(ČB 3/2021) Lubomír Líbal patřil ke generaci farářů, kteří byli vysláni do českého pohraničí, do krajů, obývaných před válkou převážně německými občany, z nichž mnozí byli jak katolického, tak protestantského vyznání. Opuštěné kostely a fary v někdejších „Sudetech“ po odsunu většiny z nich převzaly české církve. Kvalifikovaných pracovníků se bezprostřední odsun netýkal, bylo třeba zachovat rozsáhlý textilní a jiný průmysl, probíhala tzv. denacifikace, s uvedenými rodinami bylo nutno komunikovat.

   POSLECHNĚTE SI ČLÁNEK

Pokud šlo o život církevní, fungovali tehdejší duchovní dvojjazyčně, ať už šlo o křtiny, pohřby, nebo kázání. V průběhu dalších desetiletí se kontakty se sousedy měnily, v dobách, kdy česká televize ještě nedosáhla do pohraničí, obstarával zprávy i zábavu bavorský vysílač Ochsenkopf, šířila se potřeba simultánních překladů, rozdělené rodiny se začaly jednostranně navštěvovat, došlo k úpravám vojenských hřbitovů, církve se začaly dorozumívat, ať už šlo o Sasy, nebo Bavory.

Z církevních staveb dominoval nad městem ašský chrám, vybavený nádhernými varhanami, o které pečovali tamní majitelé továren např. i tím, že tam zajišťovali stálou teplotu. Některé lavice v přední části kostela byly vybaveny kovovými destičkami se jmény pravidelných návštěvníků (nebo prominentů?), takže návštěvnost musela být hojná, o čemž svědčily i třípatrové ochozy a tři fary vilového typu před kostelem. Této obdivuhodné stavbě učinil konec obrovský požár v lednu 1960, způsobený nedbalostí dělníků, kteří opravovali tamní trámy a neměli zajištěny plynové hořáky. Bylo tehdy -20 stupňů, německá strana nabízela nějakou přeshraniční pomoc, což nebylo dovoleno.

Nový farář se s rodinou nastěhoval v r. 1953 do rozlehlé a dobře zachovalé fary v Chebu a kazatelské stanice (Libá, Plesná, Hazlov, Františkovy Lázně) začal objíždět v zimě, v létě na problematickém mopedu. Tato okolnost zapůsobila na jednoho německého návštěvníka tak, že se postaral u sousedů o sbírku na nějaké přiměřenější vozidlo, a tak se za nějaký čas objevil na celnici Volkswagen „brouk“ a došlo k jeho zevrubné prohlídce se zaměřením na výbušniny. Našly se však jen na zadním sedadle velké bonboniéry a exotické vozidlo s energickým řidičem začalo jezdit po nevalných okresních silnicích. Někteří spolujezdci bývali rozpačití, ba úzkostní, nic vážného se však za léta nestalo.

Ekumenickým kontaktům v předlistopadové době se dařilo díky knězi a pozdějšímu biskupovi Františku Radkovskému, povedlo se i několik schůzek „bytových“, i když policejní vůz s anténou stál před domem, což bývalo, jak známo, v církvi i jinde.

Kontakty s evangelíky v Leuně v Sasku vyústily ve vzájemnou výměnu peněz a možnost delšího pobytu skupin „třicátníků“ v sousedních zemích. Z naší strany došlo díky tomu v r. 1964 k výletu na motocyklech a skútrech k Baltu, což byla v tehdejší uzavřené společnosti vítaná změna.

Po převratu 1989 nastala i v církvi velká úleva a radost z toho, že vymizeli církevní tajemníci – dohližitelé všech formátů. Po jednáních s biskupstvím augsburské církve v Bayreuthu se na farském dvoře začala stavět za podpory uvedeného biskupství církevní mateřská škola, podnik ale posléze zkrachoval pro nekvalifikovanost a neodpovědnost různých aktérů; nakonec se ujali vedení organizátoři ze synodní rady a výsledkem je moderní vkusná mateřská škola ve správě Diakonie.

Měli jsme též kontakt s německým historikem, překladatelem a organizátorem příhraniční spolupráce Frankem Boldtem, který v Chebu, v zakoupené koželužně vybudoval kulturní centrum Evropské Comenium, pořádal kurzy pro studenty, přednášel v Plzni na filosofické fakultě. Šlo o muže mimořádného rozhledu a velké energie. Bohužel zemřel předčasně, v 64 letech.

Uvedené poznámky snad přispějí k jistému zarámování okolností a vystižení atmosféry, v níž se po dobu 68 let odehrával pracovní příběh pohraničního faráře Lubomíra Líbala. Byl to muž bezprostřední, společenský, srdečný a otevřený, podnikavý, ochotný k pomoci, iniciativní. Kázal po léta též v romském společenství, kam si ho posluchači pravidelně odváželi, když měl po zranění obtíže při chůzi a používal hole. Nevzpomínáme si, že by byl někdy mrzutý, zachmuřený, neúčastný. Jako kazatel byl spontánní, impulzivní, naléhavý, přesvědčivý.

Pavel Čapek