(ČB 9/2021) Při názvu tématu tohoto čísla se mně vybavila vzpomínka. Bylo nám kolem třiceti let, měli jsme malé děti. Matka mého muže zjistila, že se v našem sboru setkává střední generace a nabídla se, že nám pohlídá naše předškolní děti, abychom mohli na „třicátníky“ jít. Přišli jsme na faru, zaklepali na dveře, za kterými jsme slyšely hlasy, po pozvání dále jsme vstoupili. Kolem stolu byli shromážděni bratři a sestry ve věku mezi 50 a 70 lety. „Dobrý den, prý je tu někde setkání třicátníků, můžete nás prosím nasměrovat?“ zeptala jsem se. „No to jste tady správně,“ přivítal nás bratr farář. Ze slušnosti jsme zůstali. Další hlídání dětí již nebylo potřeba.

Kdo je střední generace? A co nabízí této generaci naše církev? Běžně se za střední generaci považují lidé ve věku 40 až 60 let, někdy se zahrnují do této skupiny i ročníky mladší, třicetiletí, nebo naopak starší, do 65 let. V každém případě to jsou lidé v produktivním věku, jsou zaměstnaní nebo podnikají, aby zajistili své rodiny. Mají malé nebo odrostlé děti, ti starší se radují z vnoučat. A především v dnešní době jsou velmi vytíženi jak svou prací, tak při zajišťování vzdělání dětí a vnuků a jejich volného času. Žijí velmi uspěchaně s počítači, mobily, sociálními sítěmi. Někteří pečují o své staré rodiče. Mají čas ještě na něco jiného než na práci, rodinu, případně koníčky?

Vyrostla jsem v tradiční křesťanské rodině. Bylo samozřejmé v neděli chodit na bohoslužby, v týdnu na biblické hodiny, zpívat v pěveckém sboru, účastnit se dalších sborových akcí, např. výletů, společných Silvestrů apod. Jezdila jsem na lesní brigády, na kurzy mládeže. Vše „sborové“ bylo na prvním místě, měli jsme jasně dané priority. V tomto duchu jsme vychovali i naše děti. Přáli jsme si, aby šly po stopách prarodičů a nás rodičů. Měly to již lehčí, protože nemusely prožívat to, co my v reálném socialismu. Našly si svoji cestu. Přišla svoboda, společný nepřítel byl odstaven a my, vyrostlí v církvi, jsme se domnívali, že nyní se budou do kostela hrnout davy. Jak vidíme, situace je jiná a počet členů ČCE naopak ubývá. Vnímám, že se církev, resp. sbory mění, zrovna tak, jako se mění společnost. A je to přirozené. Lidé církve opouštějí tradici. Mění se i role manželek farářů, s tím souvisí např. odchody mladých farářů mimo církevní službu. Kde děláme chybu? Co můžeme nabídnout střední generaci, která je tak vytížena? A co ta generace vlastně od církve a od sboru očekává?

Ti, co v církvi vyrostli, hledají ve víře v Boha to, co sami přijali a snaží se to předávat dál, jsou aktivní. To jsou ti „tahouni“ z řad „našich“. Mají svůj kostel rádi, účastní se bohoslužeb a dalších sborových programů. Někteří žijí svojí vírou doma, sbor nepotřebují. Nedávno nám muž ve středním věku, když jsme jej s manželem zvali na bohoslužby, řekl: „Potřebuji se alespoň jeden den v týdnu vyspat, když od pondělí do soboty vstávám v pět hodin a v týdnu nemám vůbec čas.“ Přicházejí ale do kostela nebo na faru jiní, hledající hodnoty, toužící po kotvě, autoritě, která je bezpodmínečně přijme. Nejsou zatíženi tradicí církve a její minulostí. Tito lidé hledají smysl života a ptají se po Bohu. Nechávají se pokřtít, oddat. Jsou hladoví po lásce a možnosti společného bytí, ale mají jinou představu. Nemají potřebu zúčastňovat se každou neděli bohoslužeb. Chtějí být s rodinou, když v týdnu jsou tak vytíženi. Přitom ale touží po Božím slovu, večeři Páně, atmosféře vzájemného naslouchání, vzájemné opoře, společenství. I když na bohoslužby chodí nepravidelně, chtějí být v bratrské lásce spolu, chtějí někam patřit. Nechávají křtít své děti, protože chtějí pro ně to nejlepší a tuší, že by právě tohle mohlo být ono. Vždyť jinak všechno mají, hmotně jsou zabezpečeni a nic nepotřebují. Vybírají si konkrétní programy, které naplní jejich potřebu. Někdo začne zpívat v pěveckém kroužku, někdo přijde na večer s hostem, další se účastní programů určených dětem a děti přivede i na program určený seniorům. Je to dobře? Je to špatně? Je to hlavně jinak, než jsme byli zvyklí.

Hodně záleží na osobnosti faráře, na jeho charismatech, na schopnosti oslovit. Troufám si říct, že i na jeho manželce. A také na funkčním staršovstvu a řekněme na sborovém zázemí. Ti všichni mají možnost dění ve sboru ovlivnit. Vyžaduje to ovšem čas a určitou osobní oběť. Nemohou však jinak, dělají to ze své víry a lásky k Bohu a k lidem. V každém sboru, kde jsem působila, byla nabídka pro střední generaci jiná. Vždy se ale musel najít iniciativní člověk, který přišel s návrhem, nápadem. Nadchl další lidi a vše rozhýbal. Mám dobrou zkušenost s fungováním komunitních center, která působí v sídle sboru. U tradičních evangelíků jsem zprvu trochu narazila, protože přece toto všechno dělá sbor. Po dohodě s mělnickým staršovstvem jsem s tím ale začala i tady znovu.

Založili jsme komunitní centrum Husův dům, z.s. Projekty „nebiblického“ charakteru, jako jsou události kulturní, vzdělávací, diakonické a další, organizuje komunitní centrum v úzké spolupráci se sborem, a co je taky velmi důležité, leccos i s městem Mělník, za jeho finanční podpory. Projekty jsou určeny členům obou organizací, ale jsou otevřeny občanské společnosti. V loňském roce probíhal ve sborových prostorách projekt komunitního centra „Dveře dokořán – diakonické místo setkávání a podpory“. Jedním z cílů byla nabídka pro uspokojení sociální potřeby člověka – někam patřím, někde je mé místo, někde se mnou počítají. Účastníci mohli být svědky života víry a to neformálně, nenásilně, v přátelské atmosféře. Jedna padesátiletá žena mně v rozhovoru při programu na farské zahradě řekla: „Tady na nás vždy dýchá přátelskost, radost a zvláštní atmosféra pokoje a lásky.“ Co víc si přát? Vždyť Bůh je láska. Možná je toto jedna z cest, jak oslovit střední generaci, a to nejen členy farního sboru.

Eliška Erdingerová, pastorační pracovnice v Mělníku