Asi nejrozvitější chválu měsíce v širším biblickém kánonu nalezneme v knize Sírachovec:

„Také měsíc vždy v pravou chvíli určuje časy a je věčným znamením. Měsíc je znamením, pomocí něhož se stanoví svátky, od úplňku se zmenšuje až docela zmizí. Jeho jménem je nazván i úsek času: měsíc. Podivuhodně roste a mění se, jako maják pro zástupy na výšině září na nebeské klenbě.“ (Sír 43,6–8) Inspiraci však Sírachovec čerpá z míst jako Gn 1,16–18; Ž 8,4; 89,38; 104,19 a 136,9. Kniha Sírachovec se počítá k sapienciální čili mudroslovné literatuře, a právě proto je příznačné, že píseň „Již vzhůru vyšel měsíc“ pochází z epochy oslavující rozum, totiž z osvícenství.

Zdeněk Smolík napsal na okraj o osvícenské duchovní písni:
„Osvícenství přebásňuje Lutherovy písně [v tomto případě jde o přímou inspiraci Paulem Gerhardtem]. Ne Písmo, nýbrž člověk se stává mírou veškeré zbožnosti. Kristus je sotva zmiňován. Gellert mluví a zpívá o moudrosti a o všemohoucím. Je to ještě trojiční Bůh?“ (Bonhoeffer, GS IV,388) Do písní proniká duch lidské niternosti, upřímnosti, mystiky a morálky. Na duchovní písni je tak možno sledovat postupující vnitřní sekularizaci.

Písňovou tvorbu doby osvícenství tedy Smolík spolu s Bonhoefferem teologicky nehodnotí příliš vysoko. Ale je to spravedlivé? Smolíkova zkratka je jistě výstižná, ale proto zjednodušující a neúplná. Pojďme ji tedy přezkoumat na předložené písni Der Mond ist aufgegangen (Evangelisches Gesangbuch EG 482). Tato píseň, někdy zvaná jen Abendlied (večerní píseň), je u německy mluvících evangelíků známa, dokonce je ve zpěvnících označena písmenem ö – jako ekumenická. Děti ji slyší často jako ukolébavku, zní i na státních pohřbech. Jak již bylo naznačeno, její autor Matthias Claudius (1740–1815) se inspiroval básní asi největšího básníka německého baroka Paula Gerhardta (1607–1676). Jeho zhudebněná báseň se nazývá Nun ruhen alle Wälder, Evangelisches Gesangbuch, EG 477. V češtině se s ní můžeme setkat v přebásnění Miloslava Hájka „Již soumrak objal zemi“, Evangelický zpěvník, EZ 229. (Česká verze má pouze pět slok oproti německým devíti.) Ale zpět k „vycházejícímu měsíci“.

Sám autor textu Matthias Claudius (pseudonym Asmus) pocházel z Reinfeldu u Lübecku, studoval v Jeně teologii, práva a státovědu, od roku 1771 vydával periodikum Wandsbecker Bote (Wandsbecký posel), kde poprvé vyšla i tato jeho báseň. Pojilo jej přátelství s předními německými osvícenci, jako byl básník a spisovatel Friedrich Gottlieb Klopstock nebo filosof, kazatel a mnohostranný badatel Johann Gottfried Herder.
Když se ohlédneme směrem k našemu textu, vidíme, že se díky své předloze podobá písni barokní. Alespoň v rysech, jak je pojímá Zdeněk Smolík v návaznosti na Kirchliche Dogmatik Karla Bartha. Podle něj, oproti reformační písni, se v písni poreformační projevují důrazy na subjekt věřícího. Dále se do popředí dostávají takové stránky pozemské existence jako rozjímání o „rozličných denních a nočních dobách, o dobrých, a zvláště zlých hodinách lidského života, a zejména očekávání smrti“.

Nuže, naše píseň se zabývá noční dobou a věnuje velký prostor popisu přírody (měsíc, hvězdy, mlha, lesy, louky ad.). Především v závěru přichází ke slovu úvaha nad blížící se smrtí (když máme ze světa sejít). K tomu ostatně zve už sám noční čas. Je prastará lidská intuice spojovat noc, tmu a chlad se smrtí, případně s podsvětím. Pro jazyk osvícenství je typické mluvit o světle, světle racionality, které poráží tmu předsudků a pověry. Místo jasného slunce osvíceného rozumu se však píseň halí do temnot. Ačkoliv je „noc temná a plná hrůz“, má i svou zvláštní krásu a smrt s ní spojená může být nakonec i koncem těch špatných věcí, které člověka tíží – žalu a smutku, jež se nastřádaly během dne.

Osvícenství připomíná skutečnost, že v této duchovní písni není ani jednou zmíněn Ježíš. Je však diskutabilní, jedná-li se o zápor. Vezmeme-li v úvahu některé písně (i současné), stává se v nich Ježíš spíše jakousi zvukovou konstantou. Tím se taková tvorba obrací spíše ve zbožné blábolení, kde je Boží jméno pouze výplň, která má vyztužit na myšlenku chudé a řídké sdělení písně.

Dalším tématem, o kterém jazyk osvícenství hovoří, je rozum a vzdělání člověka. V neposlední řadě je také kladen důraz na přirozené vlohy člověka k dobrému, jež lze výchovou rozvinout. Nicméně právě tento osvícenský optimismus je v naší písni rozmetán. Lidská moudrost jsou Luftgespinste! Tedy pavučiny, na kterých provozují v babím létě drobní pavouci vzduchoplavbu. Tak se to má s vědami, lidmi pěstovanými. Naše vědomosti jsou jako tyto sítě – subtilní, chatrné, bez pevného základu, unášené větrem. Osvícenství stejně jako dodnes nemalá část myšlení počítají s neomezeným růstem. Ne tak tato píseň! (My lidské děti pyšné…)

K tomu má lidské poznání také vždy omezenou perspektivu – měsíc se nám sice při úplňku jeví jako kruh, ale jeho odvrácená strana nám zůstává skryta. Vědeckého poznání tedy nabýváme jen dosti namáhavě, a i to může být opět zpochybněno novými poznatky. To ovšem neznamená, že by nebylo dobré nebo potřebné, vždyť právě lepší poznání nás naplňuje novým údivem. Pouze to není konečná meta moudrosti. Být prostý jako dítě – to neznamená nezájem o znalosti a vědomosti, nýbrž vědomí, že jsou subjektivní, založené v naší perspektivě, a mohou být překonány. Skutečná moudrost spočívá v tom učit se pokoře. Protože nakonec je důležitější „radovat se před Bohem“ – aby se veškeré bádání neobrátilo v jalové, je třeba nezapomínat na druhé a mít s nimi radost, dokud jsme zde na zemi.

Tímto je náš rozbor u konce. Viděli jsme, že autor přejímá témata starší než osvícenská. Píseň též hovoří, což je téma pro osvícenství typické, o moudrosti. Ukazuje ale současně hranice optimistického výhledu, co vše zvládne člověk z vlastních sil. Nakonec je člověk vydán ve všem svém počínání, žití a umírání Bohu na milost a nemilost. A my doufáme, že na milost.

Text německého originálu:

Der Mond ist aufgegangen

Der Mond ist aufgegangen
Die goldnen Sternlein prangen
Am Himmel hell und klar:
Der Wald steht schwarz und schweiget,
Und aus den Wiesen steiget
Der weiße Nebel wunderbar.

Wie ist die Welt so stille,
Und in der Dämmrung Hülle
So traulich und so hold!
Als eine stille Kammer,
Wo ihr des Tages Jammer
Verschlafen und vergessen sollt.

Seht ihr den Mond dort stehen?
Er ist nur halb zu sehen,
Und ist doch rund und schön.
So sind wohl manche Sachen,
Die wir getrost belachen,
Weil unsre Augen sie nicht sehn.

Wir stolze Menschenkinder
Sind eitel arme Sünder,
Und wissen gar nicht viel;
Wir spinnen Luftgespinste,
Und suchen viele Künste,
Und kommen weiter von dem Ziel.

Gott, laß uns dein Heil schauen,
Auf nichts vergänglichs trauen,
Nicht Eitelkeit uns freun!
Laß uns einfältig werden,
Und vor dir hier auf Erden
Wie Kinder fromm und fröhlich sein!

Wollst endlich sonder Grämen
Aus dieser Welt uns nehmen
Durch einen sanften Tod,
Und wenn du uns genommen,
Laß uns in Himmel kommen,
du unser Herr und unser Gott!

So legt euch denn, ihr Brüder,
In Gottes Namen nieder!
Kalt ist der Abendhauch.
Verschon‘ uns Gott mit Strafen,
Und laß uns ruhig schlafen,
Und unsern kranken Nachbar auch!

Český překlad Jana Lukáše:

Již vzhůru vyšel měsíc
Již vzhůru vyšel měsíc,
záře hvězdiček zlatíc
dnes nebe přejasná,
tma je na slovo skoupá,
když z lesů a luk stoupá
teď bílá mlha překrásná

Ó, jak je ten svět zticha,
pod šera pláštěm dýchá
spanile každý kout
jako v ztichlé komoře,
kde dneška bol a hoře,
smí spánek záhy uzamknout.

Vidíte? Měsíc svítí,
jen způli lze ho zříti,
však je to krásný kruh,
tak více věcí máme,
kterým se vysmíváme,
ač nestačí jim lidský duch.

My lidské děti pyšné,
jsme ubohé a hříšné,
skoro nic nevíme.
Spřádáme z větru sítě,
chytrost hledáme hbitě,
však cíl zdaleka míjíme.

Dej, Bože, spatřit spásu,
nevěřit světa špásu,
v marnosti nedoufat.
Kéž před tebou jsme prostí,
dokud nás země hostí,
smíme se vroucně radovat.

Chceš-li nás již z trápení
vzít tam, kde žádné není,
kéž klidnou smrt nám dáš.
Když máme z světa sejít,
nech do nebe nás vejít,
ty Pane náš a Bože náš.
Tak sbohem, bratři, spěte
a klidně ulehněte,
chladný je noční vzduch.
Uchraň nás trestu svého,
i bližního slabého
to pro své jméno, jenž jsi Bůh.

Jan Lukáš