(ČB 6/2020) Měl to těžké, alespoň tak to často a rádi, s úsměvem, komentovali jeho kolegové. Mezi manželkou a třemi dcerami byl v těžké menšině, nakonec i vnoučata byla v poměru 4:1. On byl ale za spolupráci s maminkou, první čtenářkou či posluchačkou i prvním kritikem, moc vděčný. A jejich diskuse a společné přemýšlení znamenalo hodně i pro nás tři.

Poslechněte si článek:

Tatínek byl autorita, ale taková, která si nepotřebuje nic dokazovat. Naopak, jeho otevřenost a tolerance, snaha nalézat mosty mezi rozhádanými stranami, touha po smíru a neutuchající optimismus, to vše nás formovalo už od dětství.

Viděl svět z té lepší stránky

Neuměl se zlobit, ani na nás za všelijaké lumpárny, a špatné známky se také lépe oznamovaly nejprve jemu. Vše viděl z lepší stránky, než bylo zvykem. Možná trochu idealista a snílek.

Mluvil s lidmi, nad kterými už ostatní dávno zlomili hůl, pomáhal i tam, kde to hraničilo se zneužíváním, i když to věděl. V rozhovorech vycházel vstříc i těm, kteří měli názor úplně jiný nebo docela opačné nastavení. S pochopením vysvětloval, ale stál za tím, co vyposlechl z Bible.

Učil nás tak důvěře v Boží vedení a jistotě, že jsme v dobré Boží ruce, aniž by nám cokoli vnucoval. Často jsme se v jeho teologických úvahách ztrácely a podobně se někdy vedlo i vnoučatům, ale nikdo z nás nemohl přehlédnout to nadšení a radost, které mu teologie a práce s Biblí přinášely.

A radost z toho, co děláme, nám pak také z celého srdce přál. Ať už to byla angličtina, cestování, hudba propojená s teologií, které hodně držel palce, nebo studium teologie.

Čtenář a vyznavač

Sám neustále četl a studoval. Byl vděčný za tipy na nové knihy nebo se vracel k těm už přečteným. Ke Karlu Barthovi a na sklonku života k Dietrichu Bonhoefferovi. Jeho etika a pojetí víry mu byly hodně blízké. V písni Moc předivná slyšíme nejen vyznání Dietricha Bonhoeffera, ale i to tatínkovo. Teologie Vyznávající církve v Německu mu byla velkým tématem. Nejen v jeho závěrečné písemné práci při studiu na teologické fakultě, ale i v životě. Což ukazoval i velmi prakticky. Když ztratil státní souhlas, v tramvajovém depu v Brně mu nabízeli, aby se vyučil zámečníkem. Odmítl. Byl farář a věřil, že se k té službě vrátí. Diskutoval, často a rád, i s církevními tajemníky a příslušníky STB. Snažil se jim vysvětlit svůj postoj. Raději mu tedy na několik let odebrali cestovní pas.

Po roce 1989 mohl s plným nasazením dělat všechno, co dřív možné nebylo. Nepřestával za to být vděčný. Viděl také mnohá nebezpečí a úskalí a na ta upozorňoval.

Služba faráře, to bylo jeho povolání, poslání i život. A maminka, která chtěla původně také studovat teologii, tvořila nedílnou součást toho všeho, i přes své zaměstnání a starost o nás. Až do konce tátova života.

Tatínek celý svůj život vložil do Božích rukou, a tak věříme, že teď je již „obestřen mocí předivnou a naslouchá vděčné písni chval“.

Dcery Dagmar, Miriam a Ester