Český bratr 11/2013.

Před lety jsem byla v jedné obřadní síni na pohřbu mladého člověka. Celé rozloučení trvalo necelých třicet minut. Čtyřmi popovými písněmi, pateticky zarecitovanou básní a několika slovy jsme se rozloučili s člověkem, který prožil krátký, ale jistě bohatý a zajímavý život. Působilo to na mě velmi depresivně a beznadějně. A tak jsem si o práci v pohřební službě, o délce obřadů a praktických radách při úmrtí blízkého člověka povídala s kolegou Martinem Tomeškem, v současné době kazatelem ve sboru ČCE v Jablůnce.

Martine, jak ses k pohřební službě vlastně dostal?
Budeš se divit, ale regulérním výběrovým řízením. Byl jsem bez zaměstnání, přišel jsem na konkurz řečníka v krematoriu v Olomouci, kde bylo asi 13 lidí, a ten konkurz jsem vyhrál.

Co jsi u pohřební služby dělal a jak dlouho?
To bylo právě zajímavé. Říkal jsem si: „Promlouvat k lidem, to mě určitě bude bavit. Snad budu moci i nějak křesťansky působit.“ Ale ihned po tom, co si mě vybrali a zeptali se, zda bych byl ochoten nastoupit, se ukázalo, že to bude tak půl na půl. Týden „řečnit“ a týden „dělat papíry“. A toho papírování je v pohřebnictví opravdu mnoho. Strávil jsem tam jeden a půl roku, což není ani povinné penzum pro zřízení vlastní pohřební služby podle Zákona o pohřebnictví (§ 6, odst. 2 zákona č. 256/2001 Sb.).

Jak to vlastně u pohřební služby funguje? Jsou tam profese jako řečník, řidič pohřebního auta, administrativní pracovník, obsluha v krematoriu?
Dříve to bylo tak, že každý měl určitou oblast. Nyní, jako i v mnoha jiných firmách, se funkce shlukují a podle potřeby se všelijak za pochodu transformují.

Jaké jsou pro takovou práci předpoklady? Například dobrá komunikace s lidmi, citlivý a empatický přístup, dobrý a příjemný projev, psychická stabilita?
To jsou pěkné lidské představy – různé testy z psychologie, testy inteligence… Jenže tak to opravdu není. Při výběrovém řízení na pozici řečníka, kterého jsem se zúčastnil, byla podmínkou vystudovaná střední škola. Při samotném výběrovém řízení jsme dostali čistý papír A4 a měli jsme podle podkladu sestavit smuteční řeč. Tu jsme pak jeden po druhém přednášeli za řečnickým pultem. Nebyl jsem samozřejmě ve výběrové komisi, ale podle mého názoru jednoznačně zvítězila artikulace a rétorika. Pokud jde o obsah – jak jsem tak své souputníky slyšel – „to by snad z rakve i mrtvý vstal“. Trochu to nadlehčím: když už vůbec někdo měl slušný a hlasitý přednes, měl velkou šanci uspět. To ostatní se, alespoň při tomto výběrovém řízení, nezjišťovalo. I když samozřejmě zmínili, že by se měl člověk chovat citlivě a měl by mít slušné vystupování.

Co všechno může požadovat člověk, který přijde vyřizovat pohřeb svého blízkého, a na co by lidé neměli zapomenout?
Tak za tuto otázku jsem, Romano, vděčný. Když někdo zemře, pak je třeba co nejdříve vybrat peníze z jeho účtu, pokud nemáte jiné finanční rezervy. To není vtip ani novodobý druh kanibalismu, nýbrž praktická rada. Úřady totiž bankovní účet zablokují nejednou i pár hodin po úmrtí, a pokud nemáte dostatek peněz na platbu pohřbu, případně dalších existenčních výloh, které mají být z účtu zesnulého hrazeny, pak se mimo rozloučení s blízkým člověkem dostáváte pod ještě další situační tlaky. (Samozřejmě že nesmíte při výběru peněz v bance říci, že dotyčný člověk zemřel. Prostě „normálně“ potřebujete peníze.) Pokud jsou vztahy v rodině v pořádku, vše se vysvětlí a v dědickém řízení, které trvá dva až šest měsíců, vyrovná.
Není třeba hned utíkat na pohřební službu, i když mrtvý zemřel v nemocnici. Je dobré si sednout a vše krok po kroku probrat. Najít verš na parte, promyslet, zda konat pohřební rozloučení v kostele a komu dát vědět, domluvit se s kazatelem… Důležité je dát dohromady doklady zesnulého: občanský průkaz, kartičku pojišťovny (pokud nezůstaly v nemocnici), cestovní pas, rodný a oddací list (není-li již člověk vdovec), vojenskou knížku a fotografii, pokud chceme, aby parte udělala pohřební služba, a fotografie má být na smutečním oznámení. A konečně pak oblečení, včetně spodního prádla. Slušná pohřební služba doklady na úřadech v rámci svých režií vyřídí.
Při zajišťování pohřbu si mnoho věcí mohou samozřejmě pozůstalí vyřídit sami: parte, květiny nebo i autobus pro smuteční hosty. Pohřební služba to sice zajistí také, ale vždy za poplatek.

Co si myslíš o pohřebním rituálu? Jakou roli v životě má? A co církevní a necírkevní pohřeb, jaké zásadní rozdíly vidíš?
Rituál sám o sobě je důležitý třeba právě proto, aby vám lidé v údivu, když se dozvědí o úmrtí, nekondolovali ještě dva roky po smrti dotyčného. Pohřebním obřadem, a je jedno, zda církevním, nebo civilním, se v jasně daném okamžiku uzavírá etapa jednoho lidského života. Všichni „to“ vědí. Smíte si regulérně poplakat, měli jste možnost se rozloučit a tuto možnost jste dopřáli i lidem okolo vás, se kterými tu ještě nějakou dobu budete.
Církevní pohřeb nehovoří k mrtvému, nýbrž k živým, k pozůstalým. To je dost zásadní rozdíl. Nehledím do rakve, ale pozvedám oči těch, kteří se na mne dívají, vzhůru.

Člověk, který pracuje dennodenně se „smrtí“, se musí se smrtí svojí vyrovnat. Máš sám strach ze smrti? Poznamenala tě v tomto směru práce v pohřební službě?
Tak dennodenně to zas nebylo, mezitím byly „víkendy“ (to slovo nemám rád, ale zde se mi celkem hodí.) A teď vážně: Člověk musí mít vlastní smrt nějak zpracovanou. Buď upadne do apatie, stereotypu, nebo do věci aktivně vstupuje a pak jedná s láskou a dobrotou i s porozuměním. Ze smrti strach nemám. Slovy příslovečného rčení: „Peníze a strach nemám.“

Využíváš nějak zkušenosti z práce v krematoriu v svém současném povolání jáhna?
V práci kazatele to moc nejde. Civilní způsob obřadu je pro církevní účely nepoužitelný. Důležité ale je, že jsem pronikl do celého systému pohřebnictví. To je velice dobrá zkušenost. Už zcela jasně a jednoznačně chápu, proč má například čistý čas obřadu v krajském městě trvat 20 minut. Není to nějaká zlovůle na duchovních, kteří se tam občas ukážou, ale nutnost k přežití. Konkrétně olomoucké krematorium: Na celý obřad je vyhrazeno 40 minut. Deset minut se chystá rakev na katafalk, kytky, stuhy. Vše se s pozůstalou rodinou projde a zkontroluje, na to je kladen velký důraz; případně se ještě dojedná hudba, báseň, provede se identifikace. Pak následuje vstup lidí do krematoria, který podle počtu účastníků trvá jednu až čtyři minuty, přitom hraje vstupní hudba. Jakmile jsou všichni shromážděni, začne samotný obřad, při němž je slyšet hudba, báseň, další hudba, smuteční řeč a závěrečná hudební skladba, během níž zajíždí rakev z katafalku. V posledních deseti minutách lidé kondolují, rodina si rozebírá kytky a věnce, nebo se vše vynáší dozadu do kontejneru. Zametá se sál. Na samotný pohřební obřad je vymezeno 20 minut. Samozřejmě, že některé obřady jsou kratší, když při nich není mluvené slovo. Jiné naopak bývají i delší… Jak říkával můj kolega obřadník – když se sešli dva faráři po sobě, třetí obřad už nabíral zpoždění.
A ještě něco k vymezenému času v krematoriu: Určitý zaběhaný systém se dá těžce předělat – ve smyslu, aby byl čas na obřad delší. Vzhledem k tomu, že církevních pohřbů v krematoriu moc není, těžko by se to prosazovalo.
Já si myslím, že křesťanský pohřeb by měl být vždy v kostele nebo v modlitebně. Máme tam neomezený čas a společenství bratří a sester stejné víry. Také společný sborový zpěv je lepší než být jen pasivním účastníkem obřadu.
Smrt patří k životu; a jestliže někdo chodil celý život na bohoslužby, pak by se i ty jeho „poslední“ měly konat na důstojném místě bez nějakých vnějších tlaků. Mimochodem: Je lépe dát dva, tři tisíce korun církevnímu sboru než je utratit za dvaceti až čtyřicetiminutový pronájem obřadní síně.

Chtěl bys, Martine, ještě něco vzkázat čtenářům Českého bratra?
Kdyby se křesťanům naskytla příležitost, aby šli do pohřební služby pracovat; a se vztyčenou hlavou. Kdo jiný než člověk zralé a zdravé sebevědomé křesťanské víry by měl být na místě, kde se jedná o existenční věci života i smrti?

Ptala se Romana Čunderlíková