(ČB 3/2014) Když je kázání dlouhé, pitomé, nebo než začnou bohoslužby, můžeme třeba přemýšlet o věcech, které nás v kostele obklopují.
Je mi líto zástupu, neboť již tři dny jsou se mnou a nemají co jíst. (Mt 15,32) Zkrátka nejenom slovem živ jest člověk… Evangelium se nedá vnímat s prázdným žaludkem, byť se duchovní život špatně vede v přežranosti. Nejméně šestkrát líčí evangelisté, že Ježíš někde stranou civilizace nasytil veliký zástup. Kromě líčení poslední večeře je v jejich vyprávěních ještě spousta dalších Ježíšových zastavení po způsobu: Dnes budu u tebe… také jíst.
Oválnou krycí desku tolerančního stolu Páně v Prosetíně lze odklopit. „Tajný“ prostor uvnitř stolu sloužil k ukrytí vysílačky za II. světové války a samizdatové literatury za totality.
Rozdělovat se o jídlo, společenství u stolu inspirované právě Ježíšovými večeřemi a obědy byly jednou z nejdůležitějších forem života prvních křesťanských sborů. Byla to místa a časy sdílení blízkosti, zájmu, způsob jak nabourávat rozdíly sociální, vzdělanostní i zbožnostní.
Reformátor Johannes a Lasco (1499–1560) slavil se svým sborem v Londýně večeři Páně vsedě kolem stolu. Po slovech ustanovení si chléb a víno podávali účastníci mezi sebou. Starší a diakoni se starali, aby bylo všeho dost. Jinde se věřící stavějí do fronty, leckde klekali kolem stolu. V Curychu donesli starší kalich a talíř k prvním řadám lavic a chléb i víno pak mezi sedícími lidmi kolovaly. Lidé si navzájem sloužili.
Provizorní stůl Páně z počátku toleranční doby je dosud zachován v kostele v Chlebích. V první polovině 20. století byl užíván pro venkovní služby Boží.
Scházíme se i ke společnému jedení (ať už nám připomíná Krista; vyvedení z našich egyptských otrockých usazeností a nalinkovaností; společenství církve minulé, přítomné a budoucí; povinnost se rozdělit; neopovrhovat druhými; přijetí Pánem Bohem; nebo je nám předkrmem hostiny v Božím království). Ježíšovi učedníci asi neseděli na židlích ani jen chvíli mlčky nepostáli, první křesťané zřejmě jedli pořádněji než my.
Kolem stolu Páně je možné tvořit kruh nebo také otevřený půlkruh připomínající minulé i budoucí, viditelné i neviditelné.
Stůl Páně by měl být uprostřed, aby nejen farář byl za ním, ale všichni kolem něj. Ovšem i ta cesta ke stolu může být vyznáním, vyjádřením, kde chci být. Zbyly ještě někde ohrádky kolem stolů a oltářů – pozůstatek oddělování obyčejných lidí od zdánlivě svatých míst nebo jako prostorová pomůcka pro udržení jakési důstojnosti přistupování.
Stůl Páně by měl či mohl varovat: Nemůžete pít kalich Páně i kalich démonů. Nemůžete mít účast na stolu Páně i na stolu démonů. (1K 10,21) Zkrátka, kdo je naším Pánem, kdo je dárcem, po čí společnosti toužíme?
Stůl Páně by měl či mohl zvát. Jazykem i zuby smíme okusit, že jsme pozváni do Boží blízkosti.
Ondřej Macek, foto Marta Procházková