(ČB 9/2021) Dnes jsem si vybrala starozákonní příběh z knihy Exodus, z 32. kapitoly, verše 1.- 6. – o porušení smlouvy izraelským lidem. Úvodem příběh krátkce zrekapitulujme.

Když izraelští lidé pod horou Sinaj nedočkavě vyhlíželi Mojžíše, který se dlouho nevracel, obklopili jeho bratra Árona a prosili ho, aby jim zhotovil nějakého hmotného boha, kterého uvidí na vlastní oči, na kterého si budou moci skutečně sáhnout. Áron nakonec ustoupil jejich naléhání a řekl jim, ať přinesou zlaté šperky a cennosti, které mají. Izreaelci tedy shromáždili všechno své zlato. On pak připravil formu, zlato roztavil a odlil z něho zlatého býčka. Izraelští ho prohlásili za svého boha, který je vyvedl z egyptského otroctví.

Netpěliví Izraelci v krátké chvíli zapomněli na to, kdo je jejich pravý Bůh, co pro ně udělal, že on je vyvedl pryč z Egypta a byl s nimi pokaždé, když potřebovali jeho pomoc. Zkrátka a dobře zapomněli na to, proč věří, co jim víra nabízí a dává, v koho věří…

Ovšem zpět k příběhu. Áron vybudoval před býčkem oltář a prohlásil, že zítra bude Hospodinova slavnost. Na druhý den, již od brzkého rána, lidé nosili před oltář oběti zápalné a pokojné a klaněli se zlatému býčku. Oslavy završili hodováním, společným tancem a hraním her.

Ráda bych se zamyslela nad podstatou naší víry. Je pravda, že obecně je snazší uctívat a respektovat něco, co je hmotné, na co si můžeme sáhnout, co vidíme. Jenomže (možná bohužel) přesně tohle víra v Hospodina nenabízí a neposkytuje; není to její podstata. Hospodin není žádná socha – modla, které se můžeme fyzicky dotknout, kterou vidíme. Proto o něm leckdo tvrdí, že je jenom výmysl a že u „té naší víry“ schází nějaký hmotný důkaz. Ale nahradíme-li Boha sochou nebo modlou, už to není víra.
Víra hmotné důkazy nepotřebuje. Není vidět, ale přesto působí. Pro mě osobně je to především důvěra v moudré a laskvé vedení shůry, dává mi pocit bezpečí a vědomí, že nikdy nejsem sama. Víra mi ukazuje cestu, která mne sbližuje a spojuje s dalšími lidmi, kteří to cítí a vnímají podobně. Víra vytváří prostor pro svobodné společenství. Tam by těžká socha jen překážela a všichni o ni leda zakopávali, clonila by nám ve vzájemném výhledu a sdílení.

Majda Lapáčková