Taky vás nebaví úřední dotazníky? Vedení církve nemá moc na vybranou, potřebuje vědět, jak vidíme budoucnost svých sborů a máme-li na ni kuráž, nebo nás to zmáhá. A tak se nás ptá a my abychom zase cosi vyplňovali. Prý jaký máme rozvojový plán?

   POSLECHNĚTE SI ČLÁNEK

Jsem postarší člověk, a ještě pamatuju pětileté plány, kterými nám otravovali život komunisti – měly se plnit nejlépe tak na 200 % a bývaly to kraviny. Tak jsem hodně rád, že v církvi to je jinak: Dotaz zní, jak se vidíme a co si chceme předsevzít my sami; a nikdo nám to nepředepisuje.

Kolik lidí pokřtíme v téhle pětiletce, to fakt nevím. Možná že nikoho. Což je vlastně mrzuté, někomu bychom to asi měli nabídnout, když jsme tu pro ně. Kolik se nás bude scházet za pět let, to taky nevím. Trochu je to jedno, vždyť když budeme dva nebo tři spolu ve jménu Kristově, je to O. K. Ale zároveň to úplně jedno není: Máme jít s Boží láskou mezi lidi a zadarmo dávat, co jsme dostali, ale aby to k nim dorazilo, asi to bude chtít kapku změnit zvyky…

A tak dál. Vedení církve potřebuje vědět, jak vidíme budoucnost svého sboru, a ten papír, co nám poslali, je jen osnova, čeho si všímat, až se o tom budeme bavit. Na pětiletky si přitom hrát nemusíme, tady nejde o dobrovolně-povinné závazky jako za komunistů. Když už, tak se bavíme ne o pětiletkách, ale o třetí tisíciletce. První dvě tisíciletky má křesťanství už za sebou, na konci té druhé se přidala i naše církev, a teď, po sto letech, si dělá jakousi inventuru a hledá, co dál. To proto, že se poměry mění (to dělaly vždycky, jen možná ne tak rychle). Minulé století už bylo, tam se nevrátíme a začátek té třetí tisíciletky asi bude v mnohém jiný, než jsme byli zvyklí. Zvěstování a prožívání Boží lásky a pravdy tu musí zůstat, protože o to jde – a může vypadat a probíhat tak, jak jsme byli zvyklí, anebo taky jinak, a o tom právě má být řeč.

Jan Keřkovský

Jak to bude dál a jaký bude náš sbor, to nám nikdo nepředepíše, ale tím spíš o tom spolu pojďme mluvit. Můžeme se inspirovat tam, kde to žije. Můžeme se o něco pokusit třeba s církevním grantem na rozvojové projekty. A jestli se náš sbor na budoucnost moc necítí, nevadí, pojďme spojit síly i starosti se sousedy (a pokud nám ubývají prostředky a energie, pojďme to udělat, dokud ještě nějaké máme). Evangelium o tom, že je Boží království na dosah a stojí za to se s ním seznámit blíž, se dá zvěstovat třeba v rámci regionu, na (sborové) značce tolik nesejde, zato na tom evangeliu ano.

On ten plán není tak důležitý pro vedení církve v Praze nebo v našem seniorátu, ale hlavně pro ty, kdo o budoucnost svého sboru mají zájem a starost. Ne obavu, že je nás málo a nedáme dohromady na provoz dost peněz, ale starost, jestli ještě budeme mít zítra druhým co nabídnout.

Vladimír Zikmund