(ČB 4/2014) Jak už jméno samé napovídá, jde o vyznání švýcarských měst, ovlivněných zejména působením Oldřicha Zwingliho a Jana Kalvína, které se objevilo původně už v roce 1536. Mnohem významnější je však Druhé helvetské vyznání, oficiálně uveřejněné roku 1566. Jeho autorem byl reformátor Jindřich Bullinger, který je připojil roku 1564 za morové epidemie (kterou však přežil) i ke své závěti jako doklad své víry a svého učení.

Rukopisné vyznání se dostalo na veřejnost teprve tehdy, když se falcký kurfiřt Bedřich III. měl právě roku 1566 hájit na říšském sněmu proti obvinění z bludného učení. Vděčně přijal Bullingerovo vyznání, k němuž se připojili oficiálním podpisem i další přední bohoslovci švýcarské reformace. Kladně se ke konfesi vyjádřily i městské rady švýcarských měst; v těchto městech získalo Druhé helvetské vyznání závaznou platnost. Konfese vyšla tiskem kromě latinského originálu i v překladech do němčiny a francouzštiny. Přihlásily se k ní postupně nejen další kantony ve Švýcarsku, ale i reformované církve ve Francii a Skotsku, v Uhrách a Polsku. Na počátku 17. století byla prohlášena (spolu s Heidelberským katechismem) za obecně platné vyznání reformované církve. Připojila se k ní také Jednota bratrská v Uhrách a v Polsku, kde dožívala v emigraci.

Vyznání evangelíků v Čechách a na Moravě
Zbylým vyznavačům Bratrské a České konfese v Čechách a na Moravě nebylo tolerančním patentem z roku 1781 vlastní vyznání povoleno, ač si je přáli. Museli přijmout buď augsburskou (luterskou) nebo helvetskou (reformovanou) konfesi a byli tak uměle rozštěpeni do dvou větví světové reformace. Početnější reformovaná církev (úřední název až do roku 1918 zněl „evangelická církev helvetského vyznání“) měla téměř od počátku své existence v Čechách a na Moravě k dispozici český překlad Druhé helvetské konfese. Pořídil jej a hned v roce 1784 v Praze vydal Josef Szalay, pastor reformovaného sboru v Lysé nad Labem. „Protektorem“ tohoto překladu byl Matěj Václav Kramerius, významný představitel českého národního obrození. Josef Szalay pracoval na vydání z posledních sil, těsně před svým předčasným úmrtím na tuberkulózu v mladém věku.
Současně však mezitím byla připravena Druhá helvetská konfese v překladu do češtiny také v zahraničí, a to v Berlíně. Vydal ji Kristián Bedřich Elsner, syn kazatele českých reformovaných exulantů v Berlíně, Jana Theofila Elsnera, pravděpodobného překladatele. K třístému výročí prvního vydání druhé helvetské konfese přeložil toto vyznání (s přihlédnutím k oběma výše uvedeným překladům) nově Heřman z Tardy. K vydání došlo roku 1867. Revidované znění tohoto překladu vydal Heřman z Tardy ještě v roce 1885. Překlad uvedený v knize Čtyři vyznání, Praha 1951, pořídili Rostislav Nechuta a Rudolf Šimša.

Ruku v ruce s Heidelberským katechismem
Obecně platným vyznáním reformované církve je spolu s Druhou helvetskou konfesí i Heidelberský katechismus (vydán poprvé v r. 1563 v Heidelbergu). V reformovaných sborech od konce 18. století až do roku 1918 byl právě tento katechismus oficiálním podkladem vyučování náboženství. Druhou helvetskou konfesi studoval málokterý člen reformované církve, Heidelberskému katechismu se naopak učili všichni. I dnes se ještě vyskytnou jedinci, kteří se z tohoto katechismu (často ještě i v počátečním období ČCE) připravovali ke konfirmaci. Zní jim jistě povědomě první otázka, jíž se vždy začínalo: „V čem jest jediné tvé potěšení v životě i v smrti? Jediné mé potěšení jest v tom, že živ jsa i umíraje nejsem sám svůj, nýbrž tělem i duší jsem svého věrného spasitele Jezukrista. On svou drahou krví dokonale zaplatil za všechny mé hříchy, mne vykoupil ze všeliké moci ďáblovy a tak mne zachovává, že bez vůle Otce mého v nebesích ani vlas nemůže mi s hlavy spadnouti, ano, také mně vše musí sloužiti k dobrému. Proto mne též ujišťuje svým Duchem svatým o životě věčném a působí, že nadále jsem ze srdce ochoten a hotov jemu žíti.“

Eva Melmuková, teoložka a historička