(ČB 5/2014) Vojtěch Veselý má v jurtě za sebou už pátou zimu. Dostat se k nim z obce Valeč není, pravda, s ohledem na stav cesty zrovna snadné, ač je to pár set metrů. Místo samo ale vypadá rajsky. A bydlení je zaopatřeno, možná překvapivě, celkem dobře. Voda teče ze studny nahoře v lese, do jurty proudí elektřina. Vaří na propan-butanu, a ač i perou v pračce, v článku v Respektu je prý zařadili do kolonky „otužilci a bezdomovci“ (!). Vojtěch vystudoval evangelickou teologickou fakultu; je mu 34 let, „na louce“ žije s ženou Lenkou a dvouletou dcerou Hedvikou.

Co vás to sem dovedlo? Co jste hledal?
Určitý způsob života. Pamatuji si takové sny už z dětství. A Valeč znám zdávna, trávil jsem tu různě dlouhá období už jako malý kluk. Když jsem se tedy rozhodoval sny začít plnit, Valeč byla nejvíc po ruce.

A nějaký jasnější impulz, stimul?
Vrátil jsem se po roce z Irska, bylo mi 27 let, to byl takový zásadní moment.
Ve Valči jsme bydleli nejdřív na návsi v chalupě, kterou kdysi koupil táta; strejda Střížek později přikoupil tady ten hektarový ovocný sad. Když jsme odešli sem, žili jsme nejdřív pár měsíců ve stanu. V baráku jsem se necítil dobře, ale tady mi bylo báječně.

Nazval byste vy sám to své žití reakcionismem?
Reakcionismus to je. Ve Valči, když to přeženu, je „normální“ bydlet v domě, kterému padá střecha, chodit skoro denně na pivo, hádat se se ženou nebo ji už ani nemít. Kdybych žil „po jejich“, budou se se mnou v hospodě bavit. Takhle se baví míň.
Mladé lidi, kteří sem nicméně přicházejí, láká ta krásná barokní krajina, italské barokní stavby; ale tím konkrétním podnětem, který je ve vzduchu, je začít to baroko „používat“. A to děláme my. V barokní době se krajina takhle nepoužívala, večer se z ní rychle vraceli do svých domů, strašilo v ní. Kdyby byl měl barokní člověk technické možnosti, co máme dnes my, myslím, že by byl tu přírodu pěkně zpackal. My jsme na tom už jinak. Máme povědomí o tom, co přírodě škodí a co ne. A co s tím? Kultivovat ji, aby se nějak zhodnotila. Harmonicky v ní bydlet. Něco pěstovat, žít v příbytku, který nebude moc vidět, nechat vyvrtat studnu…

A kvůli tomu se s vámi v hospodě moc nebaví? Co by na tom mělo být špatného?
Jeden z místních je třeba přesvědčen, že pobyt ve Valči si člověk musí zasloužit. Takže když jsem sem přišel, opravdu mi dával zabrat, bylo to dost peklo. Byli jsme noví, nejezdili jsme každý den někam do práce, jezdily za námi spousty známých… A lidi tady ze vsi se s námi prostě nestýkali; vysvětlit jim, co chceme a co a jak myslíme, jsme tím pádem ani nemohli, vůbec nám to neumožnili.

Koho myslíte těmi „lidmi ze vsi“? Přece to není celá Valeč?
Dalo by se říct, že to je určitá skupina lidí. Možná by i o to, co tady děláme, zájem měli, jenomže my se to nedozvíme. A někdy se tenhle „zájem“ projevuje tak, že nás pomlouvají. Když si vzpomenu na ty začátky, říkám si, že jsem byl úplně nezaviněně nějakou obětí, a mám opravdu pocit určité ukřivděnosti. Ale přitom dnes je to krásné, líbí se nám tu, chodí za námi lidi v dobrém smyslu slova zvědaví, kteří se tu třeba i nějak inspirují; pak se doslechneme, že někde založili malou farmu… To mě těší.
Ty místní taky určitě dráždí, že se kamarádíme s Němci, možná i v tom je od nás kus toho reakcionismu – jezdí sem rodáci, i když je jich žel méně a méně, ale jsou senzační! Když mluvíte s paní, která v osmadvacátém roce tady ten sad sázela se svým dědou a napsala nám seznam odrůd, které tady tehdy vysázeli… Je úplně jisté, že ve vesnici jsou lidé, kteří tohle nemůžou vystát.

A jak jste přišli zrovna na tu jurtu?
My jsme zkrátka hlavně chtěli odejít z domu do přírody. A tohle byl nejsnazší způsob, tady ten pozemek jsme měli ve vlastnictví. Sad vedle patří tetě, tam jsem postavil stodolu, ale je daleko lepší bydlet v místě, které opravdu patří vám. Starat se o stromy, které jsou vaše. A chtěli jsme něco, co bude hotové rychle. Jurta sama ale myslím není to hlavní, co lidi dráždí. Spíš celkový způsob života; jistě by je víc dráždilo, kdyby věděli, že se večer modlíme. A hlavně by kopli do zadku ty, kteří mají dostat zpátky církevní majetek.

Jak dlouho potom trvalo, než jste tu mohli začít bydlet?
V srpnu v roce 2009 jsme odvezli dřevo na pilu. Nařezalo se, v září se přivezlo sem a začali jsme natírat; a tamhle nahoře jsme měli velký kempinkový stan, kde jsme spali, věci jsme měli ve stodole. V říjnu jsem zatloukl kolíky, pak jsme dostali dřevo na podlahu, potom jsme začali shánět vlnu na izolaci, ta je z Valašska. Člověk, který šije indiánské stany nám poradil, jak udělat střechu, a specifický prvek jurty, takzvanou korunu, udělal truhlář. Od listopadu jsme tu už bydleli. Tamhle vedle je domeček na zpracovávání zemědělské produkce, ten má izolační vlnu až z Jižní Ameriky.

Uživíte se dobře? Co je vám hlavním zdrojem obživy? Ovce?
To taky. Já na to neumím moc odpovědět, protože se na to ani neptám. Je mi jasné, že kdybych seděl někde v kanceláři u počítače, máme peněz víc. Tamhle je krabička, kasička, do ní dávám peníze, když je za něco dostaneme, a beru je, když na něco potřebuji. Teď jsme prodávali štěňata, byla draze zaplacena – ohlídat fenu, aby se jí nenarodili nějací podvraťáci… Peníze za štěňata jsem dával do kasičky. Myslíte, že bych to měl nějak „papírovat“? Za med buď dostanu peníze, nebo něco jiného. Nebo jej daruji. Dobrá zpráva je, že po jehněčím už se ptají i místní. To dřív nebylo. Mám ale pocit, že když budou vědět, za kolik to prodávám, začnou mě nesnášet. Asi bych jim řekl, že jim to jehněčí radši daruji. Mám jim dávat maso levněji, když jsme sousedé? Ode mě by bylo přátelské dát jim maso levněji, a od nich by zase bylo přátelské dát mi za ně víc!

Uživíte se tedy dobře, nebo ne?
Máme neziskovou organizaci asi s patnácti členy, AREA viva, která mě zaměstnává; Lenka je ředitelka, já jsem její zástupce. Zabýváme se zemědělstvím a ekologií. Jde o dobrovolnictví na ekofarmách, o vzdělávání, o zdravou výživu do škol, o dobrovolnictví seniorů. Máme i partnery v cizině, jezdíme za nimi i oni k nám, vidíme, co v téhle branži dělají druzí. Teď zrovna jsme byli v Dánsku. Trochu jsme se vzdělávali, byli jsme na farmě, kde melou mouku, vyrábějí olej, kde mají i krám, slyšeli jsme přednášku o čerstvých moštech…
No a protože Evropská unie usoudila, že něco z toho, co děláme, je správné, vyhráli jsme nějaké grantové peníze. Takže se uživíme.
Samostatnou kapitolou je sociální zemědělství – zemědělci otevřou svůj provoz lidem, kteří mají nějaký handicap. Byli tady u nás na pracovní terapii kluci z výchovného ústavu ve Žluticích. Stavěli pec na chleba. Pak jsme s nimi šli pochod s ovcemi napříč Karlovarským krajem. Poukazovali jsme na to, jak je krajina v Čechách neprůchodná. A teď spolu ještě s dvěma dalšími farmami začneme působit jako jakási pomocná síť pro jednoho chlapce, který má Aspergerův syndrom. Sociální zemědělství je na vysoké úrovni například v Holandsku nebo v severských zemích. Prostředí farmy, to s čím se tam zachází – hlína, semínka, může dobře působit jako nástroj rehabilitace, ale i socializace, a to nejen pro handicapované, ale taky třeba pro seniory. My sami jsme se lecjakých takovýchto sezení v zahraničí účastnili a teď totéž pořádáme sami tady v Čechách. To je ale spíš na samostatný článek, je to myslím výzva i pro Diakonii.

Kdybychom my sami měli někoho, kdo by se nám zdál pro práci takhle formovanou vhodným adeptem?
Mně sem teď takovýchto „typů“ chodí docela dost, možná je to i tím, že když se podíváte na sociální zemědělství na internet, vypadne tam kontakt právě na mě. A já mám pak zařídit, aby ten kluk pracoval tady u mě nebo někde na jiné farmě v okolí. Což má samozřejmě své limity. Rád bych, aby na internetu vznikl portál, kam by se zanesl příslušný region a dejme tomu diagnóza a ukázaly by se organizace, které by pro toho potřebného připadaly v úvahu.

Na začátku jste mimoděk zmínil, že už se těšíte, až nebudete bydlet takhle, že vás už leccos štve.
To jde jen o jurtu samu. Myslím, že už tak po třech letech jsme věděli, že by to mohlo stačit; nepředstavovali jsme si, že v ní budeme furt. Prostě jsme tu chtěli být a tohle byla nejlepší alternativa. Lepší než maringotka; asi proto, že jsme ji tvořili sami.

Co vám na ní dnes vadí?
Nebaví nás, že to je celé jeden prostor, že do postele lezeme po žebříku, že sem začalo kapat, takže si musíme pomáhat igelitem, že když fouká, vzdouvá se plachta a já pak nemůžu spát. A přece ji nebudeme každých čtrnáct dní předělávat, opravovat…

Co se tedy děje teď? Stavíte už něco?
Tady v jurtě chceme opravit podlahu a dáme na ni novou plachtu. Aby do ní třeba mohl přijet na zkoušku nadšenec, který žije v bludu, jak báječné je jurtu obývat.

A vy budete kde?
Tamhle v tom domě výš. Dole je sýrárna – nerezová kuchyň, šatna, sprcha, záchod, sklad a tak dále. V podkroví budeme bydlet. Vada je, že to nebude kruhové, to se nám v jurtě líbilo. Bydlet v podkroví nad pracovním prostorem napořád ale nechceme, zásadní představa je postavit si tady na louce kruhovou hrázděnku. Pořádný barák, který si z velké části uděláme sami.

Nemáte při té své nekonvenčnosti nějaké potíže s místním úřadem?
Těm je všechno úplně jedno. Tady třeba bývá každoročně festival Povaleč, přijedou čtyři tisíce lidí, pořádá to parta lidí hlavně z Prahy; místní, až na výjimky, se na té organizaci nijak nepodílejí. Úřad k tomu neříká absolutně nic. Z místních pomáhá zdejší kastelán, festival je částečně v zámeckém areálu. A jeden místní, který mi zrovna dnes tady oral pole, má na festivalu svůj stánek, prodává tam klobásy, guláš, to je skvělé. Stánek s jídlem tam máme i my se ženou, navíc v místě festivalu, v tom sadu, sekáme trávu.

Vaše žena o takový život stála stejně jako vy?
Lenka je nesmírně trpělivá, na životě v přírodě a na té volnosti se shodneme. To se uchová, i když vyměníme jurtu za hrázděnku. Bude to pohodlnější; už nás nebaví mít jen studenou vodu… Když si Lenka nad chybějící teplou vodou posteskne, mrzí mě to a beru to na sebe.
Vystudovala v Praze tropické zemědělství a má pedagogické minimum. To se tady hodí, pořádáme i pedagogické pobyty pro děti, různé exkurze.

Kam budou chodit do školy vaše děti?
Škola je tady, ve Valči. Moc se nám ale nelíbí, což je škoda, je to „malotřídka“, osobní přístup pedagoga se nabízí; dokonce je dohromady se školkou, je tam tak pětadvacet dětí. Ale děti se tam netěší. Když venku slyším, jak s nimi učitelky mluví, je to dost bída. „Neber ten kámen do ruky, okamžitě slez z toho stromu…“

Chodíte někam do kostela?
Ano, jezdíme na různá místa a někdy jsou bohoslužby tady. Valeč je kazatelská stanice sboru v Podbořanech. A jednou měsíčně sem přijede Radek Matuška z Chodova. Zveme i jiné kazatele, byl tu například Honza Kupka, Tomáš Pavelka, jezdívají sem Burešovi z Chomutova… Přijedou, naobědvají se s námi, bohoslužby jsou ve dvě hodiny. V dubnu přijede Mirek Erdinger, v květnu Zdeněk Susa – máme tady ve vesnici jednoho slavného rodáka, Josefa Škrábka, píše o Němcích a Češích a Zdeněk Susa mu ty knihy vydává.

Když jedete pryč, kdo se stará třeba o ovce?
Musíme být s někým domluveni; máme tady dobrovolnici. Ovce jsou většinou nahoře na pastvě, vodu tam mají, jedí trávu nebo si vytahují seno z jeslí… Je to zařízeno dobře.

Zpátky do města byste tedy nešel.
Takhle to postavené nemám. Ale asi bych se tam nedokázal věnovat aktivitám, ze kterých bych měl radost, a zároveň nehynul hlady nebo nežil na ulici. Venkov mi skýtá lepší životní kulisu. A kdybych se na to díval teologicky – když Milan Balabán tak pěkně líčí Hebrejce na pastvinách, kteří jsou „vydáni“ – bez téhle vydanosti já žít neumím.

Ptala se Jana Plíšková