Český bratr 11/2013.

Pro úvahy o budoucím financování sborů je nutné vytvořit představu, jak bude v budoucnu ČCE se svými prostředky hospodařit. Tato představa musí být dlouhodobá, protože personální fond se v důsledku přijetí zákona 428/2012 Sb. stal jediným mzdovým fondem církve. Na počátku roku 2013 byl podle rozhodnutí 33. synodu vytvořen multiparametrický model, který umožňuje vypočítávat zůstatek aktiv personálního fondu. Přibližně konstantní zůstatek na účtu personálního fondu znamená, že jeho příjmy a výdaje jsou vyrovnané a církev vydává na mzdy tolik, kolik jsou příjmy církve do personálního fondu soustředěné. Tento stav popisuje vyrovnané hospodaření a odpovídá řádu o hospodaření církve. Toto pravidlo musí platit v dlouhodobé perspektivě, tedy i po ukončení veškerého financování ze strany státu. Církev může totiž v prvních sedmnácti letech od přijetí zákona 428/2012 Sb. hospodařit s mírným přebytkem financí pro úhradu platů kazatelů. Rozumná akumulace prostředků v počátečním období umožní částečné spolufinancování kazatelských platů z výnosů akumulovaných prostředků v pozdějším období, kdy bude ukončen jakýkoliv příjem z titulu zákona 428/2012 Sb. a platy kazatelů budou financovány pouze z obětavosti členů církve, srozumitelněji řečeno pouze z odvodu sborů do personálního fondu.

Pro objasnění modelu uvádím popis uvažovaných příjmů, výdajů a zůstatku:

Příjmy
Do modelu jsou vkládány následující příjmy personálního fondu:
1. Částka klesající stání dotace v příštích sedmnácti letech.
2. Restituční náhrada poskytovaná podle zákona 428/2012 Sb., která bude ČCE poskytována po dobu příštích třiceti let. Výše restitučních náhrad činí v roce 2013 pro ČCE 75,553 mil. Kč/rok. V modelu je možné zadávat, zda budou pro mzdy použity všechny prostředky tzv. restituční náhrady, nebo pouze jejich část.
3. Jako nejzajímavější parametr je zadáván roční odvod do personálního fondu. Odvod do tohoto fondu bude muset v budoucnosti růst. Rychlost růstu je možné volitelně měnit, a to v současném provedení modelu v pětiletých intervalech.
4. Dalším příjmem personálního fondu je odhadovaný výnos uložených prostředků personálního fondu v daném roce. Rozhodujícím parametrem je zejména úroková míra. Tento parametr má poměrně značný vliv na výsledek modelu a nezbývá než jej odhadovat.

Výdaje
Do modelu jsou vkládány následující parametry, na kterých závisejí výdaje personálního fondu:
1. Počet kazatelů, který je možné v modelu ročně měnit.
2. Výše průměrné superhrubé mzdy kazatele, která se každoročně mění o tzv. mzdovou inflaci.
3. Náklady na projekty směřující mimo personální fond, například náklady typu diakonických a rozvojových projektů (zatím blíže nespecifikováno, specifikaci bude muset provést synod).
4. Část mzdových nákladů na ústředí církve.

Násobek počtu kazatelů a superhrubé mzdy udává celkové mzdové náklady církve. Za současnou, tedy počáteční superhrubou mzdu všech kazatelů je pokládán součet stávající státní dotace a veškerých mzdových prostředků, které jsou vypláceny kazatelům jakoukoliv formou ze stávajícího personálního fondu.

Zůstatek
Výsledky zůstatku personálního fondu na konci každého roku jsou stejně jako roční superhrubá mzda kazatelů a roční odvod do personálního fondu za jednoho kazatele uváděny ve dvou vyjádřeních:
1. V nominálních hodnotách v daném roce, tedy ve výši, kterou by bylo v daném roce nutné skutečně odvádět v korunách.
2. V reálných hodnotách zpětně přepočtených na cenovou úroveň roku 2013, tj. s odečtením inflace. Odvod do personálního fondu totiž nominálně poroste, i kdyby reálná hodnota odvodu zůstávala neustále stejná. Vyjádření v reálných hodnotách umožňuje jednoduché přímé srovnání s dnešním stavem výše odvodu do personálního fondu.

Z celé řady modelů byly pro prezentaci sborům vybrány ty, které představují odlišné způsoby zacházení s církevními financemi a rozdílně rychlou cestu k úplnému samofinancování církve. Cílem jejich prezentace je poskytnout sborům informaci, jak se bude vyvíjet odvod sboru do personálního fondu při různě rychlých cestách k samofinancování. Všechny cesty kromě prvního modelu (A) jsou navrhovány tak, aby v dlouhodobé perspektivě – cca po třiceti letech – byly celocírkevní finance, prezentované zůstatkem personálního fondu, přibližně vyrovnané, tedy aby výrazně nerostly ani neklesaly. Rozdíly jednotlivých cest-modelů spočívají zejména v následujících parametrech:

a) Jakou část restitučních náhrad použije ČCE na financování platů kazatelů. Financováním platů kazatelů je míněna také akumulace prostředků a investice, z jejichž výnosu budou v budoucnu platy kazatelů spolufinancovány.

b) Jakou část restitučních náhrad použije ČCE na financování rozvojových projektů, diakonických projektů a na jiné náklady mimo mzdový systém církve, které budou specifikovány synodem.

Použití více prostředků z restitučních náhrad podle bodu a) – na financování platů kazatelů znamená možnost většího spolufinancování platů kazatelů a poněkud menší nároky na obětavost sborů. Použití více prostředků podle bodu b) odpovídá více poslání církve.

Rozhodnutí v bodech a – b je rozhodnutím strategickým a bude jedním z prvních, která bude muset synod ČCE udělat. Z rozhodnutí v bodech a – b vyplyne základní potřeba růstu odvodu do personálního fondu. Rozhodnutí v bodech a – b je rozhodnutím strategickým a bude jedním z prvních, která bude muset synod ČCE udělat. Vyplyne z něho základní potřeba růstu odvodu do personálního fondu. Dále bude potřeba upřesnit, jak rychle odvod do personálního fondu poroste v jednotlivých letech při respektování strategie zvolené v bodech a – b a při dosažení vyrovnaného hospodaření po cca třiceti letech.
Rychlejší počáteční růst odvodu do personálního fondu umožní větší akumulaci prostředků zpočátku a poněkud větší podporu sborům v době po třiceti letech, kdy ustanou jakékoliv toky finančních prostředků ze strany státu. Pomalejší růst odvodu do personálního fondu způsobí mírnější podmínky zpočátku, avšak tvrdší podmínky v dlouhodobé perspektivě. Jinak řečeno, usnadníme-li si financování v současnosti, přeneseme větší tíhu na budoucí generace v důsledku vytvoření menší rezervy.

Sbory budou mít možnost si vývoj odvodu do personálního fondu promyslet. Úkolem staršovstev bude stanovit vlastní strategii vývoje sborových financí, případně chování sboru v podmínkách různých cest k samofinancování. Sbory budou mít také možnost se do konce letošního roku k jednotlivým scénářům vyjádřit formou odpovědí na zadané otázky. Kromě informací o růstu odvodu do personálního fondu budou mít také k dispozici tzv. katalog možností, jak by se sbor mohl chovat v podmínkách zvýšených odvodů do personálního fondu. Na základě vyjádření sborů a seniorátních výborů a jejich zhodnocení bude synod rozhodovat o rychlosti cesty k samofinancování.

Pomocí multiparametrického modelu bylo možné namodelovat různé použití prostředků získaných v důsledku zákona 428/2012 Sb. V tomto článku jsou pro ilustraci předkládány čtyři způsoby, lišící se v základních parametrech, ze kterých vyplývá potřeba nárůstu personálního fondu v příštích letech. Úkolem církve je nejprve zvolit základní cestu přibližně v intencích některého z uvedených modelů. Zvolenou strategii bude možné ještě volbou některých parametrů zpřesnit a v budoucnu z roku na rok korigovat podle skutečného vývoje parametrů (inflace, skutečný počet kazatelů) a upřesňováním ostatních parametrů (např. mzdová inflace – nárůst platů kazatelů, případně výdaje na projekty mimo mzdy a podobně).

Popis modelů
Model A popisuje situaci, když se církev nebude chovat racionálně a k žádné změně chování nedojde. Počet kazatelů se nezmění, nevzroste ani obětavost členů sborů, nebudou provedena žádná racionalizační opatření a odvod do personálního fondu poroste pomalu jako dosud, tedy přibližně o 1 % ročně. Pro financování platů kazatelů budou spotřebovány všechny prostředky získané podle zákona 428/2012 Sb.

Z výsledků grafů na obr. 16, tečkovaná křivka modelu A, je zřejmé, že po vyčerpání „restitučních“ peněz by se bez zvýšení odvodů do personálního fondu a případných racionalizačních opatření dostalo hospodaření personálního fondu po třiceti letech do výrazného deficitu a církev jako celek by nebyla schopna plnit své finanční závazky vůči kazatelům. Celocírkevní aktiva by velmi rychle klesala. Takovýto způsob financování proto v žádném případě použít nelze. Je uváděn pouze pro ilustraci, aby bylo zřejmé, že do této doby byla naše obětavost nedostatečná a pro hrazení současných potřeb ČCE by bez dotací ze zdrojů mimo církev v žádném případě nestačila. Vývoj mezd kazatelů a odvodu sboru do personálního fondu podle modelu A je uveden na obr. 17.

Model B představuje nejrychlejší cestu k samofinancování. Vyhovuje v určitém ohledu požadavku některých členů církve, aby byly restituční peníze odmítnuty. Restituční náhrady nejsou pro financování kazatelů použity, tomuto účelu slouží pouze klesající státní dotace, původně na platy určená. Ta je v letech 2014 a 2015 zachována ve stávající výši a pak bude klesat každý rok o 5 %. Aby bylo možné stávající platy kazatelů zachovat, bude nutné tento „výpadek“ nahradit razantním zvyšováním personálního fondu. Veškeré restituční náhrady jsou věnovány na jiné účely, které by specifikoval synod (např. diakonické projekty a jiné náklady mimo mzdový systém církve). Nebudou akumulovány téměř žádné prostředky – viz plná a čerchovaná čára na obr. 16.

Pro potřeby modelu zůstal počet kazatelských úvazků zachován. Vyrovnaného financování je možné dosáhnout ročním zvyšováním odvodu do PF přibližně o 12 % nad míru inflace. Toto rychlé zvyšování PF by bylo nutné provádět v letech 2016–2031. Po této době by byl odvod do PF zvyšován již jen o míru inflace a míru mzdové inflace. V roce 2031 by bylo dosaženo přibližně stavu samofinancování a od té doby by odvod do PF rostl pouze inflačně, případně by byl upravován podle okamžitých podmínek v ČCE, viz obr. 18.

Model C představuje příklad nejpomalejší cesty k samofinancování. Pro financování platů kazatelů je použita klesající dotace i postupně celá restituční náhrada. V období počátečního relativního přebytku financí je vytvářena rezerva, jejíž výnos je opět použit pro platy kazatelů.

Ostatní projekty nejsou zcela opominuty. Ročně je používáno 6 mil. Kč (přibližně 8 % restitučních náhrad) pro projekty mimo mzdový systém. Při zachování počtu kazatelských úvazků, 1% výnosu fondů nad inflaci a 1% růstu mezd nad inflaci lze rovnováhy dosáhnout přibližně při 5% růstu PF ročně, viz obr. 16. V prvních letech nashromážděné prostředky, sloužící svými výnosy ke spolufinancování, představují více než 1,1 mld. Kč v hodnotách roku 2013, viz dvojitá čára na obr. 19.

Model D představuje příklad kompromisní cesty k samofinancování. Pro financování platů kazatelů je použita celá klesající státní dotace a polovina restituční náhrady. V období počátečního relativního přebytku financí je vytvářena rezerva, jejíž výnos je opět použit pro platy kazatelů. Druhá polovina restituční náhrady bude použita pro výdaje typu diakonických a rozvojových projektů.

Při poklesu počtu kazatelských úvazků o 1 ročně, 1% výnosu fondů nad inflaci a 1% růstu mezd nad inflaci lze rovnováhy dosáhnout přibližně při 6% růstu odvodu do PF ročně, viz obr. 20. Stavu samofinancování by bylo dosaženo až po roce 2045.

V prvních letech nashromážděné prostředky, sloužící svými výnosy ke spolufinancování, představují více než 570 mil. Kč v hodnotách roku 2013, viz. obr. 16 – čárkované křivky.

Před církví tedy stojí úkol jednu ze základních cest k samofinancování vybrat, postupně upřesnit, rozpracovat a realizovat. Tento úkol představuje nejen racionální finanční úvahu, ale i hluboké zamyšlení nad životem a prací každého sboru i celé církve.

Pavel Stolař, člen synodní rady