(ČB 10/2021) Záleží na tom, jestli ta představa má být realistická, nebo ne. Ráda bych bydlela v nějakém domku na vesnici, měla kočky, pěstovala zeleninu na zahradě, měla blízko do přírody, děti a vnuci by nebydleli moc daleko a s manželem bych se těšila z posledních roků života. Ale tohle se mi spíš nestane. Ráda bych tedy měla dobré vztahy s rodinou, která by nebydlela na druhém konci republiky a která by mi mohla a chtěla v případě nouze pomoct. To je doufám realističtější představa.
Tereza Pudlovská, studentka
Nemyslím si, že bych jeho podobu mohl svými silami nějak zásadně ovlivnit. Možná budu čilý a společenský stařík, možná mě budou užírat nemoci a samota, protože moji bližní budu mít svých vlastních starostí nad hlavu. Větším dílem je to věc náhody. Proto si svoje stáří nijak konkrétně nepředstavuju, spíš se duševně chystám na to, že budu muset čelit něčemu nečekanému, a ne vždy radostnému. Znamená to už teď posilovat jakousi „mentální samostatnost“ – abych si co nejdéle udržel živý zájem o reálný svět okolo sebe.
Adam Šůra, pracovník Diakonie ČCE
„Pokud chcete rozesmát Boha, řekněte mu o svých plánech.“ Ale dobrá, zkusím to. Určitě mám své sny, touhy, představy a cíle. Je dobré je mít. Současně je ale potřeba přijímat to, co je, a přizpůsobovat se tomu, co přichází. A tak si tedy představuji… Že se stáří dožiju. Budu aktivní, společenský, sportující, na cestách za poznáním. Pokud o to budou mladí stát (asi nebudou), budu jim, nezkušeným a začínajícím, radit, jak na to. Pokud o to budou mladí stát (asi nebudou), budu s nimi trávit čas. A vůbec, kdy začíná stáří? Podle studie japonské gerontologické a geriatrické společnosti se prý termín „starý“ vztahuje na osoby mezi 75 a 89 lety. Tak to vypadá, že mám ještě nějaký čas, abych to lépe promyslel.
Lukáš Kuboň, advokát
Upřímně řečeno – nepříliš růžově. Péče o osoby seniorského věku je mojí dlouholetou profesí a blíží se doba, kdy se role obrátí a budu to já, kdo bude pomoc potřebovat, a dost možná se budu muset vyrovnávat se změnami a ztrátami všeho druhu. O stáří se moc nemluví, jako kdyby mládí, dynamika, výkon, rychlost měly přednost, a přece je přirozené, že žijeme, pracujeme… a stárneme. Bude-li mi dopřáno do stáří dojít, ráda bych si zachovala co nejdéle samostatnost a aktivitu.
Libuše Rozbořilová, pečovatelka a osobní asistentka
Snažím se nic si moc nepředstavovat. Život mě fakt často překvapuje tím, jak si jde dost mimo moje plány a představy. Ohledně stáří (vedle velmi osobních myšlenek, týkajících se mého muže, dětí a dalších milých) mám spíš asi přání. Moc bych si přála být k stáru moudrá. Aspoň trošku. Necpat svému okolí své zkušenosti, postoje, názory a pravdy na všechno a na všechny. Stará, pokorná, smířená, moudrá, vtipná ženská s nadhledem… To by se mi líbilo.
Marta Židková, evangelická farářka
První reakce – čtu si s vnoučaty knížku – miluju čtení knížek s dětmi! Ale co když vnoučata přijdou dřív než mé stáří? A přijdou vůbec? Tak jinak: Ráda bych se viděla na verandě přízemního domku v houpacím křesle s knížkou v ruce. Jenže nemám ani ten domek ani to křeslo. A vlastně – vydržela bych v něm vůbec? Zmizí ve stáří to neustálé nutkání něco dělat? Já vážně nevím. Můžu nad tím ještě nějaký ten rok přemýšlet, prosím?
Daniela Bednaříková, učitelka němčiny a nedělní školy
Jana Plíšková, pexels.com