(ČB 11/2021) Práce synodní rady je z velké části prací na jednom z úseků dlouhého procesu. Navazovali jsme na to, co udělaly synodní rady před námi. Z toho plyne, že řada věcí či událostí nám byla v nějakém stavu svěřena a na nás bylo dílo buď dokončit, nebo udělat zase část a předat dál ku dalšímu zpracovávání a zlepšování nové synodní radě.
Obecně – pokračovali jsme v procesu dospívání církve po roce 1989. Jak v rozhovorech a přípravě přechodu na finanční nezávislost na státu, tak také v podporování proměny naší mysli. Měli jsme či ještě v sobě máme totiž docela hluboko mindrák menšiny, která je stále v pohotovosti ku obraně svých pozic. Stále se učíme žít svobodně. Nejsme ničí třídní nepřátelé, není žádná institucionalizovaná moc, která by nás hodlala zahubit. Jak naše církev bude vypadat, jak budou žít sbory, kolik budeme mít farářů, záleží jen na nás. To musíme vzít více za své a nebát se toho.
Jsem rád, že je mnoho projevů života církve, které dokládají, že se nám to daří. Existují sbory, kde se slovo Boží řádně zvěstuje a lidé rádi a vděčně přicházejí. Myslím, že přibývá shromáždění, po jejichž skončení si jen tak broukneme, dobrý, jsem rád, že jsem tu dnes byl.
Mám radost z precizní práce ústřední církevní kanceláře. To, že důležité pozice jsou obsazeny výtečnými lidmi, není samozřejmé. Raduji se z vydání evangelického zpěvníku, z poctivé a dobré práce Diakonie a škol Evangelické akademie.
Jsem rád, že jsme přijali strategický plán. Jsem docela hrdý na to, jak jsme zvládali období pandemie. Jistě, s odstupem vidíme, že některé věci šlo řešit lépe, ale jen kdo nic nedělá, nic nepokazí.
V našem funkční období jsme si užili různých výročí, to byla práce navíc pro synodní radu i pro ÚCK.
Co se nedařilo, co mně vadilo? Vadilo mi zjednodušující nálepkování. Bez bližších znalostí přilepíme nálepku tradiční nebo konzervativní sbor, výborný nebo děsný farář, krmíme představu, že v Čechách jsou sbory na vymření, zatímco na Moravě jen kvetou. Myslím, že si tím ubližujeme a komplikujeme vzájemné domlouvání. Z více než stovky návštěv sborů dosvědčuji, že stanovit obdobná zjednodušující měřítka není možné. Konzervativní sbory se vyskytují na Valašsku i v Brně a Praze, zrovna tak jako se v těchto místech vyskytují sbory moderní a akční. Situace např. v severních Čechách je svízelná, ale v něčem paradoxně jasnější a lépe uchopitelná. To, co už v severních Čechách vědí, ještě nevědí v některých moravských sborech. Že totiž záleží na nich a že bez víry a s pěti stovkami saláru ročně prostě samostatným sborem s farářem za nějaký čas nebudou.
Nevadila mně kritika ať mé osoby, nebo synodní rady, nebo ÚCK. Není to příjemné, ale myslím, že jsme byli schopni kritiku přijmout. Vždyť každý vrcholný orgán má už ve svém základním nastavení, že bude kritizován. Vadilo mně laciné obviňování bez ověření faktů, bez snahy přečíst něco od začátku do konce, zalistovat církevními řády, podívat se na usnesení synodů.
Těžce jsem nesl hrubosti, které museli vyslechnout pracovníci ÚCK, kteří vlastně plní zadání synodů a synodní rady. Hodně se zadíraly pod kůži zjednodušující soudy, které užívají slůvka nikdo, nikdy, všichni, každý, vždycky atp. V drtivé většině byla tato tvrzení nepřesná a zraňovala nevinné.
Nové synodní radě předáváme církev v situaci, kdy po desetiletích rozhovorů a příprav, jak to bez těch státních financí uděláme, nastává čas činů. Čas slučování, rušení a snad i rození nových sborů. Nerad užívám termín malý sbor, co když se pletu a málo lidí dělá dobrou práci? Spíše máme sbory, které splňují kritéria pro svou samostatnost, a sbory, která tato kritéria nesplňují. Od poloviny devadesátých let existuje několik pokusů tato kritéria stanovit, naposledy je stanovil synod v roce 2018. V současnosti pracujeme na ještě větší přehlednosti těchto kritérií, věřím, že synodu v roce 2022 budou předložena.
Synodní rada v součinnosti s ÚCK a mnoha moudrými lidmi z církve připravuje půdu pro vznik tzv. regionálních sborů. Nebudu zde rozvádět, oč jde, materiálů k tomu je dost, například rozhovor na našem webu. Je to jedna z možností, jak mohou být sbory spravovány. Je to pomoc pro řešení problémů sborů, které kritéria pro svou samostatnost nesplňují. Jen těžko se nám však daří prolamovat nedůvěru k tomuto dílu. Myslím, že problém tkví v tom, že každou změnou, ať sloučením, regionálním sborem, nebo jiným řešením, prostě něco ztratíme. Něco však získáme. Jako když k tomu, kdo je v nouzi a hrozí mu utonutí, přijede záchranný člun a dotyčný jej odmítne, že chce jiný, lepší, větší, že se mu do toho, který připlul, všechno nevejde. No, skutečně nevejde. Ale pořád lepší odplout s málem než utonout. Avšak, jak píšu na počátku, stále ještě je vše v našich rukách, hlavách, srdcích, v naší víře, ještě pořád se s tím dá něco dělat, stále je čas na modlitby, zázraky, konkrétní činy.
Vážím si práce laiků, kurátorů, varhaníků, učitelů nedělní školy, všech, kdo nejsou vůči svému sboru neteční. Vážím si práce farářů a mám o ně strach, aby snad na ně neútočilo více skepse než naděje. Jsem vděčný za službu kaplanů v nemocnicích, věznicích, armádě.
Nové synodní radě bych doporučil nebát se omezovat počty toho, co koná, nebát se říci – ne, to už nezvládneme. Jsem přesvědčen, že podstatná je kvalita, ne kvantita.
Závěr? Patříme k sobě. Od Aše po Pozděchov. Hledejme vynalézavě, jak o sobě více vědět, jak se více navštěvovat, jak odstraňovat předsudky, které v nás možná vězí hlouběji, než tušíme. To pomůže všem nám, momentálně zdatnějším i momentálně vadnoucím.
Přeji vše dobré, Daniel Ženatý