(ČB4/2014) Reformace spojená se jménem Martina Luthera, která v Německu probíhala od roku 1517, vtělila svá vyznání do textů dnes shrnutých v tzv. Knize svornosti z roku 1580 (Liber concordiae), vyšlo též česky roku 2006 v Kalichu). Z nich stojí na čelném místě – pochopitelně po třech starokřesťanských krédech: Apoštolském, Nicejsko-cařihradském a Athanasiově – vyznání víry, které bylo roku 1530 předloženo evangelickými stavy císaři na sněmu v Augsburgu, odtud také nese jméno „Augsburské“. To je dodnes základním vyznáním luteránů a je také jednou ze čtyř konfesí, ke kterým se hlásí ČCE.

Augsburské vyznání v Knize svornosti doplňuje jeho Apologie („Obrana“), sepsaná P. Melanchthonem, tři spisy Martina Luthera (Malý a Velký katechismus a Šmalkaldské články), Pojednání o papežské moci a prvenství a nakonec Formule svornosti z roku 1577, která řeší sporné otázky mezi dobovými luterskými teology a vymezuje luterské učení jak vůči římskokatolickému Tridentskému koncilu, tak vůči jiným reformačním směrům (kalvinistům, zwingliánům, novokřtěncům a dalším).

Ospravedlnění z víry
Samotné Augsburské vyznání má dvě hlavní části: první vyjadřuje stanoviska evangelíků k hlavním věroučným článkům (o Bohu, Kristu, hříchu, církvi, svátostech aj.); významný je zejména 4. článek o ospravedlnění z víry a 20. článek o správném vztahu víry a dobrých skutků. Část druhá se vyjadřuje k nešvarům tehdejší církve a cestám k jejich nápravě (otázky vysluhování podobojí, kněžského celibátu, mnišských slibů, postní praxe apod.). Celkově jsou však články formulovány v relativně střízlivém, věcném a málo konfrontačním duchu, což je důvod, proč Augsburské vyznání kladně hodnotí i někteří současní římskokatoličtí teologové (W. Kasper).

Co se osvědčilo, to ponechme
Střízlivý a poněkud konzervativní přístup k reformám (ponechat co se osvědčilo a odstranit jen problematické prvky) je ostatně typický pro luterství jako celek – i v oblasti bohoslužeb (mešní struktura bohoslužby, liturgický zpěv), správy církve (zachování biskupského systému s apoštolskou posloupností, zejména ve skandinávských a baltských církvích), zbožnosti nebo vztahu k sakrálnímu umění (nejznámějšího luterána, skladatele J. S. Bacha, netřeba představovat). Běžného člena ČCE, zvyklého stavět svojí identitu zejména na vymezování vůči římskokatolické církvi a většinové reformované tradici, může zarazit například bohoslužebné užívání oltáře, hostií, svící, liturgických rouch, krucifixů a obrazů nebo svátky apoštolů, archandělů a jiných biblických postav v luterském kalendáři. Některé věroučné důrazy luterství, zejména v oblasti svátostí (spojitost křtu s odpuštěním hříchů, skutečná přítomnost těla a krve Krista pod způsobami chleba a vína, svátostný charakter rozhřešení, ustanovení služby slova a svátosti samotným Bohem) by rovněž domněle připisoval pouze římskému katolictví.

Pomalu mizící tradice
Křesťanství luterského typu tvořilo před „Bílou horou“ (ať už v otevřené nebo zavinuté „novoutrakvistické“ podobě) většinové náboženství obyvatel českých zemí a potoleranční Evangelická církev a. v. tvoří jednu z tradic (byť početně menšinovou), na kterou roku 1918 navázala Českobratrská církev evangelická; k její škodě (z mého pohledu) z ní však za těch téměř sto let existence prakticky vymizela. Luterství tak dnes známe (pomineme-li „dědictví“ po odsunutých německých evangelících) spíše „zvenčí“, hlavně z kontaktů se Slezskou a Slovenskou ev. církví a. v. (zejména na Slezsku výrazně formovanou pietismem), nebo v jeho „liberální“ podobě z německých církví (ovlivněných pro změnu spojením s reformovanými, ať už násilným „shora“ – Pruská unie, nebo dobrovolným a reflektovaným – EKD a Leuenberská konkordie). Relativní novinkou je v našem prostředí konfesijní (vyznavačský) typ luterství s některými „vysokocírkevními“ prvky, reprezentovaný například Evangelickou církví a. v. v České republice (ECAV v ČR) nebo některými misiemi amerických luterských církví, které se snaží objevit (a ve víře žít) „autentické luteránství“, oproštěné od liberálních, pietistických nebo reformovaných vlivů.

Martin Grombiřík, farář Evangelické církve a. v. v České republice