(ČB 7+8/2021) Kam kráčíš? Lepší asi je zeptat se: Kam pluješ? Vždyť církev je spíš loď než pocestný.

Koho se na to zeptat?
Někoho u kormidla nebo na kapitánském můstku? Je vůbec nějaká mapa? Nebo ji máme vytvořit?
Nebo se zeptat někoho od plachet? Odkud vítr fouká? Jak plachty nastavit?
Nebo: Máme vůbec vesla? Máme se zeptat veslařů, kolik mají sil a na jaké tempo si troufají?
Nebo se zeptat všech na lodi, co se jim na téhle cestě líbí nebo co si od ní slibují?
Nebo bychom se měli zeptat, jaký je cíl? Koho se vlastně zeptat?

Přemýšlení o církvi, resp. o jejím budoucím uspořádání, je v poslední době neseno převážně motivem „(finanční) udržitelnosti“.

Bude dost peněz na platy farářů a provoz sborů?

Nakolik jsou vůbec potřeba faráři?
Bez farářů vášnivě zaujatých teologií to nepůjde. My faráři jsme začali fušovat do terapie, psychologie, managementu, stavebnictví, PR, sociální práce… V tom jsme více méně špatní. A rozhodně zastupitelní. V teologii zastupitelní nejsme.
Je nutné přesvědčivě, silně, výrazně interpretovat život kristovsky. A to je těžké a chce to hodně energie, trpělivosti a kreativity. Doba se totiž v posledních desetiletích dost posunula, je výrazná a jednostranná v chápání života. Tím proniknout – to chce hodně energie, síly, teologické erudice.
Farářů bude stačit patrně méně, budou moci pracovat na menší úvazek (z mé zkušenosti to může být osvobozující), budou připravovat dobré programy, aby s nimi mohli pracovat i laici…

Jak přemýšlet o svém sboru? Mně to vychází takhle:
a) Odvíjet přemýšlení od Krista, od kristovské „události“, od toho, jaký průhled se otvírá, jaká změna se děje. Bez toho je církev dávno ztroskotaný vrak.
b) Odvíjet přemýšlení od toho, jak to v našem sboru je, co se děje s námi a mezi námi. Pak může převládnout vděčnost. Moje zkušenost: Může nás být málo, a přesto to může být krásné. Bez toho nás zlomí „negativní vize“.

Když budeme odvíjet přemýšlení o církvi od toho, kolik nás je, jak sehnat víc peněz, jak udělat PR, jak to podle (tabulkových) odhadů bude, co (všechno) musíme udělat, aby náš sbor mohl dál existovat atp., tak to bude stejné, jako když začneme přemýšlet o svém manželství zvenku, bez tepla vztahu, nebo dokonce bez toho druhého.
Pak se nutně objeví „negativní vize“. I apely, které vypadají pozitivně (na „otevřenost“ sborů a jejich „sebevědomí“, neřkuli vypočítávání, kolik procent z platu bychom měli platit, abychom mohli mít „hlavu vzhůru“), se těmi negativními vizemi (nebo bludy) stanou.

Moje vize církve budoucnosti je taková:
– Budou („jen“?) malá, živá, aktivní, ekumenická společenství.
– Když to, co se ve sboru děje, bude stát za to, peníze budou…
Oboje považuji za dobrou zprávu.

Pavel Jun