Návštěvníky knihkupectví možná překvapilo, že se na pultech objevila nová kniha Karla Čapka s názvem Skoro modlitby. Nejde o šokující nález ani o neznalost Čapkova díla, opravdu je to zbrusu nová kniha. Jedná se vlastně o čapkovskou antologii, čili soubor úryvků z Čapkových děl, který sestavil Martin C. Putna.

V této půvabné knížečce provádí profesor Putna čtenáře zákoutími Čapkova písemnictví, aby mu ukázal autorův vztah k některým náboženským pojmům a motivům, jako je modlitba, víra, Bůh a další. V tomto ohledu je kniha svého druhu korpus či konkordance; editor vyhledal pasáže beletristické, publicistické i korespondenční, v nichž se Čapek danému pojmu věnuje, a v modře psané glose, jak ji sám nazývá, je zasazuje do kontextu a komentuje.

Zde je nutno vyzdvihnout Putnovu pečlivou znalost Čapkova díla: vždyť dohledat, kde se spisovatel věnuje např. modlitbě, je mnohdy mravenčí práce, ztížená navíc tím, že daný lexém se v něm často ani nevyskytuje. Potěšitelné je také to, že z knihy čiší editorovo citlivé a jemné zacházení s autorskými texty. Neznásilňuje je, nehledá v nich významy, které se mu hodí. V interpretacích, nebo spíše v douškách – ano, tak skromně chápe svoji pozici – formuluje slova rozvážně, aby řekl jen nezbytně nutné, a jen to, co o Čapkovi bezpečně platí.

Název Skoro modlitby je velmi přiléhavý, ponechme přitom stranou, že je to také přímo název jednoho z Čapkových textů. O obou bratřích Čapkových je známo, že jejich vztah k duchovnu byl velmi opatrný a odtažitý. Jen stěží by je někdo či něco přinutilo k tomu, aby o sobě hovořili jako o věřících – a neusiluje o to ani M. C. Putna.

Zároveň ovšem nelze říct, že by Karel (ani Josef) byli lidmi neduchovními. Zvláště v díle Karlova bratra nacházíme intenzivně meditativní, ba spirituální pasáže. Zůstaneme-li však u Karla, jsou právě ty, zejména ruku v ruce s vyostřující se společensko-politickou situací (Mnichov 1938), čím dál méně poťouchlými literárními projevy a čím dál více autentickými, tklivými vyjádřeními, až se právě stávají „skoro modlitbami“. Jiří Opelík, jeden z nejvýznamnějších čapkologů, popsal tuto Karlovu proměnu učeně jako posun od „profanizace sakrálního“ k „sakralizaci profánního“.

Putna ovšem poukazuje na jinou důležitou myšlenku. Totiž na to, že modlitba je součást lidského života, je to antropologická modlitba. „Člověk se modlí, protože je to jedna z přirozených lidských potřeb,“ píše, a dodává, že tento fakt se nevylučuje ani se zapřisáhlými „nemodliči“, ať už to jsou postavy Čapkových próz, anebo autor sám. Modlitba totiž člověku pomáhá, poskytuje mu útočiště a Čapek sám tuto tezi svým dílem i životem potvrzuje.

Adéla Rozbořilová