(ČB 5/2021) Mé první setkání s bratrem farářem Janem Trusinou je z roku 1991, kdy jsme se přistěhovali do třebíčského sboru z Horní Čermné. Automaticky jsem byl kooptován do staršovstva. Toto záhadné slovo mně řekl i vysvětlil právě bratr farář. V presbyterně mě posadil na volné místo vedle sebe a zůstalo mi vlastně po celých 30 let. S obdivem jsem sledoval skvěle připravená i vedená jednání starších, úžasný přehled v církevních řádech a nedirektivní způsob řízení. Od té doby si dobře pamatuji skvělou radu, kterou používám dodnes. V nabitém diáři je potřeba zapisovat termíny a schůzky výhradně tužkou, protože se to dá snadno vygumovat a přepsat!

Třebíčský sbor měl tehdy tři kazatelské stanice, a přestože bratr Jan byl náměstek synodního seniora, stíhal neuvěřitelný objem práce i ve svém sboru. Nespočet hodin strávil na cestách, autem najezdil neskutečné množství kilometrů, myslím, že právě jízda autem byla pro něho vítaná relaxace.

Jan se uměl přizpůsobit každé generaci. Rozuměl dětem i dorostu, uměl to s mládeží i střední generací, neměl problém ani se seniory. Měl úžasný dar najít tu správnou „notu“ jak oslovit a zapůsobit na každého. Stejně jako jeho žena ovládal bravurně německý jazyk, díky čemuž měl náš sbor možnost navázat velmi živé partnerství hned se dvěma německými evangelickými sbory.

Koncem devadesátých let všechny vyděsila nemoc, která bratra Jana postihla. Opravdu jsme se tehdy báli o jeho život. Byl naštěstí v těch nejlepších rukou (nejen lékařů) a dostal darem další roky života. Na nějakou dobu však úplně vysadil veškerou sborovou práci. Členové sboru a zejména staršovstva toho obětavě spoustu zastali sami. Po návratu z nemocenské a po rekonvalescenci trochu přibrzdil. Pro zvýšení své kondice a upevnění zdraví ale začal pravidelně sportovat, zejména plavat.

A pak se pomalu blížil odchod do důchodu. Na jednu stranu jsme tomu rozuměli a chápali potřebu odpočinku, na druhou stranu to bylo období obav a nejistoty; Jan Trusina byl farářem třebíčského sboru téměř 28 let. Jakou jsme proto měli radost, když se manželé Trusinovi rozhodli nevyslyšet dobře míněné rady přátel a kolegů a zůstali ve své milované Třebíči i v důchodu. Pro církev však Jan pracoval vytrvale dále. Připravoval Sbírky kázání, čtení Na každý den, kázal v mnoha sborech mimo Třebíč. Škoda jen, že si nemohl více užít důchodu se svou milou ženou, která ho po krátké, ale těžké nemoci opustila.

Poslední vzpomínku jsem si nechal na Myslibořice. Jednak proto, že tam již 30 let bydlíme, a hlavně proto, že to byla Jendova veliká láska. Už v době totality prosadil a věrně strážil, aby se v Domově, který komunisti ukradli a kde vznikla kazatelská stanice Třebíče, mohly pravidelně konat bohoslužby a biblické hodiny. Po revoluci Domov převzala zpět Diakonie a počet biblických hodin se rozrostl na každodenní setkání. Jeden den v týdnu patřil Jendovi. To jediné si držel i v důchodu. Někdy s sebou vozil i další členy sboru, aby mohli navštívit své přátele či vypomáhali jako dobrovolníci. Kdyby neudeřil covid, jistě by do Myslibořic jezdil i nadále. Posílal alespoň připravené texty pastorační pracovnici, sestře Ivě Švaříčkové, která je velmi ráda obyvatelům Domova předčítala. Nakonec se do Myslibořic bratr Trusina i nastěhoval. Bohužel, jeho pobyt zde byl velmi krátký, po jediném týdnu se vydal na svou poslední cestu.

V třebíčském sboru i v našich srdcích zanechal nesmazatelnou stopu. Díky Pánu Bohu za jeho život, za dary, kterými jej obdařil. Děkuji, že jsem ho mohl poznat a jít s ním kus cesty svého života. Jsem i rád, že jsem se zdráháním přijal nabídnuté tykání. Jenda pro mne byl víc než laskavý přítel, byl můj věrný duchovní otec. Díky za vše, co jsem s ním mohl prožít, čím mě obohatil či pomohl svým trpělivým nasloucháním a radou.

Petr Haška, kurátor sboru v Třebíči, redakčně zkráceno