(ČB 6/2020) Na Vysočinu jsme se sestrou vyrazily, abychom nalezly klid od koronavirových restrikcí a věčného dezinfikování rukou, abychom nalezly soukromí a změnu po uzavřenosti s týmiž lidmi v malém bytě a abychom využily svobodu pohybu ve volné v přírodě po nekonečném kopírování pořád stejných stezek v parčíku zaprášeného města. Nalezly jsme dočasný azyl na faře v Telecím u příbuzného, faráře Honzy Hrudky. A navzdory karanténním opatřením jsme zažily obrovskou solidaritu místních. Tak nám například paní v Sádku otevřela půl hodinu po zavírací době obchod, kde jsme koupily nezbytný česnek a poslední pecen chleba. Tamní kurátor, poté, co se od faráře dozvěděl, že jsme v místním obchodě nesehnaly brambory, přinesl kbelík vlastních a nic za to nechtěl. Nalezla jsem posléze radost ve vymýšlení pokrmů z tak kvalitní suroviny.

Poslechněte si článek:

Solidarita a zájem místních se dále projevily v Pusté Rybné, vesničce k Telecímu přifařené. Tam se nám nečekaně protáhla prohlídka kostela, a ujel tudíž autobus v jednu a další jel až ve tři a ledový vítr odrazoval od cesty na faru v Telecím pěšky. Pan farář našel na konci vesnice paní ze sboru, která nám nabídla své čerstvě usmažené bramboráky, a abychom to nemusely jíst na větru, a přitom dodržely bezpečnostní zásadu nebavit se s místními v jejich domech, pustila nás do chodby a sama se šla bavit s otužilejším farářem ven na terasu.

Jak nás vůbec napadlo prohlížet si tak dlouho kostel? Moje sestra památkářka chtěla oplatit faráři ochotu a uvolila se, že místní evangelický kostel památkářsky „vyšetří“, zda netrpí dřevomorkou (opravdu netrpí!) či jinými neduhy. V krásném kostele, unikátně zachovalém v duchu doby své výstavby v roce 1783, jsme se zabraly do práce: Sestra prohlížela a diktovala, já jsem zapisovala její poznatky a pan farář střídavě sháněl nářadí k otevření zarezlého zámku na půdu nebo držel rozviklaný žebřík při našem odvážném šplhání do prvního patra věže.

Nečekaný nález

A pak přišel objev, nález s velkým „N“! Na stole Páně ležela pokrývka v podobě bílo-šedě vzorovaného ubrusu, který tu zůstal po ještě předkoronavirovém pohřbu paní Pajkrové, rozené Musílkové, z Pusté Rybné. Umřela ve věku 78 let a její pozůstalá rodina přinesla ubrus na výzdobu kostela při smutečních bohoslužbách, zřejmě jen proto, že barvy bílá a šedá (možná původně černá) se k pohřební slavnosti výtečně hodily. Ubrus, vytažený kdesi z hlubin rodinného prádelníku, má na sobě vetkaný letopočet 1915 a obrázky z života mistra Jana Husa, obklopené četnými evangelickými symboly. Je tkán strojově. Nabízí se myšlenka, že dílo vzniklo v roce 1915 či o něco dříve, na zakázku zadanou církví nějaké textilní továrně.

Všichni si dobře pamatujeme, jaké přípravy v naší církvi předcházely výročí Jana Husa v roce 2015. Kolik materiálů, článků, výrobků tehdy vzniklo! A nejinak to nepochybně bylo i v roce 1915, když ve stínu první světové války bylo potřebné připomínat Husův odkaz a nalézat v jeho příběhu sílu vzdorovat nepřízni doby. Pokrývka pak mohla být prodávána do evangelických sborů jako chystaná ozdoba stolu Páně v den oslav nebo i sváteční tematická součást výzdoby domácností v době slavného výročí. Spočívala snad na stole při slavnostním rodinném obědě 6. července 1915, nebo byla přehozena přes svátečně ustlanou postel? Mohla se ocitnout na stolech vytažených na trávník před kostel k nasycení zástupů při oslavě? Můžeme se dnes již jen domýšlet. Jedno je jisté – těchto pokrývek se zachovalo do dnešní doby velice málo, možná, že jen tato jediná z Pusté Rybné, která je svým vzorem naprosto unikátní.

Námět vzoru, zhotovení a materiál pokrývky

Středem pokrývky jde široký šedobílý pruh, na němž jsou tři výjevy ze života mistra Jana. Vlevo je vyobrazen Hus, jak káže v přírodě pod mohutným stromem pro skupinu věřících v rozmanitých pózách. Někteří stojí, jiní sedí. Uprostřed je výjev, který je nepochybně inspirován slavným obrazem Mistr Jan Hus na koncilu kostnickém z roku 1883 od českého malíře období historismu Václava Brožíka.

Výjev napravo zobrazuje Husa v mučednické póze na hranici, připravené k zapálení, obklopeného lačnými přihlížejícími. Oba boční výjevy vychází z maleb, které vyšly nedlouho před slavným výročím jako soubor pohlednic, nazvaných „Umělecké dopisnice akad. malíře J. Mathausera“. Zřejmě se předpokládalo, že z mohutných oslav budou lidé psát svým známým pohledy s obrázkem mistra Jana Husa. Josef Mathauser, narozený 1846, byl ne moc známý český malíř, který pro evangelíky vyzdobil i katolický kostel v Mariánských Lázních a namaloval přilehlou křížovou cestu.

Mezi těmito výjevy na pokrývce jsou vetkána slova//Pravda vítězí//, psaná gotickými stylizovanými písmeny a doplněná letopočty 1415 a 1915, které nám šťastně datují vznik pokrývky a definují její účel. Kromě tohoto hlavního pruhu se na pokrývce čtyřikrát opakuje užší pruh s krásným, složitě vetkávaným vzorem, v němž se objevují motivy jako staré knihy, listina s pečetí, kalich, hostie s paprsky, husitské cepy, pobité hřeby – vše nenásilně zasazeno do pozadí, tvořeného proplétajícími se rostlinnými úponky.

Pokrývka působí vkusně a střízlivě, což se o obdobně vyráběných ubrusech z této doby vždy říci nedá. Šedočerný vzor navíc evokuje staré černobílé rytiny z modlitebních knih, které také často zjednodušeně kopírovaly nějaký v té době proslavený obraz s náboženským námětem.

Pokrývka, nejspíš lněná, má obdélníkový tvar, po celém obvodu jsou asi 15 cm dlouhé třásně. Její stav je přes stáří nejméně 105 let neuvěřitelně dobrý. Vypadá jako jen několikrát použitá, vyprána a uložena na bezpečném, suchém a čistém místě.

Nalezená pokrývka svědčí o evangelické tematice, silně prolínající i do tvorby bytového či sakrálního textilu na začátku 20. století. Její místo v nedalekém evangelickém muzeu, kam po domluvách nejspíše poputuje a které se ustavilo díky entuziasmu rodiny Zelených na faře v Daňkovicích, bude zaslouženo.

Olga Pikousová (redakčně upraveno)