(ČB 2/2014) Když míjím krásné staré domy na Malé Straně nebo na Starém Městě, říkám si, kdo tam asi může bydlet. Nějaká zvláštní kasta? Bohatci? Ba ne. Teď jsem měla příležitost jednoho obyvatele vidět, dokonce ho v takovém domě navštívit. A je to člen našeho, střešovického sboru bratr Josef Mundil, který se narodil roku 1933 v polském Zelově.
Málokdo o něm ví, že se za doby tuhého socialismu význačně podílel na takzvané kurýrní činnosti, na tajném přepravování zásilek textů, knih, dopisů či zpráv ze Západu do ČSSR i opačně. V téhle souvislosti se o něm ve svých knížkách zmiňuje Jiřina Šiklová, ale také Petr Pithart. Josef Mundil je ženatý, má jednoho syna a dvě vnoučata.
Vy pocházíte ze Zelova, bratře Mundile, odkdy tam vaše rodina žila?
Zelov založili roku 1803 čeští kolonisté, koupili část panství polského šlechtice, naše rodina tam byla od samého začátku, jeden z Mundilů patří k zakladatelům. A naši předci v Zelově utvořili český ostrůvek s evangelickou vírou, který vůbec nebyl ovlivňován okolím.
Ten odchod měl jednoznačně náboženské důvody – to když Marie Terezie prohrála s Fridrichem II. válku o Slezsko a král chtěl získané a řídce osídlené území kolonizovat. Slíbil tehdy kolonistům ochranu jejich protestantské víry.
A „za vás“ byli v Zelově stále jen Češi?
To ne. Čechů tam byly před válkou asi 4000; 2000 bylo Židů, 2000 Poláků a 1000 Němců.
Jak na své dětství vzpomínáte?
Já jsem o tom už leccos napsal. Jednak do věstníku občanského sdružení Exulant, a pak také píšu vzpomínky, už toho mám dost napsáno. V roce 1939 mi bylo šest roků, do školy jsem měl jít v září, když začala válka. Pár dnů škola byla, učili jsme se „hajlovat“ a zpívat Deutschland, Deutschland über alles. Pak zavolali rodiče, aby podepsali „Deutsche Volksliste“; rodiče to nepodepsali a my jsme do školy chodit nesměli; byli jsme součástí Německé říše a neměli jsme žádná práva. Vedle nás ale bydlelo děvče, které chodilo (ještě za Polské republiky) do gymnázia, to nás začalo doma učit – pár dětí z okolí. Tak to bylo asi půl roku, pak nás taky učila maminka.
Válečné vzpomínky dítěte z takové oblasti – jak moc si toho pamatujete?
Pamatuji. V roce 1939 jsme měli začít stavět nový dům. Všechno už bylo připraveno, plány, stavební materiál. A přišla německá armáda; veškerý ten stavební materiál nám sebrali – na stavbu kasáren. Bez náhrady. Nastěhovali jsme se do 200 let starého hospodářského stavení a žili v jedné místnosti do konce války. Pětičlenná rodina, mám sestru, dvojče, a měl jsem staršího bratra, ten loni zemřel.
V Zelově bylo židovské ghetto. Byli jsme svědky odjezdu transportu do ghetta v Lodži. Byli jsme svědky, museli jsme být, popravy – představení židovské obce museli vybrat deset mladých mužů, kteří budou popraveni, a deset popravčích, také z obce. Vím, že tatínek stál tak, abych nic neviděl. Ze sedmi tisíc, kteří prošli zelovským ghettem, přežilo tak nanejvýš deset, nevím to přesně. Se sourozenci jsme o těchto věcech začali otevřeně mluvit až po 65 letech.
Do školy jsem vlastně začal chodit až v lednu roku 1945. Byla to polská škola v Zelově. Udělal jsem nějaké zkoušky a zařadili mě rovnou do třetí třídy. Ale tam jsem chodil stejně jen dva měsíce, pak už jsme se stěhovali.
Proč a kam?
Vždycky jsme toužili vrátit se do vlasti. Nejdřív jsme žili v Černošíně. Odtamtud jsem jezdil do školy do Stříbra, 12 kilometrů autobusem. To tam byli ještě Američané, americká zóna. A po roce, bylo mi 13 let, jsme se odstěhovali do Nového Města pod Smrkem.
Čeština vám ve škole potíže nedělala?
Číst jsem uměl dobře, českých knih jsem měl tenkrát přečteno myslím víc než ti mí noví čeští spolužáci. Horší to bylo s psaním.
A do Prahy jste se potom dostal jak?
Se svojí ženou jsem se seznámil v Zábřehu na Moravě. Když jsme se vzali, bydleli jsme v Nuselském údolí, v bytě, kde ona už předtím žila. V 70. letech nás vystěhovali – v místě, kde stál náš dům, měl být jeden z pilířů Nuselského mostu. Dostali jsme náhradní byty; tchán s tchyní na Červeném vrchu a my na Petřinách. Takhle jsem se dostal do střešovického sboru. A když pak tchán zemřel, tchyně nemohla zůstat sama, tak jsme ty dva byty vyměnili za tenhle. Moc se nám líbilo tady to místo – ty krásné vycházky!
Jaká je vaše profese, bratře Mundile? Dělal jste později ještě nějakou školu?
Jsem tkadlec. Učil jsem se v Novém Městě pod Smrkem v textilním závodě. Je to navíc taková zelovská tradice, tam byl tkadlec v každé domácnosti.
A když jste pak už žili se ženou v Praze, kde jste pracoval?
Nejdřív jsem byl brusič v Jawě, u motorek, to je strašně tvrdá práce, jedna z nejhorších. Když nám tam ke všemu zvedli normy a nepomohlo ani 14 dní stávek, odešel jsem a jezdil rok a půl do Kladna do dolů jako havíř. Ale pak jsem se doslechl, že ÚBOK, to byl tenkrát hodně známý Ústav oděvní a bytové kultury, hledá tkalce. Hned mě tam vzali, on taky o takovou práci nikdo moc nestál. Později jsem udělal ještě střední školu zahraničního obchodu a státní zkoušku z polštiny, a tak mě přijali do Centrotexu, do podniku zahraničního obchodu.
Vlastně to začalo hned 21. srpna 68. Jezdili jsme s akademickými malíři Jiřím Valentou a Antonínem Málkem večer po Praze naším Trabantem; pozdě večer jsme v Chotkově silnici do auta přibrali nějakého novináře, který jel zrovna z Hradu s natočeným projevem prezidenta Svobody, jeli jsme s tím noční Prahou k rozhlasu, nesvítila světla, všude tanky. Vzadu za budovou rozhlasu byly garáže, odtamtud se ještě vysílalo, nahoře v budově už byli Rusové. Tak odtamtud ještě ten prezidentův projev odvysílali. Pak jsme jej vezli do rozmnožovny, objížděli jsme další místa, odkud se vysílalo, převáželi letáky…
Ale ta vlastní kurýrní činnost, to muselo být přece až později, ne?
Na konci roku 1969, když se dělali prověrky, jsem na nic nečekal a v Centrotexu dal výpověď. A šel jsem pracovat k „Vodním zdrojům“ jako takzvaný čerpač, to byla úplně podřadná práce. Přicházeli tam další – Emil Zátopek, Petr Pithart, Jan Štern, Jan Křen… Bydleli jsme v maringotkách, 14 dnů se vždycky pracovalo a pak bylo 14 dnů volno. V krásné přírodě, v Řepínském dole; každých 500 metrů byl jeden vrt a zjišťovalo se, jakou má ten vrt kapacitu, jak silný je tam průtok vody. Tam jsem se tedy seznámil s Pithartem. A docela náhodou jsme pak vedle sebe i bydleli, nastěhoval se na Malou Stranu, vedle domu U tří pštrosů. (Teď už je ale pro změnu zase on na Petřinách. Bydlí vedle našeho bývalého synodního seniora Pavla Smetany.)
To on vás tedy k té podvratné práci přivedl?
První bylo, když jednou přišel, že potřebuje „něco schovat“, tak jsem to prostě hodil do komory; zase si pro to později přišel. Pak jsem ale asi po půl roce odešel od té „vody“ a začal pracovat na UMPRUM jako vedoucí tkalcovské dílny. To mělo výhodu v tom, že se to bralo jako dělnická kategorie a ty se tak nekádrovaly. Když jsem tedy měl takovou práci, bydlel zase v Praze a měl Trabanta, Petra Pitharta napadlo, že bych mu mohl pomáhat. Já jsem vždycky v hospodě říkával, že se furt nic neděje, tak teď se dít začalo. Petr byl v Anglii domluven s Janem Kavanem; přijíždělo sem větší auto, taková obytná dodávka (žádný kamion, jak se leckde píše, to nebyl) a v ní literatura. Zásilka byla rozdělena na dvě části, jednu přebíral Vilém Prečan a druhou já.
Ale v té zásilce bylo obrovské množství literatury, ne?
Byl to asi metrák. Svědectví, Listy… Přijížděli s tím každé dva měsíce.
Jak se s tím přes hranici mohli dostat?
Byli to studenti, většinou Francouzi, jeli sem jako na rekreaci, vypadali jako milenci na cestách; v tom autě to bylo všechno dokonale ukryté, „zapolštářované“. Zrovna nedávno byla u mě na návštěvě s Jiřinou (Šiklovou) paní, která připravovala věci k odvozu v Londýně.
No a když ta zásilka přijela, co jste s tím dělal?
Drobnou poštu přejímal vždycky Petr Pithart, někde v kavárně. Jim zas předal poštu, co šla ven, a přitom s nimi domluvil, kde předají tu velkou zásilku mně. Asi první dva roky to bylo u kostela svatého Mikuláše na Malé Straně, jak je tam zezadu parkoviště, tam jsem stál s Trabantem. Na schodech do kostela stál Petr a když přijížděli – on je poznal, vytáhl noviny, to bylo znamení pro mě. Já jsem se rozjel a oni jeli za mnou. A jeli jsme pokaždé na jiné místo. Tam jsem jim předal plné tašky, které se shromažďovaly u mě v bytě, a oni mi předali ten „metrák“. Já to přivezl sem k nám, dal jsem to na půdu a pak jsme to s Petrem rozdělovali na skupiny – co je pro koho. Pro Jiřinu, pro Honzu Šterna, pro Rudu Zemana, pro Věru Břachovou… První velkou tašku jsme odtáhli k Petrovi domů, ty další jsem druhý den rozvezl.
Neměl jste strach?
Vždycky. Ale přitom jsem měl radost, že jsem „je“ doběhl.
Jak dlouho jste to takhle dělali?
Asi deset roků. Když Vilém Prečan emigroval (poslední zásilku mi dovezl na vozejku s malířským náčiním!), začal jsem přebírat i tu jeho.
Petrovu roli později převzala Jiřina; protože rozvážení autem po Praze bylo pro ty dovozce složité, chtěla to zkusit jinak – měl jsem si pro zásilku jezdit do Kostelce nad Labem, to bylo ale moc nápadné – cizí auto v takovém místě všichni místní důchodci zpozorovali, bylo to nebezpečné. Tak jsem pak navrhl Píseckou bránu, tak jsme to dělali tři roky. Seděli jsme, pili kafe a koukali, jaká je situace, pak jsme si všechno během pár vteřin vyměnili.
A takhle to bylo až do revoluce?
Ne. Našel jsem potom v otevřené zásilce fotografii Písecké brány, to mě upozornilo, abychom tam skončili. A já jsem měl nejdřív v Londýnské ulici, pak na Vinohradské dílnu, kde jsem měl stav a mohl jsem tam pracovat. Tak to byla poslední stanice.
A to se na to opravdu nikdy nepřišlo?
Vždycky jsme se tomu s Petrem divili. Nakonec se to provalilo – málem (!) – zrovna na výročí srpna v roce 1988. Vladimír Mlynář mi přivezl zásilku, měl jsem ji rozdělit do tašek, ale navíc ke mně dal ještě tři rozmnožovací stroje! Pak to zase všechno odnesl – a opravdu jen tři dny předtím, než mi dílnu vykradli. Vykradli – to byla taková policejní taktika, tak tomu říkali, když se šli k někomu sami podívat. Kdyby to byli našli! Ale byly tam jen časopisy z roku 1968 a fotky ze srpna – chtěl jsem udělat soukromou výstavu.
Byl jste sám někdy u výslechu?
Byl, ale kvůli něčemu jinému, na tohle opravdu nikdy nepřišli. Byl to omyl, nešlo o mě, ale o syna; podal si žádost o návštěvu Francie. A to druhé – to jsme byli s Pithartem u Čapků ve Strži, Trabantem na houbách, a jel s námi i Ivan Klíma. Druhý den přišli k nám, ale vyptávali se na mě jen u sousedů. Klímu hodně sledovali, tak jestli za námi tenkrát jeli? Nevím. Víc nic ale nebylo.
Vídáte se dnes ještě s někým z těch disidentských kruhů?
Nejbližší mi byl Petr Pithart. Naposled jsme se viděli (je to asi dva roky), když se přestěhovali na Petřiny, šli jsme k nim na návštěvu.
A k nám do kostela tedy chodíte od té doby, co jste se přestěhovali na Petřiny?
Já ano. Moje paní chodívala do Nuslí, kde bydlela. Pak do Střešovic už chodila zřídka. A dnes se jí moc špatně chodí, nákupy zařizuji spíš já.
Tkáte ještě, pane Mundile?
Ještě loni jsem něco dělal. Mám něco i v obchodech, ale textil nejde vůbec na odbyt. Tak to mám spíš na rozdávání, na dárky. Pro radost.
Ptala se Jana Plíšková
Rozhovor byl převzat ze zpravodaje Evangelík sboru ČCE v Praze-Střešovicích.