvírá se před námi příběh o Bohu, který rozmlouvá s andělem a pak ho pošle člověku na pomoc.
Anděl člověka provází na cestě. A člověk ve svém průvodci anděla pozná až zadlouho.
Tobiáš je příběh o vděčnosti, o dobrořečení Bohu. Jména Tóbit i Tobiáš znamenají, že Bůh je dobrý.
„Tobiáši,“ zašeptal, „Tobiáši, synu můj, já tě vidím. Už zase vidím. Anno, já vidím! Ach, buď požehnán Hospodin i zástupy jeho andělů!“

A obrázky! Marika Bumbálková se nechala příběhem strhnout a malovala a malovala. Ukáže nám vyceněné zuby nebezpečné ryby, kráčíme s ní nočním lesem, vtáhne nás do temného domu, kde je zlý duch, pozve nás na nezapomenutelnou svatbu. Nakreslí, jak se Tóbitovi rozsvítí svět, když se mu vrátí zrak. Klíčovou dírkou se můžeme podívat, jak se Tobiáš a Sára mají rádi. Anděl je někdy průsvitný, jindy má křídla. Neštěstí je vyjádřeno obrazem ruky člověka volajícího k Bohu.
Některé stránky čteme černé na bílém, jiné bílé na černém.

„A když nakonec Tóbit zemřel, Tobiáš ho pohřbil se vší patřičnou úctou – tak, jak se to od otce naučil. Pak zemřela i maminka Anna. Tobiáš ji uložil do hrobu vedle Tóbita. Poté odešel se Sárou do Médie, k Sářiným rodičům, aby se postaral i o ně až do jejich smrti.
Od té doby žil v Médii, děkoval za život a nebál se smrti. Každý večer vyprávěl Rafaelovi, co se ten den přihodilo. Modlil se za nemocné, za osamělé, za lidi na cestách. A nakonec vždy nechal pozdravovat Pána Boha.“

Nechte se pozvat k Tobiášovům. Čtěte sami, čtěte společně s dětmi. Na společné čtení myslí autor knihy, holandský farář a spisovatel Nico ter Linden, vždy. V nakladatelství Eman už vyšly česky jeho tři knihy. Všechny jsou osobitá převyprávění biblických příběhů, ze starozákonní knihy Genesis a z novozákonních evangelií. Tentokrát jde o knihu apokryfní, Tobiáš.

A ještě poznámka pod čarou:
Podle Tóbita se jmenuje sdružení Tóbit, které pomáhá rodinám mrtvorozených dětí a podporuje pohřbívání těch nejmenších.

Lenka Ridzoňová

Linden, N. ter: Tobiáš. Eman, 2014. 64 stran. ISBN: 978-80-86211-98-5