(ČB 6/2014) Moji braničtí charismatikové. Brzy po sametové revoluci se v branickém sboru, jemuž jsem v té době už dvě desetiletí sloužil, objevilo hodně mladých lidí, kteří hledali životní orientaci ve zmatku hodnot a pocitů, které jsem už zmínil. Mezi nimi se objevil i dívčí turistický oddíl se svým vedoucím. Pozoroval jsem s radostí, jak dychtivě naslouchají kázání, s ještě větší radostí jsem je křtil, když vyznali před celým sborem svou víru v Krista. Sbor okřál svěžím mládím nových křesťanů.

Někteří mi po čase řekli (s jistým ostychem), že se modlí „v jazycích“. Nikdy jsem je v tomto ohledu farářsky „neumravňoval“, ale když jsem je viděl v neděli v lavicích, jak se při bohoslužbách polohlasně modlí tímto nezvyklým způsobem, pokorně jsem je požádal, aby mě na kazatelně nerušili. Protože poznali, že je mám rád, dali si říci, ač to nebylo pro ně zcela snadné. Jsem jim za to dodnes vděčný.

Tito milí lidičkové nenašli příliš zalíbení v branické mládeži, kde se živě diskutovalo o všem možném; po programu si někteří s chutí zašli na pivo do vedlejší hospody. To asi také přispělo k tomu, že se noví mládežníci shromažďovali spíše ve skupinkách na různých místech; každá z nich měla svého vedoucího. Společně četli Bibli, modlili se a řešili své osobní problémy. Jednotlivec se dobrovolně svázal s ostatními členy skupiny dokonce jakousi smlouvou s řadou závazků, což mě trochu znepokojovalo; není to přece jen jistý úkrok od svobody křesťana? A jak se postavit k „proroctvím“, mile naivním, o houfech dalších oveček, které právě v Braníku najdou svěží pastviny? Neměl jsem však nutkavý pocit, že na ně jako teolog musím dohlížet a uplatňovat autoritu pastýře, i když – na druhé straně – jsem se o ně trochu bál – aby nepropadli sveřepé horlivosti, která určuje až příliš jednoznačně normy druhým. Když vedoucí skupinek přišli s prosbou, abych se s nimi modlil, neodmítl jsem. Vnímal jsem jejich upřímnou víru a touhu žít podle Písma bez kompromisů. Stále však jsem připomínal, že dar jazyků, který sám nemám, není jediným darem Ducha svatého, že jsou i důležitější, ač méně nápadné. A že nesmíme pohrdat těmi, kteří se ve sboru projevují jinak, než by si tito přáli; při vší odlišnosti tvoříme jedno tělo Kristovo. Patrně to nebylo zbytečné, protože ani různost pochopení – například dětského křtu či překřtívání v dospělosti – sbor nerozdělila. A ti, kteří přece jen zatoužili po charismaticky výraznějších společenstvích, odcházeli bez hořkosti a snad i s jistou vděčností.

Kořeny charismatického hnutí v historickém pohledu
Walter Hollenweger zmiňuje tři základní dějinné prvky či kořeny, z nichž toto hnutí vyrostlo: 1) anglosaské probuzenecké hnutí, zdůrazňující křest Duchem svatým; 2) fundamentalismus, akcentující modelovou podobu prvotní církve, jejíž normativní výměr je spatřován ve Skutcích apoštolů; 3) americkou zbožnost černých křesťanů s jejich emocionalitou a spontaneitou. Kořeny hnutí bych se však odvážil sledovat ještě do hlubších dějinných vrstev. Vzrušené očekávání cisterciáckého opata Joachima da Fiore, který po věku Otce a Syna předpověděl počátek věku Ducha svatého s jeho mocným působením k roku 1260, sice zůstalo nenaplněno, ale orientovalo část františkánského řádu k témuž vyhlížení – a to nové církve, církve Ducha. Střet této odvážné vize se stávající, pevně hierarchicky svázanou instituční církví, střet bezmála modelový pro další dějinná pokračování, končil tentokrát vítězstvím instituce nad entuziasmem. Fraticellové, jak byli nazýváni tito outsideři se svou provokující kritičností vůči etablované církvi, už svým označením (frater – bratr, fraticell – bratříček) navozují označení „brášků“, jak se někdy důvěrně nazývají mladí charismatičtí křesťané. Historik by ovšem mohl připomenout leckteré další skupiny podobného směřování, například levé křídlo německé reformace či naše adamity, nelítostně hubené.

Jestliže reformace a její dědicové spojují působení Ducha svatého beze zbytku s vírou v Ježíše Krista jako Pána a s Lutherem vyznávají: „Věřím, že můj rozum a mé síly nestačí, abych v Ježíše Krista, svého Pána, uvěřil a mohl k němu přijít, ale že mne Duch svatý skrze evangelium povolal, svými dary osvítil a v pravé víře posvětil a utvrdil“ (Lutherův Malý katechismus), charismatické hnutí zdůrazňuje nadto křest Duchem svatým, jehož skutečnost je dotvrzena především darem jazyků. Reformační myšlení víry ví o vnitřním ujištění Ducha svatého, jež nám dává a přivlastňuje jistotu spásy, charismatické hnutí však mnohem více zdůrazňuje přesvědčivé svědectví charismat, viditelných a zjistitelných, především mluvení jazyky, jejich tlumočení, vymítání démonů a uzdravování.

Co to tedy vlastně je?
Jeden z letničních teologů zdůrazňuje, že letnice nejsou učení, ale zkušenost. Opírá se o biblické oddíly ze Skutků i o Pavlův „seznam charismat“ z 1. Korintským a také o závěrečný doplněk Markova evangelia. Zdá se, že vyprávění 2. kapitoly Skutků bylo už Lukášem samým poněkud přeznačeno; zmínka o výsměchu apoštolům, že jsou opilí, napovídá tomu, že šlo o extatické mluvení. Korintská glosolalie má už výrazně tento charakter. J. B. Souček zmiňuje, že „tyto abnormální jevy se nemálo přibližovaly přírodním kultům, v nichž vrcholem bylo zbožné šílení“. (Výklad 1. Korintským, 148) Nicméně sám Pavel varoval před bránění mluvit „jazyky“ a s velkým nadhledem celý tento prvek integruje do života sboru jako „dar milosti“, ne ovšem prvořadý; tím je jednoznačně láska.

Charismatické hnutí s tím nepochybně může souhlasit. A právě z jeho středu vychází někdy překvapivě jasnozřivá analýza různých projevů, domněle z Ducha svatého. Watchman Nee ví o působení duševních sil v kolektivu své: „Nesouhlasím, když se víc lidí na delší dobu zavře v místnosti k modlitbám, půstu a prozpěvování písní. Za těchto podmínek budou mozky všech přítomných obluzeny, jejich vůle bude pasivní a budou vydávat nesouvislé zvuky nebo slova.“
V určitém časovém odstupu si zřejmě leckdo z upřímných stoupenců hnutí dokáže uvědomit nebezpečí jisté „psychické nákazy“ v emočně vypjaté atmosféře, kde se působení Ducha a dosud neprobádaných mocných sil lidské duše dá snadno zaměnit. Proto není třeba litovat, že v našich bohoslužbách „emotivní dimenze“ schází. Je jistě přitažlivá, ale také nebezpečná, přeroste-li míru biblické střízlivosti i obecného vkusu. Ostatně emoce jsou pomíjivé a církev se bez nich snadno obejde, má-li svůj střed ve zvěstování evangelia o spáse v Ježíši Kristu. Právě v době postmoderny musíme být ve střehu, aby naše aktivity a nejrůznější podniky, které mají oživit sborový život, nevzaly kázání jeho svrchovaný význam a slávu.

Docela osobní závěr
Učení o Duchu svatém se nedá a nikdy nesmí nadřadit zvěsti o Kristu. Však je dobře si připomenout, že v Písmu nemáme toliko Letnice podle Lukášova podání ve Skutcích, hlasité a dramatické, kde je slyšet zvuk z nebe a kde planou ohnivé jazyky. Janovská teologie naopak zná jenom tichý dech Ježíšův a jeho slova: „Přijměte Ducha svatého.“ (J 21,22) Ani z toho, co se v charismatickém hnutí tak akcentuje jako „křest Duchem svatým“, nelze udělat závaznou doktrínu. Saul, pozdější apoštol Pavel, se dal pokřtít, ale nikde neslyšíme o nějakém doplnění a převýšení tohoto křtu, kterým je připojen k církvi.

Této církvi dává Duch svatý svá charismata, jež však nemají stále tutéž podobu, mění se i podle toho, jak je jich v té či oné době pro růst Kristova těla třeba. Nevstupujeme v tomto smyslu dvakrát do stejné řeky času, abychom měli přesně to, co prvotní církev. Ale jistě i nám dnes Duch svatý chce dát svůj dar největší, totiž lásku ke každému člověku a tím víc k bratru v Kristu; nemusíme se kritizovat či dokonce konfrontovat, spíše spolupracovat v jistotě, že i při své odlišnosti jsme stejně milováni. Nikdy nesmíme vzdát naději, že i toto hnutí, nepochybně zatížené fundamentalismem a ohrožené vnitřní manipulací, může dozrávat k vnitřní svobodě. Však i „prozření“ z nadšeného obdivu k uzdravovateli Steevu Ryderovi, který dokázal na počátku devadesátých let zaplnit velký pražský stadion i stránky denního tisku, tomu nasvědčuje.

Patrně není zcela náhodné, že do únavy uplynulého století, tak nemilostivého, zazněla připomínka něčeho církví opomenutého, totiž darů milosti. Odvažuji se však tvrdit, že žádná skupina křesťanů nemá právo se označovat za charismatiky. Charismatický je každý sbor, kde je zvěstováno slovo evangelia, vyznáván Otec, Syn i Duch svatý a kde žijeme v jednotě víry, lásky a naděje.

Luděk Rejchrt, někdejší branický farář
kresby Petra Fischerová