(ČB 9/2021) Léto skončilo. Pomalu se vracím z prázdnin zpátky do reality všedního dne. Na konci takového všedního dne, plného úkolů a povinností – to už mám všeho nad hlavu – zasednu k večeři, pak si sednu do křesla a naučeným grifem spustím televizi, u které se už, doufám, nebudu muset namáhat s nějakým velkým přemýšlením.

A pak to přijde. Sotva se dozvím, že zítra bude stejně hnusné počasí jako dneska, mi ve zprávách povědí, že „opět nadešel čas vybrat si nové volené zástupce občanů“. Nechci tu nudit s politikou, to sem nepatří. Jen mě zaujala jedna drobnost. Ve zprávách říkají, že polovina mladých vůbec k volbám nechodí. Pak si v rozhovoru starší občané stěžují, že mladí kašlou na budoucnost země, ale pak z nich vypadne, že jim to vlastně vyhovuje – aspoň nebudou volit „ty ekoteroristy a jinou sebranku“. Zprávy se znechucením vypínám. Ale zarazí mě, co jsem vlastně slyšel. Jak je možné, že mě vlastně vůbec nepřekvapuje neúčast mladých na veřejném dění – aspoň tím, že by vhodili jednou za čas lístek do urny?

Pak mi dojde, že nikoho z náctiletých asi nebude zajímat penzijní reforma nebo zemědělská dotační politika (spojení slov, pod kterými si sotva sám umím něco představit). Přitom je spousta „věcí veřejných“, které by mladé podle mého určitě přiměly se o politiku zajímat, jenom o nich nikdo na nejvyšších místech nemluví (proč taky, když penzistu, tedy každého třetího voliče, budou spíš zajímat právě ty důchody?). A pokud ano, dočkáme se většinou jen ujištění, že se s tím výhledově začne něco dělat. Jako bychom zamrzli u potíží, kterým mladí jistě také dávají váhu (reformu důchodů potřebujeme – už i z toho sobeckého důvodu, aby jednou zbyl i na mě), přesto se jim ale zdá, že jsou problémy mnohem urgentnější. Bylo by výtečné, kdyby se o jejich řešení někdo zasadil a taková témata do politiky dostal. Bez nich totiž mladého člověka přestane to z jeho pohledu „tlachání o ničem“ zajímat a volit nepůjde. V lepším případě se na vlastní pěst pokusí taková témata na veřejnosti otvírat – za to si však vyslouží spíš posměch než podporu, u starších i u vrstevníků.

Doufám, že najdeme cestu, jak vzájemnou nedůvěru ve vztahu politik-prvovolič zlomit. Nejde totiž o nic jiného než o respekt a lásku k druhým. Babičce každou korunu navíc k její penzi přeju. Oba spolu ale chápeme, že peníze se musí někde vzít, a budou tak třeba chybět ve vzdělávání jako investice do těch, kteří to tu po generaci dnešních zákonodárců převezmou. Pokud se ale spolu budeme snažit neklást mezi generace překážky, vzniklé z malicherných sporů, a pokusíme se sobě navzájem porozumět, pak stejně jako ze semínka hořčice vyroste Boží království, vyroste z něj i strom mezigeneračního porozumění. Snad až do nejvyšších pater politiky.

Saša Koukol