Pokračování textu z ČB 11/2020 a 12/2020.

Kapitola pátá: Hodnocení Bílé hory v proměnách času

(ČB 1/2021) Fenomén či spíše trauma „Bílé hory“ je součást českého historického vědomí pomalu již čtyři století. Domácí katolická elita pochopitelně bělohorské vítězství přivítala, ovšem pomalu se do pocitů triumfalismu vkrádá deziluze ze ztráty stavovské autonomie, obrovského berního zatížení i pocity, že zásluhy o církev a dům habsburský nebyly vždy náležitě oceněny, zvláště v porovnání s agresivním nástupem nové cizozemské šlechty, nyní bohatě odměňované a preferované. V početném českém exilu žila dlouho naděje na odvetu, na nápravu bělohorské porážky.

Euforická očekávání vzrostla zejména na konci třicetileté války, zvláště roku 1645 po drtivé porážce císařské armády od Švédů u středočeského Jankova. A když o tři roky později obsadila švédská armáda Pražský hrad a Malou Stranu, nedokázali emigranti (včetně Komenského), dlouhá léta odtržení od domácí reality, pochopit, že se Pražané, „potomci husitů“, urputně bránili a ubránili švédskému osvobození. Oficiální a oslavné hodnocení Bílé hory bylo samozřejmě v Čechách až do konce 18. století nezpochybnitelné. S nástupem českého národního obrození a v souvislosti s legalizací evangelických církví po roce 1781 se začínají objevovat kritická hodnocení, sílící postupně v široce sdílený názor české vlastenecké veřejnosti, že totiž Bílá hora byla pohromou českých dějin. Snad nejlépe to vystihuje lidová slovesnost, třeba píseň odpovídající na otázku „kde jsou stará česká práva“ odpovědí „na Bílé hoře zakopaná“ nebo balada hovořící o Bílé hoře jako o „hoře hrůzy“. Na přelomu 19. a 20. století se pak stává z Bílé hory zjevné politikum, ideologické střelivo národního snažení o autonomii a posléze i samostatnost českého státu; snaha o „odčinění Bílé hory“ nakonec splývá s bojem o „odtržení od Vídně“. Příznačný je i ohlas tohoto hodnocení ve výtvarném umění, např. v historizujících malbách Mikoláše Alše, provedených velkoplošně na sgrafitech plzeňských měšťanských domů.

Do vědecké historiografie proniká téma Bílé hory zejména díky českoněmeckému historikovi Antonínu Gindelymu, skvělému znalci faktografie a pramenné základny. Spíše okrajově se bělohorskou bitvou zabýval velký katolický historik Josef Pekař (v souvislosti s jeho bádáním o Valdštejnovi), celkem správně odmítající národovecký mýtus, líčící Bílou horu jako porážku Čechů od Němců. Patrně o nejhlubší příspěvek českého dějepisectví se zasloužil evropsky proslulý historik Josef Polišenský (+2000), který ve svých monografiích zasadil české povstání a Bílou horu do kontextu evropských dějin a zejména průkopnicky zpracoval kontakty a vazby s nizozemskou republikou a protestantskou Anglií (Anglie a Bílá hora, Ni

zozemská politika a Bílá hora). Porážka na Bílé hoře se pak Polišenskému jevila především jako zmaření šancí na vytvoření západoevropského, tzv. maritimního společenského a civilizačního modelu – v kontrastu s nábožensko-politickým absolutismem Habsburků – založeném na tržní ekonomice, politické spolupráci stavů s panovníkem a náboženské toleranci.

V současnosti se sice plně těšíme z názorové svobody a hodnotové plurality, což samozřejmě platí i retrospektivně, vzhledem k minulosti. Bohužel někdy pod falešnými hesly jakéhosi pseudohistorického revizionisnu a „boření mýtů“ za každou cenu, se zejména v publicistice a popularizačním „korektním“ dějepisu objevují „převratné názory“ (podobně jako v případě husitství a české reformace). České stavovské povstání 1618–1620 je v duchu této logiky hodnoceno jako další „omyl českých dějin“, a Bílá hora je tudíž posuzována jako vlastně zasloužené vítězství moderního nadnárodního státu, který pod vedením „osvícených“ Habsburků směřoval k jakési rané formě „evropské unie“, což zpozdilí Češi nedokázali rozpoznat a ocenit.

Jan Kumpera, profesor historie a pedagog Západočeské univerzity v Plzni