(ČB 10/2020) „Pavouci soukaj svý nítě, z nich pletou pavoučí sítě, do těch sítí zachytí tě, pak ti budou píti krev,“ zpívá Sváťa Krásek v písničce Pavouci. Mám tu písničku ráda. Asi hlavně proto, že pravda, ze které spíš mrazí, je tu podána s nadhledem v nápěvu tradičního anglického spirituálu Give me that old time religion a v rytmu, který osvobozuje z úzkosti pavoučích sítí a z moci číhajících padouchů.
Samozřejmě jde o alegorii. Číhající pavouk a jeho „potloukání“ a „vometání kolem“ v téhle písni výstižně ztělesňují atmosféru nedůvěry. Tiché a nenápadné kroky jsou, jak moucha tuší, navazováním vláken, splétáním sítě, známkou, že donašeč nebo predátor už větří oběť. Už má zálusk, aby mi pil krev. „Motá se kolem chvilečku, seš v pavoučím domečku. Dostat se z toho domečku, jen šest nití ze zadečku, to už mouše trvá déle, musí mít kliku z prdele,“ zpívá přesně bratr farář.
Pavoučí síť je úžasná. Dokonalá konstrukce, za kterou by se nemusel stydět ani nejlepší architekt. Podobně pružné, a přitom pevné vlákno se prý lidem nedaří ani napodobit. Pavouk se ale vylíhne a ví jak na to, ví, kam upnout které vlákno i bez vysokoškolského diplomu. Před lety jsem za časného rána přecházela lávku přes Labe, ranní slunce prosvítalo mírnou mlhou a po celé délce se z obou stran lávky třpytily nahusto napletené pavučiny jakoby posázené skleněnými korálky. I když každý rok oddávám několik párů, žádná výzdoba tu vzpomínku zatím netrumfla. Bylo to hrabalovsky krásné. Ale chytit se do lepivé pavučiny je jeden z nejodpornějších pocitů, co znám. Sevře mě úzkost, že mi jde něco po krku, leze mi mráz po zádech, že už se toho nezbavím.
V síti se jmenuje také filmový dokument, který letos vzbudil velkou pozornost české společnosti a který otevřel téma sexuálního zneužívání dětí prostřednictvím internetu. Ukázalo se, kolik lidí osloví někoho slabšího jenom proto, aby si získali jeho důvěru a pak ho zneužili pro vlastní uspokojení. Takové zneužití dítěte je
neomluvitelné. Nejvíc to totiž křičí a bije do očí, když je zneužit právě někdo, kdo se prokazatelně nemůže bránit. Ale zdaleka se to netýká jen dětí.
Touha po blízkosti a intimitě nás vede k sobě blíž. Bohu díky. Budujeme vztahy, tvoříme sítě, sami se do nich zaplétáme. Máme radost, když nás někdo osloví, když máme komu zavolat nebo napsat, když vznikají dobrá a pevná vlákna, zpětné vazby, setkání. Dává to smysl. Důvěra přitom funguje jako důležité pojivo. Ale jen taková, která se setká s milosrdenstvím a věrností. To dvojí do sebe musí zapadnout jako zámek a klíč. Když je důvěra zneužita a znevážena, dokáže to člověka vysát. Myslím, že když nám Písmo donekonečna opakuje, že Bůh je milosrdný a věrný, je to ujištění, že naše důvěra u něho nebude zklamána. Je to pozvání zaplést se do bezpečné sítě. Myslím, že je to taky výzva takové dobré sítě a dobré vztahy, které něco unesou, tvořit. Budou pak odrážet světlo světa i v mlze, budou pak snad i pro slávu Boží, namísto aby se stávaly pastí.
Jana Hofmanová