(ČB 1/2014) Benediktinský klášter. To je svého druhu první továrna. Bez něj by se totiž na většině míst Evropy rozkládal prales nebo bažina. Oralo by se hákem, častěji by kručelo v žaludku. Podobně jako bez továrny.

I uvnitř kláštera se mnoho věcí fabrice podobá: Vstává se ve čtyři, práce začíná v šest. Pauzu na oběd a na svačinu nehlásí siréna; zvoní zvon. Všude samí chlapi. Všichni stejně oblečeni. Spí ve stejných cimrách. Jediná zábava – pivo.

Do kláštera i do továrny utečete od půdy, která je podle všeho prokletá. Totiž, když už se vám z ní podaří vyždímat víc jídla, uživíte víc dětí. Ale dětí vašich dětí bude dvakrát tolik – a budou mít zase hlad. A nezbude jim, než jít do kláštera nebo do fabriky. Nebo na křížovou výpravu.

Hledání řádu věcí
Klášter stojí na víře v Boží řád. Bůh dal světu pravidla. Svět není jen stálá proměna, zmatek a mámení, jak tvrdí východní náboženství. Není to souboj mnoha bohů protichůdných zájmů, kteří jednou přejí tomu, podruhé onomu, jak věřil Babylon, Athény i Řím. Bůh dal světu řád, který můžeme poznat. Stvořil svět dobře, a tak poznání řádu můžeme využít k dobrým cílům. A když se sami podrobíme řádu – životu v modlitbě ve tři, v šest, v devět, ve dvanáct a pak zase ve tři, v šest, v devět, ve dvanáct – když se podřídíme životu ve stálé modlitbě, dosáhneme všeho, co budeme chtít. Protože je psáno „proste a bude vám dáno“.

Důvěra že je možné poznat přírodní zákony a využít jich v prospěch člověka; důvěra že jako je Bůh nekonečný, tak i jeho zákony lze poznávat stále více do hloubky, že poznání se stále vyvíjí. A důvěra že každá práce je službou Bohu. Modli se, hloubej, pracuj. Tyto tři věci daly západnímu „pracovnímu“ klášteru sílu osídlit zemi, odvrátit hlad a rozšířit poznání.

Průmyslová revoluce a reformace
Reformace zrušila mnišství – ovšem proto, aby se tak trochu všichni stali mnichy, zasvěcenými, ve svých rodinách, uprostřed měst a vesnic: Věnovali se studiu Božích řádů, modlitbě a svou práci brali jako službu Bohu a bližnímu. A snad můžeme říci, že reformace pronesla a rozšířila benediktinskou důvěru ve smysl praktického poznání a pravidelné práce do moderních časů.

Často se jako podnět vzniku kapitalismu uvádí úzkostná snaha kalvinistů ujistit se pilnou prací o svém vyvolení. Prý to tak řekl Max Weber. Neřekl. Ve skutečnosti řekl pravý opak – že víra ve vlastní vyvolení zbavovala kalvinisty pochybností o sobě samých a dodávala jim podnikavosti. Šlo o životní pocit typu „Bůh přidá“ (Gn 30,22–24).

Pochybuji však, že první fabrikanti usínali s Institucí na nočním stolku. Jako nutnou podmínku průmyslové revoluce vidím spíše jiné dvě křesťanské myšlenky, docela žhavě prožívané o dvě stě let dříve v Ženevě: 1. Bůh stvořil dobrý svět a je radost poznávat jeho řád. 2. Všední práce je službou Bohu. Ale to jsme zase zpátky v benediktinském klášteře, zvoní tercii.

Útěk z prokleté země
K tomu co je na fabrice zlé, se nakonec dostaneme. Nyní jí ještě jednou přiznejme to co klášteru: Je to únik před hladem. Jako mnišské hospodaření a vynálezy prosvětlily svět, i fabrika (i když ne hned) přinesla: Oblečení za zlomek ceny. Umělá hnojiva a zemědělské stroje, takže Západ (až na dobu 1. sv. války) od té doby neví, co je hlad. Nejdříve i krutou dětskou práci (jen o něco krutější než předtím na vesnici), ale časem propad dětské úmrtnosti z nějakých 70 % (!) na dnešní úroveň nezvyklé události. A nakonec (ne hned) vzestup příjmů i těch nejchudších. Nejde ani tak o ty „mobily a tablety“, co máme dnes (kdo nechce, nemusí je mít). Ale spíš o svetr, boty, kalhoty; mouku, maso, mléko; penicilin, Septonex a Brufen. Svět před průmyslovou revolucí byl, i při vší křesťanské solidaritě, světem, který byl s častým úmrtím slabších jedinců celkem smířen. Světem „přírodního výběru“.

Fabrika je, sice méně než klášter, také únikem před „prokletou zemí“ obecně. Únikem z těsné vesnice, kde je místo každého určeno již při jeho narození. Byl jsem před lety v takové ukázkově „předindustriální vesnici“ rumunských Čechů. Shodou náhod jsme se ubytovali u nejméně váženého člena vesnice, jehož hlavní provinění spočívalo v tom, že jeho otec byl Rumun. A že přes léto nekrmí prase. Malebné hospodáře ve sněhobílých košilích a černých kloboucích, které tituloval „strýčku“, musel u stolu žádat o dovolení promluvit. Ač byli stejně staří jako on.  Protože, jak nikdo neopomněl připomenout, jeho otec je Rumun. Jediní, kdo s ním bez zábran mluvili, byli chlapi, kteří z vesnice odcházeli za prací do dolů. Těm byla posvátná a neměnná hierarchie vesnice úplně jedno. Z fabriky byli zvyklí, že jsou na tom všichni stejně. Stejně špatně.

Do kostela, aby se neřeklo
Skoro bych řekl, že socialismus, dítě továrního věku, nějak v hloubi stojí na tomhle pocitu: Raději ať jsme na tom všichni stejně špatně, než abychom na tom byli líp – ale někdo jiný ještě líp. Pochopitelný pohled, pokud utečete do města z vesnice, kde se pozice vesnického idiota, psožrouta i ctěného hospodáře prostě dědí. My jej ovšem máme vštípen spíše ze socialistického Československa, což byla v podstatě jedna velká továrna na tanky. Z žádné vesnice jsme do města neutekli. V dnešním anonymním městě, pokud máte co jíst a kde spát, vám už může být jedno, že má někdo víc. Tam vás nikdo nezná.
Fabrika přivedla lidi do měst, na kterých je fajn, že vám nikdo nekouká do talíře. A řekl bych, že i tím právě vzdálila lidi církvi. Že totiž mnozí z nich ještě doma ve své vesnici chodili do kostela, jen „aby sousedi neměli řeči“. A ve městě už sousedy neměli. Kdo ví jak dlouho před průmyslovou revolucí spousta lidí takhle do kostela chodila. Ono už od Theodosiových časů křesťanství tak úplně dobrovolné nebylo… Ovšem když lidé do kostela ze společenských důvodů ještě chodit museli, něco jim sem tam ještě utkvělo. A někoho si třeba evangelium i plně získalo. Ve městě už nikdo chodit nemusel…

Klášter i továrna
Čistě mužská či ženská společnost, bez dětí. Obojí znamenalo ve svém čase vytržení z prokleté země. Z neúprosné železné hierarchie malé vsi. Únik do společenství stejně oblečených, stejně chudých. Do bludiště úzkých chodeb kláštera, úzkých ulic dělnického slamu. Kde všichni žijí ve stejných cimrách, kam zapadnete a nikdo na vás neukazuje prstem. Útěk do světa, kde se den ze dne mění po staletí zavedené nedotknutelné pracovní postupy – a vida, ono jde najednou všechno stokrát rychleji. A svět se mění rok od roku. Klášter i továrna daly člověku sílu vymknout se z údajně neměnných pracovních i společenských řádů. Dali nám právo na anonymitu, na soukromí v malých cimrách. Když vám dnes někdo říká, že žerete psy, prostě zabouchnete dveře. To není málo, už bych se toho nikdy nevzdal.

Plochost potovárního věku
Zároveň nám ale vzali cit pro spoustu hodnot. Zbylo jen jídlo a láska. Mnich se potřebuje najíst a milovat Boha a bratry. Dělník potřebuje chleba se sádlem a má za plynárnou rande s holkou z kantýny. Nebo „Na kovárně“ s kamarády. A ještě nějaký fortel, náboženské či technické vědomosti, to oba potřebují. Krása, odvaha, cudnost, důstojnost  – dodnes to jsou pro nás spíše takové ozdoby, kterých si snad všimneme, ale nepřipadají nám úplně podstatné.

I po těchto věcech však člověk v hloubi srdce touží, chce se mu vyběhnout z řady, z fronty v kantýně. Vyrazit z kláštera jako doprovod křížové výpravy, vyrazit na Bělehrad, do nepoznané země. Nebo alespoň o čase, kdy jde prokázat výjimečnost, čte nebo skládá básně. Chce se stát pastevcem koz, toulat se jako cikán. A nebo čeká na poslední bitvu, po které z nebe sestoupí Rudý Jeruzalém. (O tom všem bude tento rok v Českém bratru řeč.)

Středověký člověk, který má více potřeb než jen buřty a nějakou tu maminu, člověk více rozměrů, než jen dvou v nás všech pořád dřímá, i když pod vrstvou asfaltu. Na církvi je, aby v potovárním věku tento třetí rozměr člověka opět otevřela. Má na to své staré zdroje – tu poklady jsou Kristových milostí, jež nás vždy zvou k jeho účastnosti a v ní k svatých obcování.

Tomáš Pavelka (foto: wikimedia)