Český bratr 4/2013.

K restitucím

Aktuálním tématem debat na všech úrovních života naší církve je přijetí zákona o majetkovém vyrovnání státu s církvemi a náboženskými společnostmi a hlavně jeho dopady na život sborů. Obrátili jsme se na několik odborníků z Českobratrské církve evangelické, kteří se zapojili do různých diskuzí a jsou známí svým názorem. Každý klade důraz na jiný aspekt restitucí, každý vidí jinde nebezpečí či požehnání. Český bratr položil těmto osobnostem stejné otázky. Někdo odpověděl přesně na ně, jiný se jimi nechal inspirovat k souvislému textu. V tomto čísle přinášíme reakce prvních dvou, další budou následovat v příštím čísle.

Položené otázky:
1. Co vidíte dobrého na církevních restitucích?
2. Co na nich vidíte špatného?
3. Jak se odluka církve od státu dotkne života sborů?
4. Co mám a mohu jako člen ČCE  – farář, kurátor, řadový člen – dělat?

Tomáš Vítek
farář v Horních Dubenkách, člen Strategické komise k tématu života církve v nových podmínkách

1. Pro církev je to dobrá příležitost udělat změny k lepšímu. Ať chcete či nechcete, když se značně mění vnější podmínky, musíte i vy udělat změny. A výrazný pohyb peněz vždy aktivizuje i pohyb v ostatních oblastech činnosti. Najednou musíte odpovědně plánovat svoji budoucnost – tedy dělat něco, co za dlouhodobě pevného financování  nemusíte. Z tohoto důvodu vidím víc dobrého pro (obratově či početně) malé sbory. Velké sbory pod tímto pozitivním tlakem tolik nebudou. Možná ho ani nepotřebují? Dobrým efektem je, že když je třeba mluvit o penězích, není to nikdy jen o penězích!

2. Na odluku se církev reálně připravovala již v první půli devadesátých let. Najděte si oběžníky a sborové dopisy z let 1993 až 1996 a uvidíte, že po skoro dvaceti letech řešíme totožné otázky a kreslíme stejné grafy. Tehdy byl mimo jiné založen personální fond (PF). Žel se odvod do PF od roku 1998 reálně zvyšoval jen dvakrát. Aktivování sborů se tak díky dlouhé časové prodlevě uchlácholilo. Ale to se nesmí stát výmluvou.
Oříšek finanční náhrady se dá rozlousknout jasnými kroky. Třeba: uspokojit sbory, kterým není možné navrátit ty kousíčky, co měly, a „zbytek“ účelově zavázat pro sociální služby, školství či zahraniční rozvojovou pomoc. Na mzdy tu náhradu po sedmnácti letech potřebovat snad nebudeme – to by to s námi bylo moc špatné!

3. Sbory, které již dnes nemají aktivní jádro, nebo mají farářskou práci za jedinou reprezentaci života sboru, budou časem bez stálého kazatele. Část sborů změnu financování tolik nepocítí. Zbývající část – a já věřím, že je to ta největší část – posílí svoji činnost a zaktivizuje se. Ti, kdo chtějí samostatný sbor a mají vůli něco dělat pro sebe i pro druhé, tak se víc zapojí.
V roce 1919 se ustanovila též nová církevní pokladna, ČCE zdědila obrovský schodek. A z roku na rok se po církvi leckde zdvojnásobil (!) výběr saláru. Vládlo poválečné nadšení, ale bylo taky dost draho.

4. Kdo si stěžuje, bojí se a cítí se být malým, nechť má víru. Nechť včas nahlédne, že problém tkví v jejich sboru a ne někde nahoře. A nikdo zvenčí jim nepomůže jenom kvůli tomu, že jsou malí a bojí se. Dá se spočítat, že existence samostatného sboru je dobře možná v počtu několika desítek živých lidí, z nichž vždy aspoň šest sedm budou tahouni, iniciátoři, plánovači, aktivní dobrovolníci – chcete-li: třeba presbyteři. Musí v něm být zastoupeno asi víc věkových skupin. Výpadek jedné generace se dá přežít, u dvou a více už je to téměř nemožné.
Na několik let bych preventivně zakázal slovo ‚solidarita“, protože je jí v církvi dost! Někteří si toho neváží a pořád vymýšlí, jak něco nejde. V PF je dnes solidarita až 32 %, desítky procent v předpisu repartic, v Jeronymově jednotě a jinde. Míň automatické solidarity, míň stěžování, víc práce, víc využitých možností, víc dobrého zvěstování, víc aktivních lidí. Po „vysočinsku“: Kdo si moc stěžuje, tomu patří ubrat. Ti ostatní sami tuší, co mají dělat a jistě již dnes plánují, projektují (a platí hned desátky) a věří.

Tomáš Molnár, farář v Trutnově

Unum necessarium

Snad nebude vadit, když nechám konkrétní otázky položené redakcí jakoby stranou.
Pokud ústavní soud nerozhodne jinak, je otázka náhrad a vyrovnání s církvemi hotová věc. Jak vše proběhlo, zda nedostala demokracie a právo na frak a zda se naše církev své demokracie nezřekla a nezříká celým průběhem tohoto procesu, nechám na budoucí vyjádření historiků a nenechám si více nadávat do hysteriků.

Jen jedno se mi chce říci: církev je zde proto, aby se ve všem řídila a ve všem svém jednání nechala určovat jediným hlediskem, a to tím nejzazším, kterým je království nebes. Hledání království nebes je také tím, co jsme zdědili po předcích – vše ostatní jsou jen formy a přirozená náboženskost – věci dobově podmíněné a proměnlivé. V žádném případě nemůže být pravým dědictvím po otcích tu hektar lesa, tu louky.

Je snad každému křesťanu jasné, že toto nejzazší hledisko je zároveň hlediskem nejbližším, konkrétním, týkajícím se jednotlivých a naprosto dnešních postojů a počinů. Království nebes je totiž něčím, co je mezi námi – uprostřed nás, přičemž toto „uprostřed“ nevnímejme jako uzavřenou komunitu církve, ale jako vztah obecně lidský – mezi mnou a kýmkoli dalším. Tedy mezi mnou coby křesťanem a námi coby křesťany a lidmi světa, co chtějí košili, a my jim, jako následovníci Kristovi, který nahý zemřel na kříži, pro toto království mezi námi dáme i plášť. Že požadavek košile je nespravedlivý z hlediska obecného práva, nepochybuji. Církev používá v tomto pojetí majetek, ale jen tak, že si činí přátele, totiž ty, kteří budou blízko, aby mohli slyšet její zvěst a viděli její činění, totiž zvěst a činění království nebes. Všechno ostatní, co církev potřebuje, jí pak bude přidáno.

Stává se ovšem, a dějiny církve o ničem jiném skoro nejsou, že církev onen příliš daleký výhled ke království nebes zastře a má jej za nereálné snílkovství. Všemu předřadí své vlastní bytí a svou instituci ve falešném domnění, že tím je právě reálně dnešní a tudy že dosáhne trvalosti. Proto vztáhne ruku, či se nechá svést ke vztažení ruky po pokladech světa hodnoty většinou nevelké a nevalné. Vydá se s nimi na cestu rzi, molů a červů, zlodějů, co se „prokop – ávají“ a inflace a devalvace a zákonitostí zcela jiných a temných, než aby v nich zahlédla byť jen záda Krista Pána. Tvrdit, že tyhle peníze chce použít vlastně pro chudé je asi tak pošetilé, jako pohoršení nad vylitým olejem na nohy Ježíšovy a snaha ospravedlnit třicet stříbrných. Oprávněný strach je o takovou církev, protože sejde tím a s tím, čím zachází, jinak řečeno, odejde cestou všelikého těla. Mine se s cílem a smyslem – královstvím nebes a upne se k věcem časným, a to i vzhledem k projevům své zbožnosti. Ti, ke kterým byla poslána v konkrétní čas a v konkrétním místě ji neuvidí a neuslyší, protože ji už prokoukli a seznali ji lehkou.
Co dělat? Činit pokání a věřit evangeliu = hledat království nebes.

Připravila Daniela Ženatá