(ČB 5/2014) Bohoslužebný zpěv je forma komunikace, která se odehrává v několika rozměrech: zpíváme Pánu Bohu, lidem, svému nitru. Duchovní zpěv je zvláštní také tím, že přesahuje hranice naší současnosti. Zpěv staré písně nám může připomínat projevy víry těch, kteří tu píseň zpívali před námi. Nejen při zpěvu duchovních písní, ale také při interpretaci a poslechu hudby různých epoch se vnitřně někam posouváme. Takový prožitek odkazů a poselství z minulosti, když jsme schopni vnímat, může být obohacující pokaždé.

Napojení na nebeskou bohoslužbu

Bohoslužebný zpěv, stejně jako celé bohoslužby, je napojením na věčně trvající nebeskou bohoslužbu, kterou jednou, doufáme, také zažijeme. To nám také připomíná děkovná modlitba preface, jež v bohoslužbách otevírá část služby stolu Kristova: „proto zpíváme s anděly a s nebeskými zástupy chvalozpěv slávy“. Po těchto slovech pak zaznívá chvalozpěv Sanctus (Svatý), v němž se zpívá o Boží svatosti a slávě. Je to mimořádný okamžik, který nám připomíná zaslíbené Boží království. Je to anticipace něčeho, co nám Bůh slíbil a co se jednou stane. Utrpení našeho Pána Ježíše Krista nám otevřelo nebeskou bránu a my smíme vědět, tušit nebo i slyšet ozvěnu andělského zpěvu, který se rozléhá po celém kosmu. K této nebeské bohoslužbě jsme zváni také my, abychom se hlasitým zpěvem a hrou na hudební nástroje připojili. Je to jeden z nejkrásnějších momentů v bohoslužebné liturgii a je nejlépe vystižen vícehlasým zpěvem, jako je například efektní dvojsborová úprava zpěvu Sanctus a Benedictus od významného holandského autora Willema Vogela (1920–2010), která bude také v novém církevním zpěvníku. I na této skladbičce se potvrzuje, že skladatelé, pokaždé když tento prastarý text zhudebňovali, dali si velmi záležet na tom, aby se jim alespoň zčásti povedl náznak perspektivy Boží věčnosti, kterou nelze rozumem ani hudbou vystihnout.

Výstupy nebo účast?

Slavnost evangelické bohoslužby žije stejnou mírou vystoupením jednotlivců i účastí všech přítomných. Slovo bohoslužba může mít dvojí význam: Pán Bůh slouží lidem a lidé slouží Pánu Bohu a bližním. Každý člen shromáždění může mít účast na Boží lásce, jeho blízkosti a pravdě. Službu lidí Pánu Bohu shromáždění zažívá ve většině liturgie v rozmanitých formách: něco se dělá společně, něčemu se naslouchá, něco se vykonává. Slavení bohoslužeb znamená přijímat a dávat. Každé bohoslužby mají svou nabídku, z které si člověk něco může vzít, aby pak dál šířil dary, kterými byl obohacen. Členové shromáždění jsou v pozici aktivních posluchačů, kteří nejenže přijímají, co bylo připraveno, ale také se sami na liturgii podílejí a vše mohou vnitřně prožívat. Je ideální, když je vnímání těch, kdo se podílejí na bohoslužbách aktivně (farář, lektor, zpěváci, hudebníci), a těch ostatních „na stejné vlně“. Někdy se stane, že pěvecký sbor přednáší zpěv, který  do celkové dramaturgie bohoslužeb zapadne dobře a má pozitivní efekt nejen na členy pěveckého sboru, ale také na posluchače. Jsou ale také výstupy, které mohou na někoho působit nedobře. Je problém na straně účinkujícího, či na straně posluchače? Důležitou roli sehrává kvalita, délka příspěvku a také zkušenost posluchačů s konkrétní formou a žánrem.

Liturgická funkce a kvalita

Každá liturgie má svůj pořad, rytmus, který vychází z délky čtení, textů, modliteb, kázání, písní a zpěvů, hudebních skladeb. Naše bohoslužby mívají jednoduché pořady, jejich strohost však nabízí veliký prostor ke kreativitě a také pro hudební iniciativu těch, od kterých se očekává konkrétní nabídka. Písně, zpěvy a hudba jsou konstitutivní součástí liturgie. Každá součást má nějaký význam, nějaké poselství. A každá hudební položka (preludium, interludium, postludium, písně a liturgické zpěvy) by měla být shodná s kontextem liturgie, kde sehrává svou funkci jako oslava Boha, vyznání, vzývání, prosba a děkování, chvála, nářek či meditace. Každá bohoslužba může mít specifické akcenty, které se mohou projevovat v některých hudebních položkách. Přitom je důležité, aby obsah a forma korespondovaly, což znamená hledat mezi obsahem, formou a průběhem liturgie tak dobré proporce, aby byly jednotlivé výstupy sledovatelné. To vyžaduje znalost (cvičení, školení, studium), zkušenost (volba dobré míry) a flexibilitu (otevřenost). Vysoké hudební výkony nejsou díky své kvalitě důležitější než příspěvky shromáždění, ale kdybychom o ně neusilovali, byla by to škoda.

Ladislav Moravetz