Český bratr 2/2012.

Miroslavský sbor patří v naší církvi k těm větším. Čítá kolem pěti set členů. V Brněnském seniorátě má pevné místo svou reformovanou tradicí, jejíž hodnoty jsou stále zřetelně patrné. Na výzvědách o tom, co všechno se o nedělích dá v Miroslavi prožít, jsem byla u aktivní presbyterky Lii Ryšavé.

Bohoslužby na více místech najednou

V Miroslavi je jeden farář, bohoslužby však na čtyřech, někdy i pěti místech. Jak se to dá obsáhnout? A jak zorganizovat? „Máme dlouhodobě zažitý systém takzvaných rozpisů služeb. Je to vždycky na dva měsíce dopředu. Náš farář nyní administruje ještě Hrabětice, takže těch míst je v současné době pět. V Miroslavi jsou bohoslužby v půl deváté a pravidelně jsou ještě v deset v Moravském Krumlově a v Litobratřicích. Pokud není farář někde jinde, jede po bohoslužbách zde v Miroslavi do jedné z těchto stanic, do druhé jede někdo jiný, takzvaný předčitatel,“ sype z rukávu informace sestra Ryšavá, která se na sestavování rozpisů podílí. Předčitatelů, kteří se střídají, mají ve sboru asi sedm. V dalších dvou kazatelských stanicích jsou bohoslužby odpoledne. V Bohuticích o půl druhé jednou za čtrnáct dní a v Troskotovicích jednou za měsíc.

„Do rozpisu patří nejenom čtenáři bohoslužeb, ale také varhaníci, kteří doprovázejí společný zpěv, a pak jezdí ještě jako doprovod několik dalších, aby byl kontakt s kazatelskými stanicemi, abychom se znali. Samozřejmě se tím zároveň podpoří společný zpěv,“ vysvětluje presbyterka. Aha, napadá mne: proto se v rozpise tahle kolonka jmenuje „zpěváci“. Zkrátka do kazatelských stanic jede plné auto. V rozpise je dále služba dveřníka, to je presbyter, který vítá příchozí ve dveřích kostela.

Kázání

Zajímalo mne, z jakých materiálů laičtí předčitatelé čerpají. Užívají Sbírku kázání? Je to prý různé. Sbírku kázání samozřejmě mnozí používají. Když je jednou za rok sbírka na církevní tisk, vždycky ji miroslavští posílají s určením na Sbírku kázání, protože ji opravdu využijí.

Lia Ryšavá je jednou z předčitatelek, mluví tudíž z vlastní zkušenosti: „Je tu však nebezpečí, že různí předčitatelé sáhnou po stejném kázání. Takže já třeba užívám spíše jiné zdroje: soubor kázání Boží trouba od Sváti Karáska, často kázání Emila Ženatého z knížky I tento čas je časem Božího slova. Tu mám obzvlášť v oblibě. Jsou tam krátká srozumitelná kázání a staří lidé, kteří si Ženatého ještě pamatují z doby, kdy v Miroslavi působil (1946–1959), je vděčně přijímají. Asi si tím také zpřítomňují svá mladší léta. Teď v neděli byly čtené bohoslužby v Miroslavi, protože náš farář byl právě v administrovaném sboru v Hraběticích, a předčitatel vzal kázání našeho bývalého vikáře Daniela Matějky, co tu byl na vikariátě. Takže zdroje jsou různé, dá se hledat i na internetu. Do oficiálních sbírek sahám možná nejmíň ze všech předčitatelů, ale ne že by se mi kázání nelíbila, je to spíš kvůli té hrůze, že si připravím něco, co nedávno bylo.“

Předčitatelé si velice cení důvěry, které požívají. Mají velkou svobodu a v tom, co budou číst, nejsou pod žádnou kontrolou. Vybírají podle toho, co je komu blízké. Je to věc náročná na přípravu a člověk nese také velkou zodpovědnost. „Člověka to povzbuzuje i zavazuje,“ dodává sestra Ryšavá.

Odpolední nešpor a Kruh

Nešpor je těsně před Kruhem, v létě v sedm hodin, v zimě v pět. Povětšinou jej má farář, protože to už je po všech předchozích nedělních shromážděních „volný“. „Nešpor mívá dvě písně a nějaké kontinuální čtení. Včera zrovna načal pan farář knihu Rút a říkal, že to bude na pětkrát. Nebývá to kázání ani výklad s exegezí jako na biblické hodině, spíše taková úvaha. Tak na dvacet pětadvacet minut,“ vysvětluje tuto miroslavskou specialitu s dlouhou tradicí Lia.

Bezprostředně po nešporu začíná takzvaný Kruh, který nemívá duchovní zaměření. I v organizaci Kruhu má zpovídaná presbyterka prsty: „Míváme hosty, včera tu byl zrovna ředitel místní hudebky, který procestoval celou Evropu se svým postiženým synem a vyprávěl o svých zážitcích. Cestopisné programy jsou oblíbené, míváme je docela často. Před vánocemi tu třeba byl profesionální cestovatel se zasvěceným programem o hoře Ararat. Míváme také pořady z literatury, to zde má dlouhou tradici. Někdy je koncert, to pak nešpor a Kruh není. Nebo do toho padne nějaký jiný termín – třeba příští neděli budou ekumenické bohoslužby v rámci týdne modliteb za jednotu křesťanů.“ Je patrné, že miroslavský evangelík může ve sboru prožít celou neděli. A členové sboru, kteří se podílejí na přípravách, tomu věnují velký kus práce a svého volného času.

Co to stojí

Většina aktivních sborníků, kteří figurují v rozpise, chodí normálně přes týden do práce. V neděli na sebe vezmou službu varhaníka či předčitatele. Další dobrovolníci jsou v rozpisu jako zpěváci, doprovod, na nic se neptají a jedou do kazatelských stanic. Vytvářejí důležitou sounáležitost sboru s kazatelskými stanicemi a udržují kontakt. Každá kazatelská stanice si samozřejmě vede svůj život, a kdyby tam jezdil jenom farář, byla by ta sounáležitost mnohem menší. Příprava na neděli pro ně začíná už v sobotu. „Člověk si musí připravit čtení bohoslužeb, tím jsem se tentokrát zaobírala v sobotu dopoledne, teprve pak došlo na vysavač a pečení buchet. Neděle je radost, ale člověk musí mít jasno v tom, co chce a co nechce. Zda se chce plně účastnit sborového života. Pak to stojí tu zmíněnou energii,“ hodnotí svůj přístup ke sborovému životu sestra Ryšavá.

První adventní neděli je dárkování

Letos miroslavští řešili, zda je mají podesáté či pojedenácté. To už je také slušná mladá tradice. Dbají na to, aby nabízeli ruční práce nebo výrobky z plodů zahrad – různé vzácnější druhy zavařenin, křížaly, med a podobně. Lidé už na to pamatují a přemýšlejí, co zvláštního připravit. Sbor dává výzvu do místního časopisu, nechá pozvání vyhlásit rozhlasem. Přicházejí i lidé mimo sbor, někteří i něco přinesou. Mnozí myslí na dárkování už během celého roku – pletení ponožek nebo napěstování mladých rostlinek, třeba sazenic růží, není rozhodně krátkodobá záležitost! V pátek před prvním adventem se věci shromažďují, v sobotu se vše nachystá na stoly, naaranžuje se, aby to hezky vypadalo. Na nedělní bohoslužby je vše zahaleno prostěradly a po bohoslužbách je prohlídka. Bez nákupu. Každý se může naladit, prohlédnout si, co je v nabídce pěkného. Odpoledne je pak vlastní dárkování. Začíná úvodním programem. K tomu sestra Ryšavá: „Nechceme, aby to bylo jen samotné trhování, ale aby byl patrný i hlubší rozměr. Dárkování má tři cíle, které už dopředu zveřejňujeme, a tady se o nich všichni dozvědí víc. Náš sbor má dvě děvčátka v Africe v Adopci na dálku, tak většinou říkáme, co je s našimi svěřenkyněmi nového, čteme dopisy, co od nich přišly. Dalším cílem byla letos podpora školství v Africe – podpořili jsme jednorázově školství v Ugandě, protože naše holčičky jsou také z Ugandy. Třetím cílem je podpora středisek diakonie tady u nás v Brněnském seniorátě. Letos jsme se zaměřili na Arkénii, což je chráněné bydlení pro dospělé s mentálním postižením. Je to nové středisko, tak jsme se o něm chtěli také něco dozvědět. Přijela dokonce vedoucí střediska, aby nám je představila.

Po úvodním programu, při němž většinou ještě něco zazpívají děti a mládež, je samotné dárkování. A protože nechceme v chrámu kupčit, prodáváme za hřivny. Jsou to linorytem vytvořená kulatá platidla, vlastně takové kupony. Za peníze si každý může nakoupit tyto hřivny a v jejich hodnotě si pak vybere u stolů věci. Tam už hřivny jen odevzdá do misky, to je samoobslužné. Je to tedy dar za dar a ne trhování. A vybere se opravdu hodně peněz, až nás to vždycky překvapí.“ Dárkování je velká příležitost, jak sbor otevřít směrem do společnosti. A to se také děje.

To dobré z tradice přetrvává

Žije zde ještě tradice? Na to jsem se také ptala. Dědictví pana faráře Pokory a Hájka, kteří viděli neděli jako den oddělený a jít si zatančit nebo později do kina bylo nemyslitelné? Podle Lii Ryšavé, členky miroslavského staršovstva, ale také učitelky češtiny a němčiny, matky tří dcer a babičky šesti vnoučat, to už zde cítit není. Je to každého věc, jestli přijde v neděli ráno do kostela a večer do Kruhu nebo pojede na výlet. Ale to dobré z tradice, že neděle je den oddělený, to tu mezi místními evangelíky stále je. „Nestalo se mi nikdy, že by někdo, koho prosím o službu ve sboru řekl, že nemůže, že bude rýt na zahradě,“ uzavírá náš rozhovor o neděli.

Možná ve vašem sboru žijete podobnými věcmi, možná se stanou výše napsané řádky inspirací při přemýšlení o tom, co by se dalo dělat. Tato sonda do nedělního života jihomoravských evangelíků navíc potvrdila, že přes všechnu modernu, která se na nás valí, má tradice v našich životech stále své místo.

Daniela Ženatá