(ČB 12/2014) Když je kázání dlouhé, nudné nebo než začnou bohoslužby, můžeme třeba přemýšlet o věcech, které nás v kostele obklopují.
Měl jsem loni jedny snoubence, kteří se chtěli vzít na louce u kříže. Nakonec ale žádnou takovou, která by se jim líbila, nenašli. A tak muž kříž vyrobil…
Kamenná i železná Boží muka uprostřed polí zdají se být dávnými stopami v krajině, němými vyznáními předků, třeba: pod čí vládou, navzdory změnám panovníků, jsme, komu projevovat vděčnost, u koho se učit.
Až do čtvrtého století se symbol kříže v křesťanství neužíval. To spíš okolní svět se Kristovým učedníkům vysmíval, že se klanějí na kříž odsouzenému zločinci. Když Konstantin vyhrál nad Maxentiem, začal se z kříže postupně stávat znak již spoluvládnoucí církve. Pak přibylo tělo, někdy bezvousého antického triumfujícího hrdiny s korunou, byť trnovou, jindy trpící.
Zřejmě až v dobách vrcholící protireformace, uprostřed 18. století, v reakci na zbytnělou úctu ke křížům, začali tajní čeští evangelíci odmítat krucifix, který jim k políbení jako přiznání k určitému způsobu křesťanské víry – vnucovali římskokatoličtí misionáři.
Kříž s tělem či bez něj nám staví před oči, kam jsme my lidé ochotni poslat Boha, který se vydává za námi; jak moc ho nechceme. Právě reformace postavila proti spekulacím o nebeských říších, o Božích vlastnostech, proti hluboce promyšlené, přece však někdy trochu vzdálené teologii konkrétní kříž – připomínající Ježíšovu cestu za nemocnými i sebejistými, důležitými i opovrhovanými, cestu střetu s politickými i náboženskými vládci, cestu za člověkem. Svým tvarem (břevno vodorovné a příčné) vysvětluje kříž právě trochu i to, kým Ježíš byl: Boží zájem o život tady na zemi, o to, co vidíme a vnímáme ve svém horizontu, ale také díky komu a čemu se nás týká ono nenahlédnutelné „nebe nad námi“, kdo nám ten Boží zájem prostředkuje, kdo nás o něm zpravuje. Kříž byl protestem proti trestu smrti i symbolem smrti – tělo však na kříži nezůstalo, stejně jako Ježíš nezůstal v moci hrobu.
Daňkovice, foto Marta Procházková
Za povšimnutí ovšem stojí, čím protestantští architekti (včetně stavitelů tolerančních modliteben) kříže nahradili. Citáty z Písma. Je za tím nejenom reformační návrat k četbě a k praktické znalosti Bible, k Bibli jako jediné normě pro život křesťanské církve. Obrazy v chrámech měly připomínat základní biblické příběhy, okamžiky dějin spásy, zvláště pak těm, kdo si je sami nemohli přečíst. Nad zobrazeními měli přítomní meditovat, promýšlet je, vstupovat do děje. A to stejné se mělo dít s biblickými verši. Účastníci si je měli nejen zapamatovat, ale také o nich znovu a znovu před bohoslužbami a po nich (či ve chvílích, kdy se kázání nedalo poslouchat) přemýšlet, přivlastňovat si je.
Ondřej Macek