(ČB 7+8/2021) Otázka „Chodíte do kostela?“ zaznívá z nejrůznějších stran znovu a znovu a jako by byla jakousi náhražkou za otázku „Jste křesťan?“, jež bývá kladena spíše zřídka. Stejně nevím, jak rozšířeno je vědomí, že být křesťan znamená totéž co hlásit se ke Kristu. Zato když se křesťan rozhodne navštívit bohoslužby, beze všeho řekne prostě, že jde do kostela. I když jde do modlitebny. Kostelem rozumějme ale nejen budovu, nýbrž i místo pro křesťanskou praxi, zejména pro bohoslužby. Evangelická křesťanská praxe je prostá, ovšem jako by se zastavila ve vývoji. Proto tu později naznačíme, že je možné ji rozvíjet, ale jen naznačíme…

Změny

Chodit do kostela ovšem už beztak podléhá změnám. Mnoho lidí do kostela chodí od dvířek automobilu, takže bychom mohli s jistou licencí říkat, že do kostela se spíše jezdí. Dále pak už dávno nastaly mediální možnosti přenášet bohoslužby rozhlasově či televizně, u nás vzhledem k politickým podmínkám přes třicet let, a tak člověk do kostela ani nemusí vstoupit. Internet s příslušnými aplikacemi a sociálními sítěmi tyto možnosti ještě rozšířil. Proto také nebylo tak těžké v době kovidové izolace začít bohoslužby a jiné náboženské relace z jednotlivých kostelů, far a modliteben celkem operativně vysílat. Jaký bude dlouhodobý efekt dočasného omezení a bohoslužeb bez chůze, by jistě bylo zajímavé sociologicky prozkoumat. Někdo si na to jistě náramně zvykl, zatímco jiného izolace zneklidnila natolik, až si říká, že se to pobývání mezi vlastními zdmi nedá vydržet. Anebo se mu prostě stýská. Možnost přenosu bohoslužeb skýtá ovšem jistý přínos: možnost sledovat bohoslužby z domova těmi, kdo se jich z nějakého důvodu (např. nemoci) nemohou zúčastnit osobně. Rozšířila se nabídka alternativ k televiznímu přenosu. Pokud se tato praxe alespoň zčásti zachová – nakolik podpoří lenost, nakolik se komu stane pomocí, nakolik bude mít misijní efekt? Nad spojováním víry a pohodlí bych byl ale skeptický…

Nové promýšlení

Doba, která se zakymácela, volá ale také po novém promýšlení dosavadnosti. Můžeme se ptát, a nebyli bychom v tom vůbec první, co všechno se za chozením do kostela skrývá. Pokud jím míníme účast na bohoslužbách, můžeme si k pravidelné účasti doplnit, že tím dostává lidský čas – v ideálním případě – základní pravidelnost a podněty, důležité pro udržování křesťanské mysli i pro duševní zdraví. Pakliže to patří k důsledkům bohoslužebné praxe, můžeme také uvážit, že příležitost, jež se nabízí, může být také promarňována. Rozpaky mívám nad tím, když se někdy mluví o návštěvnících bohoslužeb. Kde jsme na návštěvě, tam nejsme doma… A co tedy? Důležité je vědět, že o něco jde, a je tu výzva…

Zkoušejme ale také zvažovat samotnou chůzi. Až příliš vysedávajíce na kancelářských i jiných židlích ji velmi potřebujeme, vždyť kvůli ní nám Pán Bůh nohy dal. Jak si tedy s chůzí do kostela poradit? Mimoděk mě napadá jeden podnět, pro příklad: Co takhle zastavit automobil na kraji obce – a dojít zbytek cesty pěšky? Nyní ale nemyslím ani tak na protažení chodidel, ale na otázku, co taková chůze do kostela může znamenat. Záleží na tom, zda tento význam přečteme a zda nám na něm záleží.
Proto na vysvětlenou přirovnejme cestu do kostela k pouti. Pouť je cesta s duchovním významem (na rozdíl od výletu kvůli sportu a rekreaci). Praktikovali ji staří Izraelité, křesťané od samého počátku, a tak ani nestojí a nepadá s určitou konfesijní tradicí. V dějinách křesťanství má velmi prostou a taky propracovanou formu, vždyť kolik jen je poutních kostelů v Česku i ve světě…
Je možné si tedy představit cestu do kostela jako prostou pouť? Namísto překonání vzdálenosti coby nutného zla… Na prosté pouti může být i něco promyšleného a propracovaného, abychom se vyhnuli halabalaismu. Myslím tím přípravu a snahu přistoupit k něčemu jako k tomu, na čem záleží. Proč by však na tom mělo záležet? Cesta do kostela vede v ideálním případě ze všedního domácího prostředí ke slavnosti. Vnímáme tu změnu? Jak ji vnímáme? Zkusme si třeba představit, jak kráčíme, kroky ubíhají ve víceméně pravidelném rytmu, a rytmus se někdy dovolává zpěvu. Třeba i broukavému nebo pomyslnému. Vždyť už Izraelité pěli při svých poutích poutní žalmy. Vyladěný hlas ladil duši. … Stává se to někomu? Připomíná mi to i evangelíky vzdálených generací, kteří putovali do kostela i celé hodiny… anebo třeba mé někdejší putování zasněženou noční Prahou na předpůlnoční bohoslužby.

Putování

Cesta zároveň znamená jakési směřování, směřování z východiska k cíli. Směřování je tu vždy, i v těch nejprostších formách. Co však, když je začneme promýšlet? Nezačne se otvírat jeho význam, jak jsme naznačili? Je-li jádrem bohoslužeb společenství s Kristem, je to cíl cesty – a vydat se na cestu je motivováno vzhledem k tomuto cíli. Jednoduše řečeno: vlastní motivací je Kristus, bez něhož společenství je jen sešlost, jakých je po světě spousta, ať už hezkých nebo všelijakých, a patří k nim i pověstní zahrádkáři. Nakolik jsme si této motivace vědomi, nakolik se jí necháváme nasměrovat? Jak bychom si mohli doložit z literárních pramenů, od raných časů křesťanství byla cesta na bohoslužby cestou za světlem. Symbolem cesty za duchovním světlem. Kostelem myslíme tedy nejen budovu a nejen místo křesťanské praxe, nýbrž i místo setkání s Kristem jako jediným principem křesťanského shromažďování a sdružování. Vše ostatní ať jen odtud vyplývá.

Jiří Hoblík