Český bratr 11/2012.
Příznačně na den české státnosti v pátek 28. září 2012 se konalo v domku Na Sboru v Kunvaldě vzpomínkové odpoledne spojené s ekumenickou bohoslužbou při příležitosti 555. výročí založení Jednoty bratrské.
Vyrazily jsme s kamarádkou Danou na dlouhou cestu z Vysočiny už čtyři hodiny před konáním akce, ale přesto jsme přijely, až když už místostarostka městyse Kunvald Jana Trejtnarová vítala přítomné a omlouvala hlavního organizátora celé akce – senátora Petra Šilara, který prý včera česal hrušky, spadl ze stromu a zlomil si dosti komplikovaně nohu. Úvodního přivítání se zástupně a velmi zdatně zhostil starosta Kunvaldu Josef Paďour. Připomenul dobu před půltisíciletím, kdy pro naše předky byla otázka svobodného vyznání tak důležitá, že je vedla k založení Jednoty bratrské a časem i k odchodu z vlasti. Bohoslužbu vedl náměstek synodního seniora Pavel Kašpar, z Písma četla a úvodní modlitbu přednesla farářka z Letohradu Jiřina Kačenová. Bohoslužebné shromáždění modlitbou zakončil katolický farář z Neratova Josef Suchař.
Pavel Kašpar ve svém kázání připodobnil odcházení Abrama, který zaslechl Boží volání k odchodu z Cháranu, k odchodu skupiny kolem bratra Řehoře z Prahy. Tato skupina se pak pokusila vybudovat církev čistou, mimo ruch společnosti v Kunvaldu. Místostarostka Chocně a zastupitelka Pardubického kraje Věra Rybová zdůraznila ve svém pozdravu potřebu orientace na pravé životní hodnoty, které ekonomický růst a zvyšující se spotřeba nemohou nahradit.
Domek Na Sboru v Kunvaldu prošel během půlstoletí mnohými proměnami – od původního kostelíka přes bratrskou a následně katolickou školu. V roce 1929 zakoupila nemovitost od soukromého majitele Českobratrská církev evangelická a přebudovala jej na památník Jednoty bratrské. Domek však nežije pouze jako muzeum, ale slouží také jako místo ke scházení Společenství křesťanů Kunvald pod vedením Václava Dobiáše. Jeho členové se také postarali o hudební doprovod celého slavnostního odpoledne spolu se skvělými houslisty ze Základní umělecké školy ze Žamberka. Když jsem odjížděla do Kunvaldu, představovala jsem si, že se zde sejdou velké zástupy lidu, které hrdě vzpomenou našich statečných předků. Říkala jsem si, že by bylo pěkné, kdyby nás bylo 555. Skutečnost byla jiná – těch pět set se někde opozdilo a dorazilo nás jen pětapadesát. Bylo mi to líto, ale moudrý katolický farář poznamenal, že je úžasné, že přišlo tolik lidí, aniž by je někdo nutil. Kam se nám ale vytratila hrdost na naše kořeny? Copak se dnešní bohatá společnost opravdu myslí, že je nepotřebuje, že se bez nich obejde?
Odjíždíme s kamarádkou Danou domů s radostí v srdci z návštěvy kouzelné části naší vlasti a setkání s milými lidmi, ale zároveň pocitem silného smutku z krajiny, kde odcházení je snad smutnou tradicí – nejen bratři z Jednoty bratrské byli nuceni odejít, ale po 285 letech museli zdejší pohraničí opustit také tisíce sudetských Němců. V nedalekém Neratově žilo před válkou tři tisíce pět set lidí, po odsunu jich zde zůstalo čtrnáct! Dnes je obci asi šedesát trvale bydlících obyvatel a farář Josef Suchař zde odvádí ohromné množství práce; opravou místního katolického kostela vzkřísil kdysi slavné poutní místo. Kostel, ze kterého po válce zbyly jenom obvodové zdi, se po náročné rekonstrukci proměnil v prosté, majestátní a mystické místo se skleněnou střechou, jakou těžko můžeme vidět někde jinde. Neratovský kostel povstal z prachu úpornou snahou mnoha lidí. Naštěstí se nerealizovala jeho demolice, přestože jakýsi soudruh prohlásil: „Není možné, aby tato ruina hyzdila socialistickou krajinu. Je potřeba ji zbourat a kamení použít na zpevnění lesních cest.“ Naopak. Vybudováním chráněného bydlení pro osoby s lehkým mentálním postižením malá obec ožívá – někteří nacházejí práci, jiní životní naplnění.
Ale připozdívá se, musíme vyrazit domů. Kousek od Neratova nás zaujme malý katolický kostelík, jediná stavba, která zůstala po kdysi živé obci Vrchní Orlová, s velmi půvabným, i když zašlým interiérem. Stmívá se a skupina mladých lidí se zde připravuje ke koncertu – všude jsou svíčky a květinová výzdoba, jen lidé dosud žádní. Moc nás s kamarádkou mrzí, že nemůžeme zůstat, ale čeká nás dlouhá cesta nocí zpět na Vysočinu. Domů si nakonec odvážíme veliké potěšení – vědomí, že jsou mezi námi mladí lidé, kteří nechtějí jenom brát, ale umějí také dávat a předávat dál. Že jejich snaha má smysl, o tom svědčí již zpola opravená střecha kostelíka. A z těch mladých lidí, kteří se snaží oživit místo, které sice nemá příliš pro koho žít, ale spolu s okolním hřbitovem je svědkem dřívějších lidských radostí, zápasů a tužeb, z těchto mladých lidí dýchala taková radost a naděje, že se nám loučilo opravdu velmi těžko. Ale určitě se sem vrátíme. A až budete příště plánovat dovolenou, nezapomeňte na Orlické hory s Kunvaldem a Neratovem.
Eva Zadražilová