Český bratr 12/2012.

Vánoce jsou poznamenané podivnou dvojznačností. Na jedné straně jsou to bezpochyby ústřední svátky celého roku. My křesťané sice protestujeme a upozorňujeme na to, že v centru naší víry jsou přece velikonoce a nikoli vánoce, avšak to je – cimrmanovsky řečeno – to jediné, co s vánočním monopolem můžeme dělat. A tak se nakonec i my přizpůsobujeme a o velikonocích už nám na slavení nějak nezbývají síly.

Na druhé straně ovšem pozoruji, že se dnes na vánoce upřímně těší snad už jen děti. Už někdy od října si lidé – vcelku oprávněně – stěžují na nezbytnou reklamní masáž, která z radostné události už dávno udělala jen výnosný obchod. Komercionalizace vánoc se pak stává vhodným terčem kritiky kazatelů, rozčarovaných z toho, že lidé ve svátečním shonu nestíhají zajít na bohoslužby.
Řada lidí očekává tyto svátky s obavou, že budou zase sami, bez svých blízkých, kteří buď zemřeli, nebo si na ně neudělají čas. Místo vánočního světla vstupuje do lidských srdcí tíseň. Ze všech stran přikazované veselení způsobuje pravý opak: smutek, nervozitu, pocit prázdnoty. Naštěstí vše na tomto světě má svůj konec, a tak i vánoční svátky nakonec vyšumí spolu se silvestrovským šampaňským, vystřídány rozčarováním, že opět dopadly jinak, než jsme si představovali.

Nechuť k rituálům
Vánoce jsou v naší kultuře možná posledním velkým rituálem. Rituály ovšem u nás mají dlouhodobě špatný zvuk. Příčin je celá řada. V euroamerické civilizaci souvisí ústup rituálů s celkovou individualizací života. Každý si chce svůj životní příběh utvářet svobodně a po svém; vadí nám, když nám někdo diktuje, co a jak máme dělat. Rituály naopak představují pevně daný řád, jsou založeny na opakování něčeho neměnného. Navíc jsou výrazem tradice vůči níž už málokdo pociťuje úctu, protože požadavkem doby je přece inovace a flexibilita.
Rituály připouštíme nanejvýš tehdy, když si je můžeme přizpůsobit vlastním potřebám, „ušít si je na míru“. Tím ovšem do jisté míry ztrácejí svou podstatu, protože je nutné je vždy znovu „vymýšlet“. Opakování úkonů, které kdysi dávno vymyslel někdo jiný a my už jim dokonce ani ve všech ohledech nerozumíme, pokládáme za neupřímné a neautentické. Rituály proto vnímáme jako cosi vnějšího, povrchního a zautomatizovaného. Ustáleným spojením „prázdný rituál“ se dnes dá s úspěchem pohanět jakékoli ritualizované jednání: evangelíci takto pohrdavě označují katolické obřady, nevěřící zase všechno křesťanské.

V postkomunistických zemích je ovšem odpor vůči rituálům zakořeněn ještě hlouběji. Máme zlé zkušenosti s masovými státními oslavami, které nebyly ničím jiným než demonstrací vládnoucí moci a ideologie. Staly se nástrojem, jak lidi zestejnit a připomenout jim, že jsou jen ovládané stádo, nerozlišená masa, která se poslušně podřizuje režimu. Zdá se, že do demokratické a pluralitní společnosti se (přinejmenším státní či celospolečenské) rituály moc nehodí. Pokud už něco společně slavíme, pak nejlépe spontánně, neorganizovaně, třeba návrat vítězných sportovců domů (mimochodem: právě v oblasti sportu množství rituálů se ještě uchovalo). Když k tomu připočteme – taktéž v komunismu přiživenou – nechuť se organizovat a být součástí institucí, nemůžeme se divit, že lidé ke své víře církev s jejími rituály nepotřebují.

V poslední době se ale ukazuje, že rituály zůstávají navzdory všemu trvalou součástí našeho lidství. Svoboda jedince, která je od dob osvícenství vynášena do nebes, má totiž také svou odvrácenou tvář: žijeme ve světě, který klade veliké, přetěžující nároky na naše rozhodování, na vlastní úsudek a improvizaci. Protože nic není pevně dáno, nemáme po ruce ani žádné modely chování, které by nám naše rozhodování usnadnily. Vše je dovoleno, ale my si nejsme jisti, co nám vlastně prospívá. Ve složitém a nepřehledném světě si nedokážeme udělat v každé chvíli vlastní kompetentní úsudek a odpovědně se rozhodnout. Narůstá volání po jasných a jednoduchých řešeních, která schopní manipulátoři samozřejmě mají ihned po ruce.

Probouzející se zájem
Proto rovněž pozorujeme probouzející se zájem o rituály, jež našemu jednání poskytují pevný rámec, a tak náš život „odlehčují“. Již od útlého věku nám pomáhají členit a rytmizovat čas (vzpomeňme jen na „uspávací“ rituály dětí!) a pomáhají přemostit přechody mezi různými obdobími. Klíčovou úlohu sehrávají rituály v životních krizích, například při smrti někoho blízkého. Stabilizují, orientují, poskytují slova tam, kde naše řeč selhává. Silné emoce jsou v nich usměrňovány tak, aby se staly snesitelnými a nepohltily nás. Ukazuje se tedy, že opakování, rutina a symbolické akty, které vypadají jako vnější reglementace života, vůbec nemusejí být vzdáleny vnitřnímu prožívání, nýbrž naopak k takové účasti zvou.

Společně prožitý čas naplní obsah rituálu
Jestliže se vánoce pro mnoho lidí staly jednou velkou zátěží, pak to možná svědčí o tom, že se jejich rituální dimenze vytratila. Dostaly se do zajetí nemilosrdného tlaku na výkon, prorůstajícího do všech oblastí našeho života. Zdá se, že uspokojivé prožití vánoc je podmíněno splněním mnoha povinností, z nichž ta nejtěžší je povinnost radovat se.
Myslím, že úkolem nás věřících nemusí být jen vysvětlovat našemu „pohanskému“ okolí, co že to vánoce vpravdě znamenají. Prozatím stačí, když jim za vším balastem bezduchého „musu“ pomůžeme znovu objevit vánoční rituály.
To neznamená romantický návrat k lití olova, ale především soustředění na to, co stmeluje a posiluje lidské společenství. Například rituál společného stolování, které se stalo v našich nabitých a individualizovaných programech malým zázrakem. Nejde tolik o to, co komu dáme, ale kolik času jsme schopni strávit spolu při různých zdánlivě neefektivních a bezúčelných činnostech, jako je třeba společné zdobení stromku, procházka nebo zpívání. Není nutné se na povel veselit, ale vyhledat toho, kdo je sám nebo ztrápený, a pozvat ho ke stolu. Je neobyčejně osvobodivé místo mytí oken navštívit někoho, komu jsme už dávno chtěli říci, že ho máme rádi, ale nějak k tomu nebyl čas nebo odvaha. Plný diář rozděluje, rituály spojují. A patří k nim třeba i návštěva půlnočních bohoslužeb. Nevysmívejme se „jednoročákům“. Možná nechápou, že vánoce jsou především svátky narození našeho jediného potěšení v životě a umírání, ale pokud si našli čas se chvíli ztišit, nic „užitečného“ nedělat a pobýt se svými blízkými, pak už o této radosti něco tuší.

Ondřej Kolář, farář v Praze-Kobylisích