(ČB 7+8/2021) ČCE hledí s bázní a chvěním do příštích několika let. Probíhá další etapa odluky církve od státu. Nyní si určíme sami, jak bude církev vypadat dál. Zaznívají ale i obavy, aby to pro nás (nebo pro naši podstatnou část) nebyly roky poslední. Je pochopitelné, že si v době změn klademe otázky a máme obavy. Ptejme se společně a společně hledejme odpovědi. Jaká bude naše církev o generaci dál? Bude? Kdo v ní bude? Jak bude zvěstovat evangelium? Kde a komu? Jak se promění?

Tyto otázky pálí evangelíky severu ještě o něco víc. Severní Čechy jsou v pravém slova smyslu periferie. Historií i současností zkoušený region, nad kterým leckdo láme hůl: stát, veřejná správa, investoři, značná část společnosti. Proč jen taková nálada rezonuje i v naší církvi? Proč zaznívají hlasy, že jsou některé sbory dávno mrtvé a že nemá smysl je udržovat dál při životě, protože by to „něco“ stálo?

V reakci na skepsi nad smyslem malých sborů na periferii si klademe otázku, kde jinde už by měla žít a budovat se církev k zvěstování evangelia než právě například v periferii severních Čech? Vždyť zde ve velkých aglomeracích žije téměř milion obyvatel. A často jsou to lidé těžce zkoušení, bez jakýchkoliv dobrých zpráv, bez naděje. Lidé na okraji. A přesně mezi ně vždy mířil Ježíš. Ostatně sám z periferie pocházel a také tím budil podezření: „Může být z Nazaretu něco dobrého?“ ptal se nedůvěřivě Natanael. (J 1,46)

Jistě i zde chápeme, že mít sbor s plným provozem, farářem, kostelem a farou něco stojí. Debata o církvi by se ale nikdy neměla smrsknout do roviny „máme na to?“. Neptejme se v první řadě, kolik nás budoucnost církve bude stát. Ptejme se raději, co může sounáležitost a solidarita evangelíků s periferií v důsledku přinést celé ČCE. Chceme probudit nejen diskusi o tom, zda mít, či nemít sbory i v „neevangelických“ regionech. Chceme před celou církvi poukázat na fakt, že ČCE stojí a padá i se svými slabšími senioráty.

K tomu, abychom se mohli s touhou pustit do dalších zápasů o naše sbory, potřebujeme také jisté vědomí spolupatřičnosti k celé církvi. Proto vás my, severočeští evangelíci, prosíme o odvahu víry a o podporu nejen pro náš seniorát, ale pro všechny okraje, které ČCE obývá. Pak se nám snáz podaří uchovat si v představách obraz budoucnosti církve, ve které bezpečně dokážeme nalézat nás samotné i tady na severu. Jsme si vědomi, že na podporu Ústeckého seniorátu byl již uspořádán „Rok ústeckého seniorátu“. A přesto se domníváme, že v současné fázi vývoje ČCE musíme apelovat na dlouhodobou změnu smýšlení napříč církví směrem k jednotě, solidaritě a sounáležitosti. Navíc se naše podněty nevztahují jen k Ústeckému seniorátu, ale sbory tohoto seniorátu považujeme za modelový příklad proměn ČCE v širším kontextu.

Úlohou církve však není jen solidarita se slabšími. Je jí také neustálé hledění do budoucna na cestě následování Krista. Proto se chceme dívat nejen do roku 2030, jako jsme se odvážili například ve „strategickém plánu“. Chceme vidět mnohem dál. Ptejme se, jaká má být církev pro ty, kdo přicházejí a přijdou, ať už do jakéhokoliv sboru v ČCE. Nemusí to být jen rodilí evangelíci, jsou to také lidé ze světa, kterým má být církev z podstaty otevřena. „Hle, moje matka a moji bratři,” říká Ježíš (Mt 12, 49) a ukazuje přitom na ty, kteří za ním přicházejí. Stejně tak se tedy ptejme, jaká má být Českobratrská církev evangelická pro ty, kteří, přiváděni Duchem svatým, přicházejí „ze světa“, aby se stali bratry a sestrami těm, kdo v církvi žijí od narození.

Věříme, že všichni toužíme po tom a modlíme se za to, aby evangelický výhonek Kristova vinného kmene prospíval a přinášel dobré plody. Budou mít kam přicházet i tady na severu, když jsou prý místní výhonky Kristova kmene dávno suché? Ale ony suché přece nejsou! I když jsou zdejší sbory malé, zaseto je dobře, na vinicích se tvrdě pracuje a úroda se očekává s nadějí. Slyšte evangelium z Ústecka: Ústecký seniorát ČCE jako jediný ze všech seniorátů v posledních letech mírně rostl co do počtu členů svých sborů. Kdy a kde se tohle naposledy v ČCE stalo?

Papírový počet členů v kartotéce samozřejmě nikdy není jediným ukazatelem živého společenství. Ale průměrná návštěvnost bohoslužeb zde také pět let v řadě mírně roste! (Pozn.: podle statistiky „evidot“ za léta 2015–2019; pandemií postižený rok 2020 nelze počítat.)

Severočeský evangelík se svojí peněženkou ujímá nákladů svého sboru téměř dvojnásobnou měrou oproti zvyklosti průměrného českého a moravského evangelíka. (Pozn.: 1500 Kč na jednoho evidovaného člena sboru v seniorátu oproti 880 Kč u průměrně štědrého evangelíka v celé ČCE.) Tuto místní uvědomělost a sounáležitost se svým sborem ale můžeme vyzdvihnout o to výš, o co nižší jsou na severu Čech platy ve srovnání se zbytkem ČR. Ano, nemáme sborový majetek k podnikání, polnosti, byty. Hlavu máme ale vzhůru vztyčenou, svojí peněženkou se ke svému sboru hlásíme!

Sbory jsou na severu Čech mladé nejen dle data založení. Na bohoslužbách zde často potkáte třicátníky, maminky a tatínky od rodin (i s rodinami). Někteří se účastní života sboru, a ještě se ke křtu a k aktivnějšímu zapojení do sboru neodhodlali. Podporujme je, veďme je. Vždyť mnozí další to již udělali! Přišli, aby se nechali pokřtít v dospělém věku. (Pozn.: částečně lze opět doložit statistikou „evidot“.) Kdyby to viděli s budoucností ČCE tak bledě, proč by vstupovali zrovna do našich sborů?

Oživení seniorátu v posledních letech s sebou přineslo nejen zmiňovaný nárůst počtu členů sborů. V roce 2018 vznikla nová kazatelská stanice FS ČCE Louny (Radonice nad Ohří). Ani toto není v ČCE něco, o čem bychom slyšeli každý den.

V seniorátu také působí v součinnosti se sbory tři střediska Diakonie ČCE (Litoměřice, Krabčice, Most). Diakonie poskytuje služby stovkám klientů, často těm z nejpotřebnějších, a svou činnost zde dále rozšiřuje. Severní Čechy se bez práce Diakonie neobejdou. Diakonie se neobejde bez své základny ve sborech. Diakonická střediska v Ústeckém seniorátu se „svými“ sbory žijí v úzké spolupráci. Jak symbolická je například presbyterna litoměřického sboru! Scházejí se zde jak lidé ze sboru, tak zde každé poledne obědvají klienti Centra denních služeb Diakonie, které na půdě sborového domu sídlí.

V Ústeckém seniorátu je nespočet míst, kde by mohla a měla evangelická církev, církev učedníků Ježíše Krista, pomáhat svými silami bližním. Kde by mohla a měla působit a nezištně diakonicky pracovat ve svém blízkém i vzdálenějším okolí.

Stejně tak je zde obrovský prostor pro přinášení naděje evangelia vzhledem k množství zoufalých míst vyloučených lokalit, chudých sídlišť a množství těžkých životních příběhů.

Pro stále ještě skeptického pozorovatele nebude znamenat výše uvedené nic rozhodujícího. V Ústeckém seniorátu ale můžeme doufat, že zdejší sbory už si svoje těžké časy prožily, nebo už se alespoň dostávají z nejhoršího. Jen je prostě třeba tuto Boží vinici dál pečlivě zalévat, hnojit a opečovávat. Obnova evangelické církve v severních Čechách a její proměna z církve, do které se evangelíci rodí, v církev, kterou člověk při svém duchovním hledání objeví (je do ní Duchem svatým „přivanut“), můžeme s chvěním, avšak především s nadějí čekat i v jiných seniorátech. Rozvoj městských aglomerací, který jde ruku v ruce se stárnutím a vylidňováním zemědělských oblastí venkova, přináší naději pro rozvoj městských sborů. Zvlášť se to týká takových regionů, jako jsou právě severní Čechy. Koncentrace sborů není nijak veliká, zato jsou rozprostřeny v regionu velmi rovnoměrně, většinou ve městech a s dobrou dostupností pro svá předměstí a satelity. Budování živých křesťanských společenství (evangelické podoby) i na periferii severních Čech může být obrazem naděje, duhy na obloze pro zítřek ČCE. Být následovníky Krista je cesta nás všech, věřit, žít a pracovat v celé zemi jako evangelíci je naše odpovědnost, náš úkol. Jsme v tom všichni společně. Periferie i centra jsou Českobratrská církev evangelická.

Podepsali:

Tomáš Jun, farář povšechného sboru ČCE pro Ústí nad Labem
Jiří Šamšula, farář v Litoměřicích
Filip Němeček, jáhen v Chomutově
Tomáš Matějovský, senior ústeckého seniorátu a farář v Děčíně
Pavel Klinecký, konsenior ústeckého seniorátu a farář v Třebenicích
Radovan Rosický, farář v Roudnici nad Labem
Matěj Opočenský, farář Praha 10 – Vršovice a administrátor Zruče nad Sázavou
Martin Bánoci, farář ČCE Teplice
Zdeněk Bárta, emeritní farář v Litoměřicích, člen dozorčí rady Střediska Diakonie Litoměřice
Jakub Pavlis, místopředseda synodu a místokurátor v Děčíně
Martina Šeráková-Vlková, farářka v Krabčicích pod Řípem
Vlasta Erdingerová, seniorátní kurátorka; členka dozorčí rady Diakonie Krabčice