(ČB 12/2020) Tohle je zpráva z minulosti. Můj příspěvek totiž vznikl již v půlce října. V ,,mojí“ době je každý den ve znamení zpráv, týkajících se neustále se zhoršující situace kolem koronaviru. Nemocnice začínají kolabovat a prostřednictvím různých zpravodajských kanálů žádají o posily. Neustále prší, takže hladiny některých řek dosahují třetího stupně povodňové aktivity. Volební účast je poměrně vysoká. Národ je rozdělen na příznivce a odpůrce roušek podobně, jako byla kdysi rozdělena vontská organizace volbou svého vůdce. Losnu, nebo Mažňáka?

Projevy a požadavky našich vrcholných představitelů se stávají testem dovednosti aplikace principů výrokové logiky. Jedna zpráva střídá druhou, jak říká klasik – ,,odborníci se nám domnívají“ nebo dokonce přou. Každopádně nemáme věřit všem zprávám a doufat, že bude líp.

Jako česká učitelka jsem díky výnosům MŠMT poměrně vycvičena v přijímaní, rozklíčovávání a uvádění v praxi často protichůdných předpisů. O vykazování jejich provedení nemluvě. ,,Kolegyně, nedává vám to smysl?“ ,,Nefilozofujte, konejte!“ Od //Intelligo ut credam// (rozumím, abych věřil) se tedy přesouvám ke //Credo ut intelligam// (věřím, abych rozuměl). Nebo spíš k doufám, že tomu ještě rozumět budu.

Některé zprávy, články a komentáře jsou už tak nesmyslné a kousavé, že se po jejich přečtení cítím únavou polomrtvá a ohlodaná na kost. Chtělo by to nějaké milé, laskavé, možná dokonce láskyplné slovo. Něco, jehož význam nepřebije zítřejší vystoupení paní XX nebo pana XY. Chtělo by to alespoň úryvek textu, který mě potěší a bude dávat smysl, i kdyby se jej pokusil hned zítra dementovat třeba pan E. T.

Dodala jsem si odvahy a použila metodu náhodného hledání. Funguje to tak, že zavřete oči, otevřete na nějaké stránce libovolně vybranou knihu a poslepu do ní zaboříte prst. Poté oči znovu otevřete a čtete náhodně vybrané věty. Ty by měly fungovat podobně jako //deus ex machina//. Po jejich přečtení by se vám mělo udělat ve věcech jasno, měli byste najít to, co hledáte, ať už jde o klid v duši, odvahu k činu, naději, nebo „jen“ potěšení mysli.

Začala jsem hledat nějaké povzbuzující motto pro příští rok. Zprávu, po jejímž přečtení bychom si všichni oddechli. Dodávala by nám odvahu věřit, že vše bude dobré, že se dá něčemu věřit a odvahu doufat, že se máme kam s úlevou obrátit. Prostě zprávu od laskavého pisatele.

Já šla na jistotu. Vzala jsem do ruky Bibli, zavřela, otevřela, zabořila prst a vynořil se na mě Ezechiel 37,3–6: „Lidský synu, mohou tyto kosti ožít?“ Odpověděl jsem: „Panovníku Hospodine, ty to víš.“ Tu mi řekl: „Prorokuj nad těmi kostmi a řekni jim: Slyšte, suché kosti, Hospodinovo slovo! Toto praví Panovník Hospodin těmto kostem: Hle, já do vás uvedu ducha a oživnete. Dám na vás šlachy, pokryji vás svalstvem, potáhnu vás kůží a vložím do vás ducha a oživnete. I poznáte, že já jsem Hospodin.“

Šárka Grauová