(ČB 11/2020) Koncem září navrhl americký prezident Donald Trump jako kandidátku do Nejvyššího soudu Amy Coney Barrett. Pokud její nominaci potvrdí senát, zastane místo v devítičlenném sboru soudců, kteří zvolením získávají doživotní mandát. Slyšení s kandidátkou v senátu začalo v půlce října. V souvislosti s nominací soudkyně kolují médii různé rozpravy. Rozebírá se vhodnost kandidátky zastávat tolik vážený úřad i souslednost volby s právě probíhajícím hlasováním do prezidentských voleb. Mimo tyto politické otázky, které přenechám odborníkům v příslušném oboru, dochází i k debatám o osobní víře nominované. V minulých letech, a i nyní během slyšení v senátu, byla kandidátka dotazována, zda víra ovlivňuje její práci a zda bude, či nebude její náboženský postoj ovlivňovat rozhodování ve sboru nejvyšších soudců. Barrett se v této věci opakovaně vyslovila – její osobní víra prý nemá na práci vliv. Vysvětluje to tak, že si drží své morální náboženské hledisko oddělené od úkolu aplikovat právo jako soudkyně. Jaké je tedy její morální náboženské stanovisko? A lze je opravdu od výkonu práce soudkyně oddělit?

O soudkyni Barrett je známo, že je katolička. Dotazy na víru ale přicházejí zejména kvůli údajnému členství v dosud málo známém hnutí People of Praise (Lidé chvály, dále jen POP). Toto charismatické hnutí je ekumenické, majoritně katolické. Bylo založeno ve městě South Bend, ve státě Indiana před necelými čtyřiceti lety a nyní má přibližně 1700 členů. Ekumeničnost hnutí spočívá v tom, že jeho členové neslaví společně bohoslužby, ale mohou navštěvovat bohoslužby každý ve své kmenové církvi (Společná setkání se konají v sobotu odpoledne, aby se členové mohli účastnit nedělních bohoslužeb ve svém sboru). Členem hnutí se člověk může stát po několikaleté přípravě, na jejímž konci se zaváže ke společné smlouvě. Ta spočívá ve vyslovení osobního závazku, ke kterému patří mimo jiné slib lásky a služby ostatním členům komunity, sdílení 5 % z hrubé mzdy a bohatá diakonická i misijní činnost. S hnutím je soudkyně v intenzivním kontaktu od mládí. Během studií na univerzitě Notre Dame žila soudkyně Barrett v domě zakladatele hnutí Kevina Ranaghana a jeho ženy Dorothy. Ve společenství také působí nebo minimálně dlouhá léta působila celá její rodina (i její rodiče) a rodina jejího manžela. Amy Barrett také spolupracovala se soukromou křesťanskou školou Trinity schools, která byla založena členy společenství. Články podepsané jménem Amy Barrett a fotografie rodiny byly odstraněny z webu komunity před třemi lety, v době, kdy byla nominována do federálního odvolacího soudu. Opatrnost v této věci je ze strany POP možná pochopitelná. Ve Spojených státech je aktivní kontrakultovní hnutí a nová náboženská hnutí i jejich členové bývají terčem podezírání a nedůvěry. Možná je tedy ve hře snaha dosud mediálně tolik nepropírané hnutí zájmu médií ušetřit.

V přístupu k práci, tedy k výkladu ústavy, zastává soudkyně Barrett typ výkladu označovaný jako originalismus. To je způsob výkladu, který se snaží ponechat textu tentýž smysl, který se zdá být ve shodě s míněním jeho autorů. V případě ústavy tedy se smýšlením otců zakladatelů. Výklad má vycházet z textu samotného (textualismus) a případné změny v duchu doby nemají mít na výklad článků a dodatků vliv. Text má být chápán tak, jak je. Tento přístup mi připomíná fundamentální přístup k Bibli, který je blízký právě i společenství POP. Fundamentalismus je rezistentní vůči historicko-kritické metodě výkladu Písma, zejména pak nebere v úvahu dějinný charakter biblického poselství. Americká ústava má na rozdíl od Bible výhodu v tom, že byla sepsána v rozmezí několika let (nepočítám dodatky), je kratší a má méně autorů. I tak je ale potřeba ji vykládat, a právě Nejvyšší soud má kompetenci rozhodovat v nejasných případech, případně rušit federální zákony, jsou-li s duchem ústavy v rozporu. Z dostupných indicií se zdá, že náboženský postoj soudkyně Barrett s jejím přístupem k právu ladí. Hnutí POP se snaží následovat novozákonní svědectví tak, jak je napsáno (textualismus). Fundamentalismus se pak projevuje např. v patriarchálním uspořádání komunity (originalismus).

Podobně se náboženský i profesionální přístup shoduje v odmítavém postoji k alternativní sexualitě nebo umělému potratu. Je tedy soudní praxe kandidátky Barrett na náboženském přesvědčení opravdu nezávislá? Do jaké míry je v tomto konkrétním případě propojena víra s pracovním životem, asi přesně nezjistíme. Tato kauza mě ale přivedla k obecnému přemýšlení o víře a jejím dosahu v životě. Lze víru pustit jen do určité části života, a jinam ne? Co vlastně je víra v Boha? Pro někoho je to morálka, pro jiného život ve společenství nebo rodinná tradice. Víra je také něco docela jiného pro nevěřící. Na ně jsem u případu soudkyně Barrett myslela obzvlášť. Pokud lidé mimo církev slyší slova o oddělení víry a práce, mohou se děsit, že křesťanství je snad nějaký domácí kult. Věřící na ně mohou působit jako podivíni, kteří v soukromí cosi praktikují, a tím jejich „náboženství“ končí. Nebo taková domácí víra může působit jen jako morální názor na podobu rodiny. Pak je snad i lepší, když jím věřící člověk ostatní nemoralizuje. Obecně mi ale shoda mezi postojem víry (ať už si jej věřící formuluje jakkoli) a jednáním v pracovním životě připadá jako přirozená součást integrity osobnosti. Sama víru chápu nikoli pouze jako morální nastavení v osobním životě, ale jako celkový životní postoj, související se vztahem k Bohu i k druhým lidem. Jako zdroj, který mě neustále utváří, volá k láskyplnému vztahu k bližním i k sobě. Díky němu se cítím svobodná a nezávislá.

Je těžké mluvit o víře veřejně. Zvlášť když se lidé vyptávají, aby nás na něčem nachytali. Zůstat v práci „čistým profesionálem“ se tak zdá být bezpečnější. Asi o tom budu ještě nějakou dobu přemýšlet. Nějak mi to nedá. Je možné nechat víru doma?

Text vznikl v rámci vikářské praxe.

Anna Pokorná