Kapitola prvá: Předehra v kontextu doby

Nešťastná bitva na Bílé hoře 8. listopadu 1620 neslavně ukončila české stavovské povstání (1618–1620), které otevřelo bránu třicetileté války (1618–1640), do té doby nejmasovějšího a nejkrvavějšího vojenského konfliktu v Evropě. Vzpourou české evangelické opozice proti Habsburkům, nerespektujícím dosavadní dohody o politické samostatnosti stavovské obce (šlechty a měšťanů) i o náboženské svobodě (porušování Rudolfova majestátu), vyvrcholila krize, jejíž kořeny sahají již do přelomu 16. a 17.století. Podhoubí konfliktu má zdaleka nejen český rozměr, ale i široké evropské souvislosti. Během předchozího století nesmírně vzrostla moc habsburské dynastie, vládnoucí nejen ve střední Evropě (Rakousko, český a uherský trůn), ale také ve Španělsku a v jeho obrovské koloniální říši.

Habsburkové, již pátou generaci také císařové Svaté říše římské, získali i politickou kontrolu nad katolickou církví, tedy nad římskými papeži. Stali se také hlavními praporečníky protireformace, která se zvláště s podporou nového, jezuitského řádu pokoušela zastavit nástup evangelických církví, luteránů i radikálnějších kalvinistů. Španělští Habsburkové utrpěli ve svém imperiálním úsilí první vážný nezdar v Nizozemí, které proti jejich vládě povstalo a v jehož severní části vznikla 1579 převážně protestantská Nizozemská republika. Právě odpor proti habsburské hegemonii pomáhal vytvářet širokou, ovšem značně nesourodou koalici. Do jejího čela se postavil francouzský král Jindřich IV. Navarrský, původně kalvinista, jenž kvůli vnitřnímu smíření své země konvertoval ke katolictví. Jeho zavražděním fanatickým katolickým agentem roku 1610 ztratila protihabsburská fronta výraznou osobnost. Tu nemohl nahradit ani anglický král Jakub, snažící se za cenu ústupků o mír se Španělskem. Mezitím se němečtí protestanti sdružili 1608 do Protestantské unie pod vedením falckraběte rýnského, jehož syn Fridrich se stal 1613 sňatkem s Alžbětou Stuartovnou zetěm mocného anglického panovníka.

Nepřátelé, třeste se!

V Čechách i na Moravě 16. století proběhlo, na rozdíl od Německa a Francie, bez náboženských válek. Relativní náboženská svoboda byla rysem celé předbělohorské éry již od kompromisního vyústění husitské revoluce. Nicméně v druhé polovině vlády Rudolfa II. i v Čechách nastupuje protireformační agrese, představovaná jezuity a tzv. španělskou stranou (tvořenou mladšími katolickými velmoži) v čele s nejvyšším kancléřem Zdeňkem Popelem z Lobkovic. Přesto se evangelické stavovské opozici podařilo využít sporů mezi habsburskými bratry Rudolfem a mladším Matyášem a prosadit v roce 1609 Rudolfův majestát, tedy vyhlášení náboženské svobody, a to i pro poddané. Takové tolerantní narovnání nemělo v Evropě předtím, ale i potom (až do konce 18.století) obdoby! Praxe byla však jiná, neboť nový císař a český král Matyáš (od 1612) si hlavu s naplňováním této „ústavy“ příliš nedělal. Neustálé porušování náboženských svobod a stavovských výsad se stupňovalo do té míry, že rozezlená evangelická šlechta svolala na květen 1618 do Prahy mimořádný sjezd. Opoziční představitelé v čele s Budovcem a Thurnem si vynutili vstup na Pražský hrad, z jehož oken byli po předchozí hádce vyhozeni nenávidění císařští místodržící Jaroslav Bořita z Martinic a Vilém Slavata z Chlumu (odpadlík od bratrské víry) i s písařem Fabriciem. Sice přežili, ale jiskra už přeskočila. Během krátké doby začali vzbouření Češi stejně jako císařští zbrojit. V prvním roce války získala stavovská vláda, tvořená třiceti volenými direktory, výraznou posilu, zkušeného vojevůdce Mansfelda, jehož žoldnéřům se podařilo dobýt v listopadu 1618 Plzeň, hlavní oporu katolicko-císařské strany v království. V létě 1619 se přidala k českému povstání i dosud váhající a neutrální Morava a slibně do budoucna vypadala i volba Fridricha Falckého za českého krále, jehož pražská korunovace se stala pak na podzim 1619. Neoblíbený a obávaný Ferdinand II. byl vzbouřenými stavy sesazen (po smrti svého strýce Matyáše byl však 1619 zvolen císařem). Postupně však narůstala převaha císařské strany, podporované též Katolickou ligou, založenou již 1609 a vedenou bavorským vévodou Maxmiliánem. Rozhodující při žoldnéřském způsobu válčení byly ovšem peníze a těch měl císař díky štědré podpoře svých španělských habsburských příbuzných více. Naopak očekávaná podpora stavů z Anglie a z Nizozemí se nedostavila. Zklamalo i luteránské Sasko, jehož vládce, kurfiřt Jan Jiří, se cítil Čechy uražen, protože při volbě českého krále dali přednost Fridrichovi. Císařsko-ligistická armáda tak během letního a podzimního tažení 1620 převzala iniciativu a postupně ovládla jižní a jihozápadní Čechy. Nutno uznat, že její velitelé byli i kvalitnější válečníci. Rozhodující střet obou armád se očekával u Plzně v říjnu 1620. V jejím bezprostředním okolí se utábořili jak Maxmilián s Buquoyem, tak král Fridrich. Vychytralý a bezzásadový Mansfeld brány pevné Plzně neotevřel ani jedné straně a v následné licitaci slíbil bavorskému vévodovi neutralitu svou a svého vojska za fantastickou sumu 100 000 zlatých (bohatě se to ovšem bělohorským vítězům brzy vrátilo i s úroky). Královsko-stavovské síly opustily poté ležení u Rokycan a začali ustupovat ku Praze. Za nimi se vydal s předvojem Buquoy, ale narazil 1. listopadu u Rakovníka na tuhý odpor. V této menší, nerozhodné šarvátce byl dokonce nepříjemně zraněn do slabin. Po příchodu dalších posil se ale spojené katolické síly vydaly 5. listopadu k hlavnímu městu. Tam se proti nim již formovala na západním okraji Prahy obranná linie a pozice Fridrichova vojska.

Kapitola druhá: Jak to bylo 8. listopadu na bělohorské pláni?

Bitva na Bílá hoře se odehrála v neděli 8. listopadu 1620 na výšině, pojmenované podle bělavé opuky, která se zde těžila odedávna jako stavební kámen. Náhorní plošina, rozkládající se v nadmořské výšce kolem 300 m n.m., je vzdálena jen asi 5 km vzdušnou čarou od Pražského hradu. Bělohorská planina je zřetelně vymezena na jižní straně motolským údolím, ale výrazně klesá i na západ a severozápad směrem k vesnici Ruzyně. Centrální část plošiny zaujímá obora a stejnojmenný renesanční královský letohrádek Hvězda, postavený na hvězdicovém půdorysu již v letech 1555–1556.

Královsko-stavovské síly, ustupující již 14 dnů před císařsko-ligistickou přesilou, dorazily na Bílou horu 8. listopadu, asi hodinu po půlnoci. Je ještě s podivem, že se velitelům podařilo nočním pochodem umdlené vojáky zformovat do výhodných obranných pozic nad ruzyňským údolím. Krátký noční odpočinek českého vojska ale narušil výpad nepřátelské jízdy do tábora neukázněných Uhrů v Ruzyni. Svítání se protahovalo i kvůli ranní mlze, mezi nevyspalým českým vojskem bylo cítit napětí a nervozita. Přesto vrchní velitel českého vojska stihl úspěšně rozestavit vojáky do bojových formací. Mezitím řada žoldnéřů na ústupu od Plzně dezertovala, někteří, včetně důstojníků, odešli k ránu posilnit se do pražských hospod a ještě se ani na bojiště nevrátili (pokud tak vůbec hodlali učinit). Mimo zmíněné jednotky byly k boji připraveny i menší elitní útvary, královský jízdní pluk a kompanie královské stráže v síle 1800 mužů. Za druhým bitevním šikem byla do podoby půlměsíce zformována ještě neukázněná uherská jízda o síle necelých šesti tisíc jezdců, představující malý zlomek pomoci, slibované Fridrichovým spojencem sedmihradským vévodou Bethlenem.

Smrt čeká v mlze

Nepřítel přitáhl pod Bílou horu až za svítání, nejdříve se objevil ligistický vojevůdce Tilly, který obsadil Hostivice. Za ním postupoval císařský vrchní velitel Buquoy na ves Řepy. Ráno se pak konala porada nejvyššího spojeného velení, profesionální vojáci Tilly a Buquoy byli spíše opatrní a nechtěli vsadit vše na jednu kartu. Bavorský vévoda Maxmilián naopak věřil v bezodkladný útok a rozhodné vítězství, jeho riskantní postup podporoval plamennými slovy i hlavní ideolog a kazatel katolické armády, karmelitán Dominik, jenž Maximilánovi předal posvěcený meč od papeže. Válečná rada se tak nakonec rozhodla, že bitva bude svedena ještě téhož dne. Pokud odhadujeme síly královsko-stavovského vojska na zhruba 20 000 mužů, tak na císařské straně stála proti nim jasná třicetitisícová převaha. Byli to samozřejmě stejně jako na české straně v naprosté většině žoldnéři, ale odpočatí a především dobře zásobeni a lépe placeni, a proto i disciplinovanější. Velitelský císařsko-ligistický sbor byl národnostně velmi pestrý, ale také zkušenější. Protřelé jednotky tvořili zejména Italové, Španělé, francouzsky hovořící Valoni z jižního katolického Nizozemí a také polští kozáci. V neposlední řadě měli císařští i kvalitní průzkumné jednotky, které během odpoledne přesně informovaly velitele o pozicích a síle českého vojska.

Ktož sú Boží bojovníci?!

Po poledni se konečně podzimní mlha zvedla a v té chvíli již Maxmilián déle neotálel a s výkřikem //Sancta Maria// dal znamení k útoku. Češi však tento mocný úder zastavili a donutili k ústupu, ohrožené české křídlo podržel svou osobní přítomností i královský vojevůdce, hrabě Matyáš Thurn, statečně si vedl se svými kompaniemi také Jan z Bubna. Bohužel k pronásledování odražených nepřátel se čeští velitelé již neodhodlali. Mezitím se nepřítel znovu zformoval a útok zopakoval, posílen o čtyři čerstvé jízdní švadrony. Tentokrát se levé křídlo navzdory Bubnově odvaze již neudrželo, následnou pohromu završil zbabělý útěk šesti praporců Thurnovy pěchoty (asi 1300 mužů). V útěku je pak následovala i osamocená Bubnova jízda a lavinovitým efektem se královské armády začaly hroutit. Polovina jednotek se už dávala na útěk, aniž proti nepříteli vystřelila. Přesto málem došlo k obratu. Odvážný jednadvacetiletý syn vrchního královského velitele, Kristián mladší z Anhaltu, zaútočil z kopce se svými 700 jezdci na císařské postavení s překvapivou agresivitou. Do boje na pomoc Anhaltovi vyrazilo také 1000 mužů moravské pěchoty a zdálo se, že dopředu se konečně pohne i dosud nečinná uherská jízda. Buquoy dostal dokonce do svého vozu zprávu, že „vše jest ztraceno“. V rozhodující chvíli sehrála opět zrada či zbabělost – Uhři nejenže ve výhodné chvíli Anhaltův útok nepodpořili, ale z bělohorské pláně obrátili své koně ku Praze. Mladý Anhalt byl v prudkém boji sestřelen z koně a zajat. „Moravané“ čili vojáci najatí spojeneckými moravskými stavy mezitím couvli ke zdi obory, kde se bránili proti útočící přesile. V ústupu jim zabránila zřejmě i kamenná hradba. Tato bitevní epizoda se promítla do novodobých vlasteneckých obrazů i do písňové tvorby jako projev národní hrdinské obětavosti. Ale ať už mluvili česky, nebo německy, bojovali statečně a pobiti byli do jednoho, pouze jejich těžce zraněný velitel Šlik přežil. Byly dvě hodiny odpoledne a bitva po necelých dvou hodinách skončila. Královská armáda, jejíž většina se přímého boje nezúčastnila, se dala na zmatený a chaotický úprk. Když se zprávy z bojiště dostaly ke královu sluchu, přerušil hostinu pro algické vyslance na Pražském hradě a vyjel s pěti sty jezdci k Pohořelecké bráně. Tam na něj čekal žalostný pohled na prchající armádu. Nečekaně snadné a rychlé vítězství zaskočilo asi i vítěze, neboť mohl již 8. listopadu odpoledne obsadit Prahu. Ačkoliv někteří stavovští politici nabádali krále k obraně Prahy, vystrašený a frustrovaný Fridrich se rozhodl království opustit. Snad se tak vyhnul potupnému zajetí. Již následující ráno, 9. listopadu, opustil královský dvůr Prahu. Kromě většiny zemských úředníků odjížděl panovník a také jeho anglická manželka, královna Alžběta Stuartovna, a jejich malý syn Ruprecht, před necelým rokem v Praze narozený český princ. Dlouhou kolonu vozů doprovázelo a chránilo směrem do slezské Vratislavi 300 jezdců. O dvě hodiny později vjel do Prahy triumfálně bělohorský vítěz Maxmilián Bavorský s vojevůdci Tillym a Buquoyem.

Bitva byla krvavá na obou stranách. Na straně císařské a ligistické se uvádí počet padlých na 2000 mužů, daleko vyšší byly ale ztráty armády královské. Odhadovaný počet asi 5000 mrtvých byl však většinou způsoben nikoliv přímým bojem, ale jde na vrub chaotickému útěku, při němž byli prchající vojáci masakrováni a olupováni zdivočelým nepřítelem. „Čeští kacíři“ byli poraženi, nevyřízený účet s husitskou reformací byl konečně uzavřen.

Mezititulky redakční. Druhá část seriálu vyjde v čísle 12/2020.

Jan Kumpera, historik a pedagog Západočeské univerzity v Plzni.