(ČB 12/2013) Ondřej Plecháček byl „farářským dítětem“; dětství prožil na faře v Borové u Poličky, a to v době, kdy na dalších blízkých sborech působili Jan Keller, Bohdan Pivoňka, Tomáš Bísek, Pavel Hlaváč; jejich rodiny tam tehdy, v komunistickém bezpráví, žily velice semknutě. Když bylo Ondřejovi 12 let, stěhovali se s tatínkem na sbor do Mladé Boleslavi, kde se později ve Škodovce vyučil automechanikem. To ovšem ještě netušil, že autům se v životě moc věnovat nebude…Jako vrchní ošetřovatel teď dohlíží na chod pěti oddělení Psychiatrické nemocnice Bohnice v Praze. Je mu 45 let, s ženou Klárou mají dceru a dva syny. Já jsem ho našla v jeho kanceláři v pavilonu s číslem 30.

Jak by se dala charakterizovat funkce vrchního ošetřovatele?
Je to totéž jako vrchní sestra. Kolem tohoto pojmu vznikl trochu terminologický zmatek – ošetřovatel je normálně chápán jako nižší zdravotnický personál, nemá maturitu; k „sestře“ ovšem mužský ekvivalent neexistuje, takže se ošetřovatel používá i tady v tom smyslu.

A jaké k tomu máte vzdělání?
Studoval jsem na naší teologické fakultě, ale po dvou letech jsem odešel a začal pracovat v léčebně jako ošetřovatel. Zde jsem absolvoval také náhradní (civilní) vojenskou službu, v průběhu které jsem večerně vystudoval střední zdravotnickou školu. Po ukončení civilní vojenské služby jsem již pracoval jako zdravotní „sestra“, později jako staniční ošetřovatel. V Národním centru nelékařských profesí v Brně jsem si doplnil psychiatrickou specializaci, potřebnou pro výkon práce staniční sestry. Kromě toho jsem ještě absolvoval pětiletý sebezkušenostní psychoterapeutický výcvik a vloni jsem dokončil bakalářské studium ošetřovatelství potřebné k tomu, abych mohl být vrchním ošetřovatelem.

A od kterého roku tu jste?
Od roku 1991.

Léčebna se přejmenovala na nemocnici, co si o té změně názvu myslíte?
Je to věc spíš „kosmetická“. Ale vcelku s tím souhlasím. Týká se to známé destigmatizace, ale jde i o rovnocennost vztahů s jinými nemocnicemi; léčebny totiž z hlediska pojišťoven dělají jen následnou péči. Ale přitom tady máme akutní příjmy.

Kolik se sem vejde pacientů?
Kolem tisícovky, přesně to nevím. Zdejší péče se principiálně rozděluje na akutní a následnou. Přičemž k akutním oddělením patří kromě klasických psychiatrických i oddělení gerontologická a oddělení závislostí. Následná péče se ještě zas rozděluje na péči prvního, druhého a třetího typu. Následná péče prvního typu znamená pobyt od 50 dnů do jednoho roku. Druhý a třetí typ jsou od jednoho roku dál. Velká nesnáz je ovšem v tom, že na té „dvojce“ a „trojce“ zůstávají lidé, které prostě není kam jinam dát. Já jsem sem nastoupil v roce 1991 a ještě dnes se tu potkávám s pacienty, kteří tu byli už tenkrát.

Jak se tohle dá vysvětlit?
Samostatného žití nejsou schopni, léčebna se jim stala domovem. Zkrátka se neví, co s nimi. Domovy s psychiatrickou péčí pro Prahu jsou tři, všechny jsou ale umístěny mimo Prahu a pořádná komunitní péče, umožňující žít doma, chybí.

A jak by se tedy dala popsat ta vaše funkce?
Mám na starosti pět pavilonů, v nichž jsem nadřízen staničním sestrám. Jde o úsek ošetřovatelské péče – ve smyslu obsazenosti oddělení, starám se o nové pracovníky, o jejich zaškolování, rozhoduji o tom, zda jsou schopni takovou práci dělat, metodicky je vedu…

Kdybyste měl nějak srovnat dobu, kdy jste tady začínal, s dneškem, co byste řekl?
Změnilo se toho hodně. Tenkrát jsme tady byli dva sanitáři a jedna sestra na 50 lidí! Navíc nás nikdo vlastně nezaučoval. A v řadách personálu bývali tací, kdo se chovali k pacientům hodně nevybíravě a nás poučovali, jak máme být na pacienty tvrdí a podobně.

Jak jste se s tím tehdy srovnával? Dva lidi na 50 „bláznů“, nechtěl jste radši utéct?
Já bych řekl pacientů. A utéct jsem nechtěl. Bavilo mě to. A taky pro mě byli důležití přátelé, které jsem mezi kolegy měl. Samozřejmě že když si dnes vzpomenu, jak jsem se sám k některým pacientům choval – nafackoval bych si.

Řekl byste nějaký příklad?
V 90. letech, hned po revoluci, byly poměry tady najednou uvolněnější; brali jsme třeba lidi hodně na propustky ven, do kina… A vzít jednoho z nejvíc chronických pacientů schválně do té nejluxusnější restaurace? Dnes mám za to na sebe vztek. Málo citu pro věc. A zároveň jiná a dost citlivá věc – když je někdo řadu let na chronickém oddělení, snadno se sklouzne k tomu, že mu člověk začne tykat. Taky se mi to stalo. Cit pro důstojnost a schopnost rozlišovat, kde za pacienta převzít rozhodování, a kde ne, protože je dostatečně kompetentní, to je to, co mě vždy zajímalo a co se snažím kultivovat u personálu, který je mi svěřen.

Jsou tady nějaké vstupní psychologické testy?
Nejsou a ani by nějak zásadně nepomohly. Lepší je člověka vystavit tomu, jak se bude k pacientům vztahovat. Pracovní poměr se uzavírá vždy nejprve na dobu určitou a já ji ještě jednou až dvakrát prodlužuji. Teprve pak usoudím, zda s tím člověkem sepíšeme smlouvu na dobu neurčitou. Samozřejmě že se o věci radím s příslušnou staniční, která je tomu adeptu víc nablízku.

Není vám přece jen líto, že jste se s pacienty ve smyslu toho blízkého kontaktu rozešel?
Já s těmi pacienty taky jsem – mám už dlouhá léta na starosti centrum krizové intervence, kde sloužím na lince důvěry, navíc tam mívám noční služby; je tam pár lůžek pro krizové pobyty. A spolu s jednou paní doktorkou vedeme ambulantní psychoterapeutickou skupinu.

Potýkal jste se někdy s agresivními pacienty?
Občas se to stalo – zklidnit někoho aspoň tak, aby mohl třeba dostat injekci. Ale nebylo to často. Pokud u někoho neklid nebo agrese hrozí, zkušená sestra to pozná a dokáže použít techniky, které mohou neklid a úzkost pacienta zmírnit. Pokud je to nedostatečné a nebezpečné, přemístí se na oddělení, které je k tomu určeno a je na to lépe vybaveno, i personálně. Tak je to třeba i na oddělení ochranné léčby nebo tady naproti na chronickém mužském oddělení. Ale tady to tak není. My jsme otevřené oddělení.

To znamená co?
Není zamčeno. Pacienti mohou chodit, kam chtějí. Kdyby šli i ven z léčebny, nikdo je nezastaví.

Stane se, že někdo uteče?
Jistěže ano. Na oddělení je určitý denní režim – komunita, pak různé aktivity, na které pacienti mají docházet, a odpoledne je čas na vycházky, pak mohou i ven, když to ohlásí a dostanou propustku. Ovšem východ je otevřen, nikdo je tam nekontroluje.

A když tedy někdo opravdu zmizí?
Pokud není nebezpečný „sobě nebo svému okolí“, tak se to bere jako jeho rozhodnutí a nechá se to být. A pokud takhle nebezpečný je, hlásí se to policii.

Existuje myslím jeden nešvar: rodina usiluje o uznání nesvéprávnosti maminky, tatínka v nějakém nedobrém zájmu – moct nakládat s jeho majetkem, domem… A myslím, že se občas povede dostat takového nešťastníka až do léčebny. Je to tak?
Vím, že se to tak traduje, ale řekl bych, že dnes se to už nestává. I když je pravda, že gerontologická oddělení neznám. Pojistky, aby se tohle nedělo, ale jsou. Soudní znalec z oboru psychiatrie nesmí být z toho zařízení, kde přebývá dotyčný. A musí se přesně stanovit oblasti, kterých se potenciální omezení pacienta týká. To rozhoduje soud rozsudkem, kterému právě předchází znalecké vyšetření. Soud také určí opatrovníka, který v oblastech, ve kterých pacient není schopen rozhodovat, rozhoduje za něho. Nakládání s majetkem a vedení účtu musí být odděleno a jak pacient, tak kdokoliv jiný může podat podnět ke změně opatrovníka, pokud má pocit, že je pacient poškozován. A to opět přezkoumává a rozhoduje soud.

Na chodbě na nástěnce jsem si všimla papíru s „rozpisem úklidů“, to tedy patří k těm „aktivitám“?
Ano, je to tak. Jenomže pracovních možností valem ubývá. Byly doby, kdy pacienti pomáhali v kuchyni, v prádelně…

Proč už to není?
Protože jsou na příslušnou práci čím dál náročnější požadavky. Bezpečnost práce… A kuchyň i prádelna navíc v léčebně skončily, jídlo i prádlo nám dovážejí. Je to špatně; byli jsme do toho dotlačeni. Zároveň se ale posunuje i jakési uvědomění pacientů. Doba je jiná. Leckdo z nich by se dnes ohradil – pracovat nebude, je přece nemocný.

Tady na chodbě se bavili dva pacienti, jeden, asi nový, se ptal, kolik je lidí v jednom pokoji, druhý mu řekl, že patnáct. To mě zarazilo.
Tady ne, většina pokojů je čtyřlůžkových, jeden pokoj na „třicítce“ je pro šest. Ale je pravda, že na chronických odděleních velké pokoje jsou; patnáct postelí sice ne, ale deset ano. Tahle oddělení jsou v místě, kterému se i dnes říká kolonky. Kdysi byla totiž léčebna úplně soběstačná, zásobovala jídlem i celou Bulovku. A na konci areálu, kde je socioterapeutická farma, byl statek, který k léčebně patřil. Pavilony tam umístěné se nazývaly kolonie pracujících, proto kolonky. Léčebna byla tenkrát rozdělena na část sanatorní a na část méně majetných, a ti chodili na statek pracovat. V pavilonu byli jen přes noc, proto – účelově – ty pokoje s velkým počtem postelí. Úpravy by to chtělo a my bychom je i rádi udělali, ale bojujeme s památkáři a s financemi.

Tady v zahradě je krásný kostel, jak je to tam teď s bohoslužbami?
Je tu tým spirituální péče s širokým záběrem, jeho členové dobře spolupracují, nevymezují se podle svých denominací. Evangelické bohoslužby jsou každou středu, chodí sem farář Ondřej Kolář z Kobylis.

A vy sám dnes někam do evangelického sboru patříte?
Do Kobylis. Ale nemluví se mi o tom úplně lehko. Chodili jsme tam pravidelně, i naše děti; za Jirky Štorka jsem byl členem staršovstva. S tím jsme si rozuměli, farářské působení tady v léčebně on hodně rozpohyboval. Dnes jsme spíš nepravidelnými návštěvníky.

Nemáte někdy přece jen pocit, že byste chtěl odejít mezi takzvaně normální lidi?
Lidi bych na ty normální a jiné nedělil. Pravda je, že spousta lidí vidí práci v léčebně jako něco mimořádného, ale ono to moc mimořádné není. Je to úplně běžná sesterská práce. A odejít? Jsem tady už dost dlouho, to se odchází těžko. Teď tady začínáme s komunitním terénním centrem, to je něco takového, kam bychom se měli ubírat… Baví mě pracovat s lidmi, tvořit týmy, a o dobrý tým v takovém centru hodně jde. Jistě že mě taky někdy přepadne pocit – úplně odejít, „pracovat rukama“, ale asi to neudělám. Pořád mě to tady těší, jsem tu rád.

ptala se Jana Plíšková