(ČB 4/2014) Diakonie má nového ředitele. Od 1. dubna 2014 se jím stal Petr Haška (1966). Rodák z Ostravy, původní profesí zootechnik, působí v Diakonii už více než 20 let. Jeho profesní život je spjat se seniorským domovem, jenž sídlí v památkově chráněných prostorách barokního zámku v Myslibořicích na Třebíčsku. Začínal tu jako vedoucí hospodářství, později zástupce ředitele. Od roku 2001 pak sám středisko vedl. V letech 2011–2014 byl členem dozorčí rady Diakonie, v posledním období působil také v roli manažera pro etické řízení Diakonie. Vystudoval bakalářský obor Teologie křesťanských tradic na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy, nyní dokončuje magisterský program ekumenické teologie na téže fakultě. Je ženatý a s manželkou Libuší mají šest dětí.
Ve své pozici Petr Haška vystřídal Davida Šourka, který vedl Diakonii od roku 2008 do konce roku 2013. Během tříměsíčního mezidobí byl řízením pověřen náměstek Miloslav Běťák, dřívější ředitel diakonického hospice Citadela. Ten se po nástupu Petra Hašky opět vrátil do funkce náměstka ředitele Diakonie. Nový ředitel bude do svého úřadu slavnostně uveden při zahajovacích bohoslužbách letošního synodu.
Petře, na místo „generála“ Diakonie přicházíš z pozice dlouholetého ředitele velkého diakonického střediska. Jak tato předchozí zkušenost ovlivňuje tvou novou roli? Nebo si trochu připadáš jako na jiné lodi?
Řídit velké středisko je podobné jako řídit velkou organizaci. Je to manažerská práce spočívající v úzké spolupráci s podřízenými, úkolování, delegování práce. Tak jsem to měl ve středisku a myslím, že to bude podobné. Co však je rozdílné, na ústředí Diakonie je spousta věcí, které neznám do detailu. V Myslibořicích jsem se stal ředitelem po desetileté práci, během níž jsem středisko dobře poznal a viděl do toho zblízka. Do Prahy přijíždím jako člen dozorčí rady jednou za měsíc a to je málo na to, abych poznal pořádně fungování organizace. Máme tu ředitelství, Diakonickou servisní agenturu, Diakonickou akademii, nově Institut důstojného stárnutí. Takže se ještě rozkoukávám.
Opouštíš tým ředitelů středisek, jenž sdílí podobné profesní radosti i starosti a stáváš se lídrem nejužšího vedení. Neobáváš se toho, že se tak trochu staneš člověkem na druhé straně barikády, obrazně řečeno?
I můj předchůdce David Šourek přišel z funkce ředitele střediska. Možná jsem trochu naivní, ale věřím, že jsem pracoval ve středisku tak dlouho, aby moji kolegové pochopili, že se profesně i osobně nemůžu a nechci změnit. Ano, pro některé možná budu najednou někdo jiný. Není to příjemné, přesto s tím musím nějak pracovat. Jsem připraven udržovat vztahy na partnerské rovině, abychom k sobě i dále nacházeli cestu. Ale musí to být oboustranné. Když bude druhá strana cítit strach a obavy, tak se to dělá samozřejmě hůř.
Přicházíš po šestiletém mandátu předchozího ředitele Davida Šourka, který Diakonii významně posunul. Co považuješ za jeho úspěch, na co z jeho éry chceš navázat?
David posunul Diakonii k větší profesionalitě, vyšší prestiži. Z toho mám velkou radost. A samozřejmě platí, že pořád je co zlepšovat. Některé věci byly dobře nastartovány, ale jsou zatím nedokončené nebo trochu ustrnuly. Na to bych rád navazoval. Nepovažuji se za nějakého velkého revolucionáře, který by chtěl rozvracet. Naopak. V mnohých rozjetých věcech bych rád spolu s dalšími členy týmu správní rady pokračoval.
Které to jsou?
Velmi aktuální je otázka způsobu řízení Diakonie a jejího členění vůbec. Má-li být Diakonie jednou velkou organizací řízenou centrálně ředitelstvím, tak opakovaně říkám, že není možno ve dvou lidech (ředitel a náměstek, ostatní členové správní rady jsou zároveň neuvolněnými řediteli středisek – pozn. red.) řídit třicet středisek a devět škol. Čtyřicet ředitelů na dva lidi, to prostě nejde. Pak musíme buď přijmout kompromis, že to nebude řízení, ale spíš správa a koordinace, nebo vymyslet způsob řízení, ale za jiných podmínek. To je věc, která nás čeká. Možná je to výzva, možná jdeme do slepé uličky. Ale věřím tomu, že i cesta do slepé uličky je konstruktivní. Pokud zjistíš, že jsi narazil na zeď, je dobré umět se otočit a vydat se na novou cestu.
Máš tedy na mysli slučování středisek, vytváření větších regionálních celků?
Ano. Některá střediska jsou opravdu maličká, s několika zaměstnanci, jiná jich mají třeba sto. To je velký nepoměr. U těch nejmenších bude třeba zvážit vhodné sloučení, jinak si to neumím představit. U středně velkých a větších jsou někteří přesvědčeni, že ani tady není jiné cesty než slučování, jiní jsou opatrnější a vidí ve svých střediscích to zlato, které by sloučením ztratilo punc. Je kolem toho teď velká a důležitá diskuse, jež proběhla na shromáždění Diakonie a bude pokračovat i na synodu. Věřím tomu, že i dozorčí rada tato jednání podporuje, byť by asi stála o to, aby to celé bylo pružnější, protože přešlapování na místě nedává dobrou výchozí pozici. Ztrácíš zbytečně čas k něčemu, co by se dalo posunout.
Měla by Diakonie do budoucna nějak výrazněji expandovat? Zakládat nová střediska, rozšiřovat své služby?
Zajímavá otázka. Co myslíš: je dobrá organizace ta, která se zakope ve svých pozicích a těmi se zabývá, anebo organizace, která dělá dobrou práci a uvažuje, že by ji mohla dělat i v širším měřítku? Zůstat na daném stavu nějakou chvíli může být dobré, ale časem se začne vytrácet efektivita, produktivita, lidi se zaměří do sebe, nedívají se kolem. Takže výhledově bych určitě byl pro rozšiřování, s využitím toho, co nám možná velmi brzo nabídne církev a sbory. Ty budou samy z ekonomických důvodů potřebovat spolupráci s Diakonií. Ale je také třeba motivace obou stran. Diakonie nemůže jít někam jenom s nadšeným odhodláním, že „my vám to teď pomůžeme dělat“. Ochota zapojit se do nových věcí musí pramenit také z lidí v tom kterém sboru. Diakonie má velký potenciál svých zaměstnanců, ale ti už svou práci mají. Mohou být poradci pro rozjezd, ale jinak to musí uchopit ta daná komunita. V republice existují také malé neziskové organizace, které by možná uvítaly silného partnera, jenž by je vzal pod křídlo. I tady je prostor pro další rozvoj.
Zmínil jsi se o vztahu Diakonie a církve a o otázkách budoucího využití majetku či lidského potenciálu. Jak do toho vstupuje otázka státního vyrovnání s církvemi? Má Diakonie šanci dosáhnout na prostředky, které do církve „přitečou“?
Jsem moc rád, že jsme jako správní rada Diakonie našli cestu otevřené komunikace se synodní radou a dozorčí radou Diakonie. Tyto tři orgány jsou si velmi blízké a potřebují spolu komunikovat. Nedávno jsme měli schůzku se synodní radou. Po lehce nervózním začátku, co že to zase Diakonie bude chtít, to byl velmi příjemný rozhovor, kdy jsme nakonec mohli s radostí konstatovat, že naše uvažování je velmi blízké a podobné. Jedna z úsměvných otázek byla, co by Diakonie s těmi penězi dělala. Odpověděli jsme v nadsázce, že bychom si bez problémů poradili, i kdyby nám dali všechno. Pokud Diakonie něco dostane, tak ty prostředky budou určeny pro nějakou rozvojovou aktivitu, pro investici, aby se třeba Diakonie dostala tam, kde vůbec není a má být. Čekají nás další dlouhé diskuse. Jsme teprve na začátku.
Máš nějakou oblíbenou biblickou postavu, příběh nebo třeba osobnost z církevních dějin, která tě v práci motivuje, inspiruje?
Určitě by se něco našlo, ale myslím teď spíš na osobnost své babičky, která ovdověla ve svých pětapadesáti letech a rozhodla se dělat křesťanskou službu. Chodila do nemocnic, do domácností lidí opuštěných, slabých a nemocných. To byla první inspirace. Druhá byla moje maminka, která mě přivedla do nedělky a do mládeže. S Tondou Plachým jsme pak vedli mládež v Ostravě, takže malé manažerské vedení jsem zažil už jako kluk. V pozdějším věku byl pro mě velkým vzorem ostravský farář a senior Ludvík Klobása a pak především Jenda Trusina. Ten je sice generačně jinde, ale je mi velmi blízký jako přítel a rádce.
Co bys vzkázal čtenářům Českého bratra?
Jsem rád, že máme jako Diakonie možnost přispívat do hlavního periodika církve. Těší mne, že máme v Českém bratru své místo, svou pravidelnou rubriku, a že se tento informační servis dostává do sborů i těm, kdo s Diakonií nejsou příliš v kontaktu. Považuji to za důležité a těším se, že tento komunikační kanál budeme dále rozvíjet.
Chystá se teď u Hašků velké stěhování ze života na zámku do života v Praze?
Život na zámku je tak trochu idylka, život v Praze bude asi jiného stylu. Už proto se nechci do Prahy stěhovat natrvalo. Denní dojíždění z Myslibořic do Prahy je ovšem nereálné, takže v Praze budu přes týden a bydlet budeme nadále v Myslibořicích.
Takže se svou početnou rodinou se nadále budeš scházet na zámku.
Zatím na zámku, ale i to je dočasné, protože je to služební byt ředitele střediska. To víš, zámek mi zatím nepatří… (smích)
Ptal se Pavel Hanych
Ohlédnutí za šestiletým působením Davida Šourka jako ředitele Diakonie a poděkování za jeho službu přineseme v květnovém čísle.