(ČB 7+8/2021) Tentokrát jsem si nevybrala žádný příběh z biblických podobenství, ale nalistovala jsem si 12. verš 12. kapitoly z Listu Římanům: „Z naděje se radujte, v soužení buďte trpěliví, v modlitbách vytrvalí.“ Proč jsem si jej vybrala? Vlastně úplnou náhodou, při listování Biblí. Oslovilo mě, jak moc vypovídá o době, ve které jsme rok a třičtvrtě žili. Byla to doba, kdy jsme nevěděli, jak dlouho v tom stavu plném zákazů a omezení setrváme, jak dlouho ještě budeme žít v lockdownu, jak dlouho bude možné jen setkávání online… Budeme mít ještě odvahu a příležitost druhému stisknout ruku? To jediné, co nám zbývalo, bylo neztrácet naději, učit se trpělivosti a vytrvat.

Radujme se z naděje… Všichni známe úsloví „naděje umírá poslední“. Na toto spojení jsem si vzpomněla pokaždé, když mi už vyhlížení normálního života připadalo zdlouhavé a přestávala jsem věřit, že zase budeme žít v normálním, „necovidovém“ světě a všechno zase bude fungovat jako dříve. V takových chvílích jsem si vzala krabici s fotkami, prohlížela jsem si fotky z doby našeho dětství a vzpomínala, jak hezká to byla doba. Ale stejně jako nejde vrátit zpět dětství, tak i svět po covidu bude jiný. Ale nemusel by už být tak uzavřen v samotě, ať ze strachu o sebe, nebo o své blízké. Mohla by se zase otevřít možnost setkávat se a sdílet.
V soužení buďme trpěliví… Jak dlouho máme být trpěliví, když nevíme, jak dlouho to bude trvat? Proč máme být trpěliví, když nevíme, jestli jednoho dne budeme moci zase žít normálně? Učit se trpělivosti je pro mě těžký úkol. Vždyť je toho tolik, co jsme za tu dobu neprožili: setkání mládeže, bohoslužby, návštěvy našich blízkých, setkání s přáteli… A je mnoho dalších podobných situací, které nás mohly trpělivosti a pokoře učit. Napadá mě ale, že vše co jsem tu napsala, vlastně ještě není soužení, spíš omezení. Opravdovým soužením, bolestí a smutkem si prošly rodiny, které v této době ztratily někoho blízkého. A dokonce se s ním nemohly rozloučit tak, jak by si přály.

V modlitbách buďme vytrvalí… Každý den jsem uzavírala modlitbou, děkovala jsem za vše, co jsme doma prožívali, protože toho vůbec nebylo málo a nebyli jsme v tom sami, prosila jsem o zmírnění pandemie. A teď se modlím, aby se z trpělivosti nestala lhostejnost a lenost. Abychom ještě všichni stáli o ta setkání, o podání ruky… Situace se lepší, nezbývá než znovu děkovat, dál nést naději, učit se trpělivosti a vytrvat v modlitbách stejně jako žalmista ve 103. žalmu: „Dobrořeč, má duše, Hospodinu, celé nitro mé, jeho svatému jménu!“

Majda Lapáčková