(ČB 7+8/2014) Pětisetletá historie má nadějné pokračování! Ráda bych se naposledy ohlédla za 90. výročím našeho sboru v Hranicích, které jsme si slavnostně připomněli v květnu tohoto roku. A co konkrétně jsme si připomínali?

Náš kostelík v Hranicích má velmi zajímavou historii, protože nynější budova stojí na základech modlitebny Jednoty bratrské, postavené počátkem 16. století za Viléma z Pernštejna. Ten povolil už v 80. letech 15. století, aby se pod městskými hradbami usadili členové Jednoty bratrské, vypuzení z Čech. Byli to dovední řemeslníci a skromní poddaní, kteří se pro město i vrchnost stali hospodářským přínosem. V roce 1584 koupil Jan Mladší z Žerotína dokonce domek poblíž sboru a daroval jej bratřím pro zřízení bratrského špitálu. Správcové sboru obývali dům přistavěný k modlitebně, v němž byla i bratrská škola. Jako správce sboru zde působil i Jiří Strejc, jeden z překladatelů Bible Kralické.

Roku 1596 byla budova sboru rozšířena a přistavěn byl i nový kůr. Zvětšená budova sboru s věžičkou a zvonem sloužila pak spolu s domem a špitálem Jednotě bratrské až do zlomení stavovského povstání. Bratrští kněží byli vyhnáni, část bratří prchla do exilu na Slovensko, ostatní byli násilím převedeni na katolickou víru.

V roce 1626, při obléhání a dobývání města dánskou armádou a oddíly generála Mansfelda, bojujícího proti císaři za věc evangelických stavů, bylo celé předměstí, kterému se tehdy říkalo Novosady, i s bratrským sborem vypáleno.

Na starých základech pro zřízení kostelíka sv. Šebestiána a Rocha, patrona střelců a ochránce proti moru, byla po skončení třicetileté války koncem šedesátých let 17. století spálená a do základů zbořená budova bratrské modlitebny na příkaz knížete Ferdinanda z Dietrichštejna opět vybudována. A už v roce 1668 byla hrubá stavba dokončena. Ovšem v roce 1786 při rušení přebytečných kostelů za Josefa II. byl zrušen i kostelík sv. Šebestiána a Rocha.

A bývalý kostelík byl roku 1787 prodán hranické vrchnosti s tím, že bude přestavěn a upraven pro transportní stanici solního skladu. Státní monopol soli byl zrušen v roce 1829. Budovu solnice i s oběma domky koupil roku 1837 obchodník Jan Stummer a používal ji opět jako sklad soli. Tak se budova kostela stala na dobu více než sto let skladištěm.

V roce 1923 koupila budovu bývalé „solárny“ Českobratrská církev evangelická, aby zde modlitebnu opět zřídila. Obnovená modlitebna pak byla slavnostně otevřena 29. května 1924 jako kazatelská stanice farního sboru Českobratrské církve evangelické v Přerově. A právě 25. května 2014 jsme si slavnostní bohoslužbou za přítomnosti synodního seniora Joela Rumla a synodní kurátorky Lii Valkové připomněli, že je to už 90 let, co kostel slouží opět svému účelu.

Pro mnohé zní až symbolicky, že to byla právě sůl, co bylo po dlouhá léta v útrobách našeho kostelíka uchováváno. Vždyť sůl je přece v Písmu přirovnávána právě k nám, ke křesťanům, jak zaznamenává evangelista Matouš Ježíšovými slovy z kázání na hoře: „Vy jste sůl země; jestliže však sůl pozbude chuti, čím bude osolena? K ničemu již není, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali.“ (Mat 5,13)

Samozřejmě že se ve svém sboru v Hranicích Ježíšova slova snažíme naplnit, potřebnou slanost si podržet a nadále být místem, které dává tu dobrou chuť do života s Pánem Bohem; a moc dobře víme, že pár zrnek stačí k tomu, abychom nebyli pošlapáni. I malý sbor, ale s tak bohatou historií kostela, jako jsme právě my, má co nabídnout. A v této historii toužíme pokračovat; proto si jej nechceme nechat spadnout na hlavu. Do budoucna máme v plánu kostel zrekonstruovat, protože zdivo je od soli hodně poškozeno, a také toužíme obnovit (tedy znovu postavit) jednu postranní budovu, kde dříve stávalo presbyterium – chybí nám zde totiž hygienické zázemí a samotný farní byt je na vzdálenější adrese.

Tento výhled je ale možný jen za předpokladu, že budeme mít takovou víru, jakou měli naši předci, a nebudeme se stydět ji předávat dál. Vždyť náš kostel nese venkovní nápis – Nestydím se za evangelium Kristovo! Nestydět se za evangelium Kristovo, za jeho radostnou zvěst o vzkříšení, je prvním krokem víry, který musí podstoupit každý, kdo se chce ke Kristu přiznat. Oprýskaný nápis na zvětralé omítce kostela je připomínkou všem kolemjdoucím, že už po 90 let je tady nemalá hrstka evangelíků, kteří nějakým způsobem evangelium na sobě nesou. Věřím, že nezaniknou a že ke 100. výročí to už bude nápis na omítce nové, nápis čitelnější nejen pro ty venku, ale i pro nás uvnitř, abychom věděli za co se rozhodně stydět nemáme!

Pavlína Lukášová, farářka sboru