(ČB 9/2021) V devadesátých letech minulého století, po osamostatnění Ukrajiny, působil v Kyjevě úspěšný chirurg s akademickým postavením Roman Korniiko. Nemohl se smířit s tím, že v ulicích města jsou stovky sirotků bez domova, a tak pro ně začal hledat pomoc. Dával dohromady manželské páry, které by se o ně postaraly, a zároveň se snažil na to upozorňovat veřejnost. Ze strany úřadů se setkával s odmítáním. Často ho vyšetřovala policie, několikrát byl zbit. Ale nevzdal se a postupně kolem sebe vytvořil okruh spřízněných křesťanů a s nimi vybudoval dům, kde sirotky spolu s jejich pěstouny ubytoval. Dům v předměstské obci Kyjeva nazvali Otcův dům, myslí se tím dům Otce nebeského. Dům je krásně vymalovaný. A je až nepochopitelné, kolik stovek dětí se tam vystřídalo, a našlo tak své nové rodiny. Manželé, buď bezdětní, nebo s dětmi, případně s už dospělými dětmi si, si vzali sirotky z ulice do své rodiny. V domě vznikla i škola. Rodiče z vesnice dnes se ucházejí o to, aby mohli své děti do Otcova domu posílat. Krásný, barevný a veselý dům ještě později rozšířili o druhou budovu a přidala se další péče o děti, včetně lékaře, fyzioterapeuta, psychologa. Já jsem se do tohoto úžasného společenství dostal v létě při cestě za našimi evangelickými krajany v Bohemce a Veselinovce. Měli jsme tam původně jet s Janem Dusem. Když začínala válka na Donbase, Jan Dus, tehdy vedoucí humanitárního střediska Diakonie ČCE, pro Otcův dům pomohl sehnat obytné kontejnery ze Zlína. V těchto domečcích byli ubytováni utečenci z východu Ukrajiny, především matky s dětmi z Donbasu, některé tam dodnes bydlí. Jan Dus se mnou nakonec na Ukrajinu nejel. Byl Diakonií požádán, aby vedl pomoc po tornádu v obci Hruškách.
Jeli jsme na Ukrajinu společně s Pavlem Kalusem, farářem z Prahy-Žižkova, a jeho synem Janem. Domluvenou návštěvu Otcova domu jsme nezrušili a dodnes jsme pohnuti přijetím pracovníků Otcova domu. Právě jedna z obyvatelek těch zlínských kontejnerů patří nyní do vedoucího týmu domova. Ona se o nás starala a po oba dny nás prováděla vším, co Otcův dům poskytuje.

Oáza pro děti z ulice

Žasl jsem nad tím, co dokázali navzdory počátečnímu odporu vytvořit. Roman říká, že nic z toho by nedokázali bez pomoci shůry. Dali dohromady tým lidí, který s dětmi umí pracovat. O přátelské atmosféře domova nebylo třeba mluvit, tu bylo cítit, a bylo zřejmé, že se práce daří už více než dvacet let. Mnohé „děti“, které zde kdysi našly azyl, jsou nyní pracovníky nebo pomocníky domova a celého společenství. Roman o nich mluví jako o „absolventech“ (graduate).

Málokdo rozuměl tomu, že někdo může obětovat svoji akademickou lékařskou kariéru kvůli dětem z ulice. Roman vyprávěl, že v začátcích byla do jejich domu vyslána zásahová jednotka, která prohledala celý dům. Druhý den přišel vedoucí zásahu a omlouval se, že měl prý za úkol nastražit v domově drogy. Nebyl toho schopen.

Veřejné mínění se postupně podařilo změnit, nyní najdete na zdi v kanceláři několik vyznamenání, například „hrdina Ukrajinské republiky“.

Letos probíhá celková rekonstrukce prvního domu. Děti jsou proto ubytovány v areálu ohromné prezidentské rezidence. Prezident Volodymyr Zelenskyj jim dal k dispozici jeden ze starších pavilonů. U rybníků v rezidenci mohou mít děti i letní tábor. Do tohoto vojensky hlídaného několikakilometrového areálu nás také zavedli. Na dvorku Otcova domu jsme viděli, jak mají děti Romana rády a jak s nimi umí bezprostředně jednat.

Obdivuhodná síla osobnosti Romana Korniiko, která vyrůstá z upřímné víry a dokáže vynalézavě zařídit pomoc ve složité situaci a vytvořit prostředí důvěry, mi připomíná působení Přemysla Pittera v Čechách.

Prohlédli jsme si zeleninové a ovocné zahrady, kde děti pomáhají pracovat, a také veliký objekt nedostavěného centra, které Otcovu domu i s pozemkem prodalo město. Plánují v něm v budoucnu vytvořit nové prostory a také školu pro asistenty. Zatím ve sklepení mají sklad darovaného ošacení a v přízemí improvizovaný svérázný kostel pro děti, do něhož v neděli přichází až dvě stě lidí, včetně obyvatel obce. Káže se tu prý jazykem, kterému rozumějí děti.

Janu Dusovi poslaly děti krásný dárek, stojánek na mobilní telefon z keramiky. Samy jej vytvořily jako vzpomínku na pomoc, kterou jim naše Diakonie poskytuje.

Bohoslužby v garáži

Naplnění energií z Otcova domu jsme spěchali za svými přáteli a krajany v českých komunitách. Nejprve do města Pervomajsk, kde žije skupina rodáků z Bohemky. Opět jsme se sešli v sobotu v kouzelné garáži Václava Jančíka. Sedmnáct nás slavilo bohoslužby a svatou večeři Páně. Měli jsme radost, že se po roce a půl opět vidíme. Při prostřené tabuli, plné mnoha dobrot, jsme ještě dlouho besedovali.

Večer předtím jsme vše probrali s manželi Kučerovými, kteří nás přijali na noc a pohostili. Ludvík Kučera je specialista na lodní motory. Proplul na lodích celý svět.

V sobotu večer nás už vítala Bohemka. Pavel Kalus opět uviděl kostel, Betlémskou kapli, u jehož zrodu před čtvrt stoletím spolu s Václavem Hurtem stál. Díky svému učiteli Petru Pirochtovi na stavební průmyslovce v Brně zařídil pro Bohemku stavební projekt.

Pavel díky většímu odstupu celé generace měl před očima nadšené začátky obnovení sboru, kdy se stavěl kostel, i ty mnohé, kteří po léta v kostele sedávali, ale už mezi námi nejsou. V neděli ale velmi hezky a nadějně kázal o Ježíši, pastýři ovcí. Obraz pastýře je bohemským i veselinovským srozumitelný, každý den vidí, jak pastýř ráno odvádí a večer přivádí dobytek z pastvy do jejich „chat“. V každém případě, dříve i dnes, v Bohemce, Veselinovce i u nás i v Otcově domě se můžeme spolehnout na to, že máme dobrého pastýře, který nás vede bezpečně, ať už si ho představujeme jakkoli.

Já jsem se především radoval, že za rok a půl, kdy jsem díky covidu nemohl na Ukrajině být, Bohemka stále žije svým životem. Bohoslužby se díky trojici statečných žen i přes covidová trápení udržely. Do shromáždění přicházejí lidé rádi a počet se nijak výrazně nesnížil. Po roce a půl jsme opět slavili večeři Páně. V pondělí večer na faru přišla skupinka žen na setkání „střední generace“. Bylo vidět, jak jsou rády, když se uprostřed náročné práce mohou sejít, být spolu, přemýšlet o biblickém příběhu. Představili jsme s Pavlem knihu //Parabible// a originálně zpracované podobenství o dělnících na vinici v příběhu Samé jedničky. Největší část večera jsme prozpívali. Zpívali jsme písničky ze zpěvníku Svítá a také písně národní. Většina účastnic jsou Bohemské frajarky. Chtěly si ujasnit některé intonace pro vystoupení svého souboru.

Chyběla nám Ola Andršová, bývalá předsedkyně krajanského spolku. Na jaře se s rodinou odstěhovala do Čech. Nástupkyně Aljona Hortová si ale vede velmi dobře.

Hrbolatou cestou do Veselinovky

Ve středu jsme se vydali po klikatých a velmi hrbolatých cestách do Veselinovky. Také tato krásná vesnička mezi poli žije. Tentokrát byla plná rodáků, kteří se už dříve přestěhovali do Čech a nyní, po dvouletém přerušení, svoji vesnici navštívili. Tak to bylo i u naší hostitelky Marie Provazníkové. Dcera Ola a vnučka Dáša už odjely, ale vnučka Marína z Liberce tu ještě s námi byla. Ve „shromáždění“ opět působily dvě dívky, studentky z Čech, které na tři týdny přijely zdokonalovat děti z Veselinovky v češtině.
Moc rád jsem se opět setkal s Mariinými „holkami“, jak ona říká ženám, které do kostela chodí. Většina z nich je jejího věku.
Neděle měla své pokračování. Skoro celá vesnice se shromáždila k výročí vzniku obce. Učitelka Valentýna Gavrot nacvičila program s dětmi i se souborem Zlatá rosa. Současní i bývalí obyvatelé sledovali, co umí jejich děti i dospělí. Pro mě je nejsilnější, když zpívá Ráďa Provazník. Je to jediný dospělý muž, který se nestydí a podmanivým hlasem zazpívá tklivou ukrajinskou píseň. Večer se pokračovalo jídlem a pitím a na ulici se tančilo až do rána. Toho jsme se už ale nezúčastnili, v půl páté ráno jsme vyráželi s Pavlem, Honzou, Šárkou a Terezou směr Lvov a domov.

Opouštěl jsem „naše“ vesnice opět potěšen a povzbuzen tím, jak si naši přátelé hezky počínají. Přiznávám, že mě vždy zároveň provází stín odchodů šikovných lidí k nám do Čech. Přeji jim to, ale „doma“ chybějí.

David Mašek, zástupce naší konzulky v Kyjevě, se kterým jsme se v Kyjevě na chvíli setkali, mi napsal, jak je rád, že se vesnice i přes vylidňování stále drží. „Kéž by se věci začaly obracet k lepšímu a ve vsích byla práce a nějaká perspektiva. Říkám si, kdyby se našel nějaký český investor, třeba do potravinářství, to by, myslím, pomohlo.“

Co když čtenář Českého bratra s něčím přijde. Veselinovka i Bohemka by si to zasloužily.

Miroslav Pfann, mezititulky redakční