(ČB 4/2021) Ve středu 24. února se konala druhá ze série online panelových diskusí, kterou organizačně zajistila komise pro přípravu rozhovoru s komunitou LGBT. Navázala tak na první debatu, věnovanou teologickým, psychologickým a etickým aspektům, která se konala o dva týdny dříve. Druhá debata dostala název Jak se žije lesbám a gayům v církevním prostředí a v české společnosti a téma bylo tentokrát zaměřeno přímo na příběhy konkrétních lidí.

   POSLECHNĚTE SI ČLÁNEK

Pozvání přijali manželé Pospíšilovi, rodiče mladé lesbické ženy, dále pak dva členové křesťanské LGBT komunity: Zdeněk Turek, divadelní herec a výpomocný kazatel ČCE, a Veronika Dočkalová, předsedkyně sdružení Logos. Všichni hosté jsou aktivní členové některého z českobratrských evangelických sborů – v Praze, respektive v Chomutově. Výjimku představovala sestra Dočkalová, která je římskokatolického vyznání. Debatu opět moderoval Mikuláš Vymětal, celocírkevní farář pro menšiny.

Coming out byla úleva

Jakkoliv debata předešlá měla vysokou sledovanost a předjímala velký zájem o problematiku LGBT, právě svědectví a příběhy konkrétních lidí učinily druhou panelovou diskusi sledovanější. Dokladem toho bylo i diskusní okénko pro diváky, v němž od samého počátku proudila živá debata a směrem k hostům se zde ukázalo mnoho dotazů. Přímý přenos sledovalo stabilně několik stovek uživatelů, zároveň je možné si video pustit ze záznamu na youtube. Zde má již přes 1700 zhlédnutí a řadí se tak k sledovanějším videím kanálu E-církev.

Hned ve svém počátku se diskuse stočila k pojmu coming out, tedy momentu, kdy člověk veřejně deklaruje svoji odlišnou sexuální orientaci. Své „outovací“ příběhy vyprávěli také hosté. Zajímavou perspektivu přinesli manželé Pospíšilovi, kteří o coming outu mluvili z druhé strany, tedy jako jeho příjemci ze strany svojí dcery. „Když na to zpětně vzpomínám, přineslo dceřino sdělení o její sexuální orientaci především úlevu, protože ty věci, které jsme už nějak tušili, se tím vyslovením staly naprosto jasnou skutečností,“ řekla Lenka Pospíšilová. Všichni dotazovaní se pak shodli na důležitosti jednoho aspektu: totiž, že coming out se netýká jen samotného člověka s odlišnou sexuální orientací, ale také jeho okolí. „I my jsme něco jako coming out prožili. Šlo o to, jak bude naše okolí reagovat na fakt, že naše dcera má homosexuální orientaci,“ vysvětlil Patrik Pospíšil.

Je trochu škoda, že nikdo z přítomných nezdůraznil, že existují i dramatičtější případy coming outu, jako jsou odsudky či nepřijetí, a to i přímo ze strany nejužší rodiny. Jakkoliv je samozřejmě dobrá zpráva, že žádný z přítomných takovou nepříjemnou zkušenost neprodělal, tématu i diskusi by bývalo prospělo, kdyby se fakt, že ne vždy jdou věci hladce, explicitně tematizoval. Zejména v konzervativnějších oblastech je totiž situace mnohdy velmi odlišná. Nejde přitom jen o to ukázat druhou stranu mince, ale také třeba i cesty, jak k těmto případům pastoračně přistupovat.

Ty sem úplně nepatříš

Dalším výrazným tematickým blokem byla debata o přístupu k lidem s homosexuální orientací v církvi. Svědectví Veroniky Dočkalové poukázalo na často bolestivé situace v církvi římskokatolické: „Když jsem se připravovala na biřmování, narazila jsem na zeď církevního práva a katechismu, která mi jasně říkala: Ty sem úplně nepatříš.“ K poměrům v katolické církvi dodala: „Pakliže někdo žije v trvalém vztahu s osobou stejného pohlaví, nemá přístup ke svátostem. Myslím, že je to naprosto bizarní věc. Pokud člověk prožije nějaké milostné okamžiky s osobou stejného pohlaví a u zpovědi projeví nad těmito činy lítost, může přijímat všechny svátosti. Pokud se ale zjistí, že dotyčný s touto osobou trvale žije, v církvi takříkajíc skončil. Z mého pohledu jde o jasné podporování promiskuity na úkor stabilních vztahů.“ Na překážky v protestantském prostředí naopak narazil Zdeněk Turek, který prošel zkušeností hned s několika různými církvemi, a to včetně Církve bratrské či Církve adventistů sedmého dne. I on se setkal s nepříjemnostmi i nepochopením.

Jak prohlásili i manželé Pospíšilovi, je velká devíza, že Českobratrská církev evangelická homosexualitu nekvalifikuje jako hřích. V kontextu českých církví jde o minoritně zastoupený přístup. Neznamená to ale, že bychom se měli nechat ukolébat myšlenkou vlastní pokrokovosti nebo tolerantnosti. Právě naopak – i tyto debaty potvrdily, o jak důležité téma jde. Hlavně se však ukázalo, jak moc je třeba o něm mluvit, přesněji řečeno vést dialog. Jak bylo zdůrazněno i v úvodu obou debat, nebyly určeny jen členům LGBT komunity nebo jejich sympatizantům, ale také těm, kteří nemají jasno v tom, jak se k dané problematice z pozice křesťana stavět. „Moc bych si přál, abychom dospěli k tomu, že církev už tuto [LGBT, pozn. red.] otázku vůbec řešit nebude, protože všichni budou vědět,“ prohlásil Zdeněk Turek.

V tomto směru, myslím, obě debaty posloužily dobře. Dokladem potřeby dialogu v církevním prostředí je i ekumenický, ba dokonce mezinárodní zájem: Debatu sledovala kromě laiků i řada duchovních z různých církví a ze zahraničí se ozvala například Anna Polcková, slovenská luteránská farářka, která kvůli otevřenému postoji vůči LGBT lidem čelí hrozbě zákazu duchovenské služby ve své církvi.

Jak začít?

Tato diskuse nepřinesla jasné odpovědi, ovšem je třeba dodat, že záměrně. Účelem nebylo „vymezovat hřiště“, ale dát k diskusi prostor a o věci otevřeně hovořit. Dobře to zformulovala ve své zprávě pro synod 2020 samotná komise: „Žijeme spolu v jedné církvi, heterosexuálně i homosexuálně orientovaní, a často spolu neumíme nebo nedokážeme hovořit. […] Ti, kdo tvoří menšinu, se neodvažují rozhovor s většinou začít, zakusili již dost ponížení. Máme ze vzájemného rozhovoru ostych.

Žijeme vedle sebe, tvoříme spolu jeden kruh u stolu Páně a nevíme o sobě, o bolestech či strachu člověka vedle nás. Kde jinde by měl být rozhovor možný než v církvi? Můžeme jej v pokoře a respektu jednoho k druhému otevřít. […] Prostředí pro takový rozhovor musí být bezpečné, musí být moderováno s citlivostí a autoritou.“ ČCE si stejně jako ostatní církve uvědomuje citlivost a komplikovanost homosexuální problematiky, a nechce proto svým postojem diskvalifikovat ten či onen názor.

Někteří by mohli namítnout, že obě debaty byly příliš jednostranné, nekritické, nekonfrontační, tedy že chyběl názorový oponent. Jejich hlavním smyslem (a to především právě u druhé debaty) přitom bylo udělat pomyslný krok dál od suchopárné brožury z roku 2006 směrem ke konkrétním lidem a jejich životům – nehovořit o gayích a lesbách, ale s nimi. Cílem bylo připravit tak půdu pro případné další, již názorově rozmanitější rozhovory.

Epilog: Vytvářet ostrůvky pozitivní deviace

Stejně jako další církve máme i my před sebou ještě dlouhou cestu v hledání vzájemného porozumění a ve vytváření bezpečného prostoru pro každého, kdo chce být součástí našeho společenství. Komise pro přípravu rozhovoru s komunitou LGBT také dosud nedospěla ke stanovisku, zda svazek dvou osob stejného pohlaví může být manželství, což je jeden z klíčových úkolů, který komisi synod zadal. Stále aktuální výzvou nejen pro naši církev zůstávají také pastorační otázky s problematikou LGBT spojené.

Přestože všichni řečníci potvrdili, že situace se postupně zlepšuje, LGBT křesťané stále čelí ve svých církevních společenstvích různým nepříjemnostem. Ráda bych proto závěrem vyjádřila vděčnost za osobní odvahu a ochotu všech hostů v debatě vystoupit a o svém soukromí veřejně promluvit. Oceňuji i účast rodičů jako cenné svědectví z neobvyklého pohledu. Velké poděkování pak patří církvi, že pro tuto debatu zajistila bezpečný a důvěryhodný prostor.

Závěrem Mikuláš Vymětal vyjádřil přání, ať dokážeme vytvářet „ostrůvky pozitivní deviace pro druhé lidi, kteří jsou odlišní, aby se cítili přijímáni“. A tak také já doufám, že i tato panelová diskuse přispěje k tomu, abychom si do budoucna nemuseli rozhovor s lidmi z LGBT komunity připravovat v „laboratorních podmínkách“, ale že budeme schopni otevřeně hovořit především my všichni spolu.

Záznam všech debat na téma LGBT v církvi je dostupný na youtubovém kanále E-cirkev.

Adéla Rozbořilová