(ČB 3/2021) Na sestru Boženu Jelínkovou, která zemřela v Pardubicích 28. ledna letošního roku v požehnaném věku 93 let, vzpomínají tisíce lidí jako na církevní kuchařku. Věrně sloužila desetiletí v evangelických střediscích v Herlíkovicích (neuvěřitelných 27 let) a v Chotěboři. Pracovala jako kuchařka ve školství a školní prázdniny věnovala církvi.

   POSLECHNĚTE SI ČLÁNEK

Božena Jelínková s manželem Zdeňkem pocházeli ze Semonic u Jaroměře, v padesátých letech se přestěhovali do Pardubic, kde v tamním sboru zakotvili a stali se na dlouhá desetiletí jedním z jeho pilířů. V mé mysli se Jelínkovi pojí s Chotěboří, kde sestra Jelínková vládla kuchyni zejména při pobytu důchodců a při seniorátním víkendu Chrudimského seniorátu. Když jsme přišli od vlaku, vždy jsme se šli nějak samozřejmě pozdravit do kuchyně, která byla něco jako velicí stanoviště tábora. Není nadsázka, že sestra Jelínková budovu kuchyně prakticky neopouštěla – její součástí vždy byl i pokoj pro kuchařku. I po ukončení aktivní kuchařské dráhy do Chotěboře dále jezdila jako rekreantka.

V pardubickém sboru se svým týmem pravidelně vařila nejen na pastorálkách, ale též při dalších sborových událostech, dnech rodiny, při návštěvách. Nikdo jiný neuměl takovou zeleninou polévku – kdoví, třeba měla svůj tajný recept. Vůně její kuchyně se mně vybavuje i po 25 letech.

Aktivity v Pánu zesnulé se netýkaly „jen“ vaření. Než se naše rodina roku 1984 přistěhovala do Pardubic, uskutečnila se generální oprava farního bytu. Dle svědomitě vedených pracovních deníků sestra Jelínková odpracovala i tady spoustu hodin, kupř. natíráním dveří či jinou prací přímo na stavbě. Když jsme se jako mladá farářská rodina již zabydleli, nás děti hlídala. Byla z těch, kteří, jak říkával otec, zastávali praktickou teologii, tj. žádné učené disputace, ale přiložit ruku k práci. Za svůj přínos církvi získala roku 2015 Medaili vděčnosti.

Byla z těch, kteří nejsou vidět – a vidět být nemohou, protože jsou pořád v kuchyni. Bez nich by však život v církvi nemohl existovat.
Když jsme se se sestrou Jelínkovou viděli naposledy, ptal jsem se jí, jak to všechno mohla v osmdesáti letech zvládnout – práci, domácnost, pomáhat v rodinách svých dvou synů, jezdit na chalupu, chodit na brigády do sboru a ještě na různých místech vařit – sestra Jelínková nadšeně odpověděla: „Byla jsem čerstvě v důchodu.“ A dodala: „Měla jsem vás ráda!“ A my můžeme jen s vděčností dodat – my vás také.

Pavel Nečas